Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, č. j. 6 Tdo 812/2021-530, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 505/2020-501, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 6. 2020, č. j. 4 T 99/2019-454, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud" či "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití a přečinem ohrožování výchovy dítěte a byl za toto jednání odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu ve výměře tří let. Obžalovaný byl rovněž zavázán k náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé.
3. O odvolání stěžovatele a poškozené proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") tak, že jej v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným zločinem pohlavního zneužití, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli byla současně uložena povinnost uhradit v průběhu zkušební doby podle jeho sil újmu způsobenou trestným činem.
4. Nejvyšší soud o následném dovolání obviněného rozhodl způsobem dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") tak, že je odmítl jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu. Přitom současně konstatoval, že námitky stěžovatele nejsou s to naplnit dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové, resp. procesní povahy. Z pozice dovolacího soudu totiž Nejvyšší soud nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivý proces, což však v daném případě nenastalo.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, stručně řečeno, v tom, že soudy údajně nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Postupem soudů prý proto došlo k porušení zásady objektivní pravdy, principu presumpce neviny a k porušení práva na účinné vyšetřování. V souvislosti s tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení neprokázaly s jistotou nade vší pochybnost, zda jednání, za které byl odsouzen, skutečně spáchal, a zda se skutek vůbec v rámci dovolené stal. Namítá, že soudy neposoudily okolnosti, které mohly mít vliv na výpověď samotné poškozené, nevypořádaly se s rozpory ohledně přesného časového vymezení jednotlivých jednání; nadto z žádného provedeného důkazu nevyplývá jednání, které je mu kladeno za vinu. Stěžovatel namítá, že byl-li výslech poškozené, který byl proveden v přípravném řízení, shledán z důvodu pokládání návodných otázek za procesně nepoužitelný, neměl být brán v úvahu jako celek - dle stěžovatele není možné z takového důkazu vybrat jednotlivá "použitelná" tvrzení, jak učinil nalézací soud. Pochybení pak spatřuje také ve způsobu provedení výslechu poškozené přímo soudem prvního stupně. Absenci odůvodnění namítá stěžovatel i ve vztahu k objasnění motivu jeho údajného jednání, jako nezbytné složky subjektivní stránky trestného činu, která tak v jeho případě zcela chybí. Stěžovatel uzavírá, že výrok o jeho vině není založen ani na uceleném, spojitém a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů.
6. Porušení práva na účinné vyšetřování spatřuje stěžovatel v nezájmu orgánů činných v trestním řízení na zrekonstruování programu dovolené dle výpovědi stěžovatele a v odmítnutí provedení rekonstrukce údajného jednání na místě samém, která by prokázala jeho technickou nemožnost. Výhrady stěžovatele vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívají rovněž v namítané absenci adekvátního odůvodnění jinak - dle stěžovatele - čistě formalistického rozhodnutí.
7. Stěžovatel se závěrem odvolává na svoji bezúhonnost a dobrou pověst, na své celoživotní profesní působení, které musel, s ohledem na pravomocné odsouzení, krátce před nárokem na starobní důchod ukončit a popisuje, jaký negativní dopad mělo pravomocné odsouzení i na jeho rodinné vztahy.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V nyní posuzované věci lze souhrnně uvést, že stěžovatelovy námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, avšak bez potřebné ústavněprávní relevance, respektující roli Ústavního soudu a jeho shora naznačené možnosti zasahovat do výsledku trestního řízení. V daném případě totiž provedené důkazy dovolovaly bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout.
12. Obecné soudy popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Výpověď poškozené přitom nebyla osamocená, ale byla podpořena i jinými důkazy (viz bod 24 rozsudku okresního soudu). Na základě provedeného dokazování neměl nalézací soud žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině (ve znění napadeného rozsudku krajského soudu), přičemž těmto závěrům, které stvrdil i odvolací a později i dovolací soud, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Ústavní soud totiž neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což teprve by bylo způsobilé založit možnost jeho kasačního zásahu.
13. Nadto i velmi podrobné vypořádání opakujících se námitek stěžovatele soudem odvolacím a soudem dovolacím (v bodech 13-15 rozsudku krajského soudu a v bodech 32-40 usnesení Nejvyššího soudu) považuje Ústavní soud za adekvátní. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně objasnily, jaká tvrzení (resp. spekulace) stěžovatele byla vyvrácena, popsaly důvody, pro které o věrohodnosti některých výpovědí v jeho prospěch pochybovaly, i proč by opakované provádění některých důkazů nemohlo mít na konečné rozhodnutí vliv.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež teprve by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu