Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou, se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 67 To 378/2024-319 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. září 2024 č. j. 41 PP 14/2021-284, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozhodl podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), za použití § 332 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"), tak, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody v délce trvání 1 132 dnů z několika trestů odnětí svobody, které mu byly v minulosti uloženy pravomocnými soudními rozhodnutími a které obvodní soud ve svém usnesení specifikoval. Z uvedených trestů odnětí svobody byl stěžovatel podmíněně propuštěn usnesením obvodního soudu ze dne 26. 1. 2022 sp. zn. 41 PP 14/2021, kdy mu zároveň byla stanovena zkušební doba v délce trvání pěti let za současného stanovení dohledu Probační a mediační služby. V napadeném usnesení obvodní soud uzavřel, že u stěžovatele nemá za splněnou podmínku vedení řádného života ve zkušební době podmíněně prominutého trestu, neboť se v mezidobí opět dopustil spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Stěžovatel nesplnil ani podmínku podmíněného propuštění přiměřeně nahradit škodu, kterou trestnou činností způsobil, přestože k tomu měl možnost.
3. Ke stížnosti stěžovatele podané podle § 141 a násl. tr. řádu rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, přičemž se zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu.
4. Stěžovatel namítá zejména porušení zásady kontradiktornosti tím, že městský soud o jeho stížnosti rozhodl bez veřejného zasedání, aniž by mu dal možnost hájit se, předložit důkazy a vyjádřit se. Připomíná, že nikde není taxativně vymezeno, do kterého okamžiku musí celou škodu zaplatit. Již obvodní soud vycházel z nesprávné výše stěžovatelem uhrazené škody, neboť informace předložené soudu Probační a mediační službou nebyly správné. Soudy měly přihlédnout k platbám z bankovního účtu vedeného u Československé obchodní banky, a. s., které ve skutečnosti nebyly platbami advokátovi, ale právě platbami na úhradu exekucí stěžovatele. Stěžovateli nemůže být kladeno k tíži, že v těchto údajích má Probační a mediační služba nesrovnalosti. Stěžovatel spoléhal právě na to, že údaje o úhradě škody vyplynou ze zprávy Probační a mediační služby, proto si je u veřejného zasedání konaného u obvodního soudu nepamatoval. Navíc nebylo zohledněno, že si stěžovatel s některými poškozenými dohodl splátkový kalendář. Důkazy o tom se do dispozice městského soudu nedostaly včas, neboť městský soud v mezidobí rozhodl o zamítnutí stěžovatelem podané stížnosti.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41); nález ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17); nález ze dne 23. 10. 2018
sp. zn. III. ÚS 1329/18
(N 176/91 SbNU 205);]. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
7. Trestní zákoník v § 91 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění či upuštění od výkonu zbytku trestu za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Výjimečný postup dle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu.
8. K zodpovězení otázky, zda podmíněně odsouzený příčinu k nařízení výkonu trestu zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Jednoznačným kritériem zpravidla bývá recidiva. Nařízení výkonu mohou ovšem odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (obdobně viz např. usnesení ze dne 12. 3. 2009
sp. zn. I. ÚS 2206/08
).
9. Obecné soudy v nyní posuzované věci zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného propuštění na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení. Závěry, k nimž soudy dospěly, těmto důkazům odpovídají. O vybočení z judikaturních zásad zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen.
10. Podle Ústavního soudu lze uzavřít, že soudy postupovaly správně, pokud rozhodly, že stěžovatel vykoná zbytek mu původně uloženého trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. S ohledem na výše provedenou rekapitulaci je zjevné, že stěžovatel v době podmíněného propuštění (ve zkušební době) nesplnil podmínku vedení řádného života (znovu se dopustil trestné činnosti, za niž již byl odsouzen) a rovněž se dostatečně nesnažil hradit škodu, kterou trestnou činností v minulosti způsobil. K tomu ostatně sám obvodní soud ve svém rozhodnutí poznamenal, že v otázce náhrady škody začal být stěžovatel aktivnější až poté, co bylo zjištěno, že má k dispozici další byt, na nějž podle svého tvrzení dostal od své zaměstnavatelky bezúročnou půjčku, ač půjčku k náhradě škody nechtěl, protože by ji nemusel splatit.
11. Ústavní soud nepřehlédl ani tu pasáž ústavní stížnosti, kde se stěžovatel snaží dovodit, že obecné soudy rozhodovaly na základě nesprávné informace o rozsahu jím v mezidobí uhrazené škody ve prospěch poškozených. Z prostého srovnání odůvodnění obvodního soudu s textem ústavní stížnosti je zjevné, že finanční částky uhrazené na náhradu škody stěžovatelem podle jeho vlastního tvrzení se řádově neliší od částek, ze kterých vycházel obvodní soud. Rozdíl je jen v tom, že stěžovatel pro účely stížnostní argumentace směšuje úhrady, které zaplatil v rámci proti němu vedených exekucí, s úhradami, kterými hradil škodu ve prospěch poškozených. Podle Ústavního soudu tak neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, ve skutečnosti nebyla dostatečně zjišťována jeho snaha škodu hradit. Z pohledu soudu je za dané situace podstatné, kolik stěžovatel poškozeným již skutečně uhradil (zvláště, pokud má možnost vzít si mnohamilionovou půjčku), a nikoliv například okolnost, že si údajně s některými poškozenými dohodl splátkový kalendář. Neobstojí tak ani stěžovatelovo formální tvrzení, že neměl možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem ohledně jeho snahy hradit způsobenou škodu, ze kterých městský soud jako soud stížnostní vycházel.
12. Konečně neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že městský soud pochybil, pokud k posouzení jeho stížnosti nenařídil veřejné zasedání. K tomu Ústavní soud stručně uvádí, že i v souladu se stěžovatelem odkazovaným § 240 tr. řádu se o všech stížnostech ve smyslu § 148 a § 149 tr. řádu rozhoduje v neveřejném zasedání, není-li třeba v rámci rozhodování o stížnosti učinit rozhodnutí o vazbě ve vazebním zasedání. O takovou situaci se však v případě stěžovatele zjevně nejedná.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu