Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, č.j. 8 T 174/2013-114, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2014, č.j. 4 To 14/2014-129, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, č.j. 3 Tdo 818/2014-18, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Je zde tak dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, která jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Ústavní soud neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v jednoznačně neodůvodněném a tedy nepřezkoumatelném apriorním odmítnutí verze skutkového děje, kterou na svoji obhajobu uvedl. Základním úkolem soudu při vyhodnocování důkazů bylo rozhodnutí, která ze dvou verzí skutkového děje je blíže pravdě. Podle stěžovatele se cestou porušování základních práv soud dopracoval k mylnému závěru, když bez jakéhokoli zkoumání jednoznačně přisvědčil výpovědím strážníkům obecní policie, kteří se snažili si své výpovědi vzájemně potvrdit, ale i přes to obsahují rozpory.
Soudy dle stěžovatele výpovědi obou obecních strážníků vyhodnotily jako logické a dostatečně přesvědčivé bez bližšího zkoumání jejich věrohodnosti. Rovněž se podle názoru stěžovatele soudy dostatečně nevypořádaly s jeho výpovědí, která je v rozporu s výpověďmi obecních strážníků, které si odporují. Stěžovatel má za to, že soudy k němu zcela jednoznačně a bez dalšího zaujaly negativní postoj, který se projevil v apriorním, v rozsudcích nijak nevysvětleném a tudíž nepřezkoumatelném nadřazování výpovědí strážníků obecní policie z hlediska věrohodnosti nad popisem děje, který uvedl stěžovatel a v naprostém neřešení subjektivní stránky zločinu z hlediska prokázání úmyslu stěžovatele působit na výkon práv úřední osoby.
Stěžovatel se domnívá, že ve všech případech, kdy nějaký prvek skutkové podstaty bylo možno vyložit buď ve prospěch, nebo v neprospěch stěžovatele, soud se vždy přiklonil na stranu dvou strážníků obecní policie, a to na základě toliko subjektivních úvah, které v odůvodnění rozsudku blíže nevysvětlil a učinil tak nepřezkoumatelnými. Podle stěžovatele je také otázkou relevantnosti výpovědi jakéhokoli policisty jako svědka, který provádí zákrok proti pachateli.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Z odůvodnění usnesení vyplývá, že tento skutkový stav byl zjištěn z výslechu stěžovatele, z výslechu svědků (dvou strážníků Městské policie a jednoho příslušníka Policie České republiky), kteří byli vyslechnuti v průběhu hlavního líčení, jakož i z provedených listinných důkazů (náčrtek, protokol o ohledání místa činu, fotodokumentace, protokol o zadržení osoby podezřelé).
Výpověď stěžovatele okresní soud shledal jako nevěrohodnou, když neuvěřil, že by stěžovatel ve tmě, o půlnoci a při minimálním provozu nezaznamenal žádný ze signálů, které hlídka Městské policie použila k jeho zastavení. Okresní soud konstatoval, že z trestné činnosti je stěžovatel usvědčován výpověďmi svědků, které jsou ve vzájemném souladu a neobsahují žádné logické rozpory, když navíc soud nevidí jediný důvod, proč by svědci měli o trestné činnosti stěžovatele lhát. Při ukládání trestu soud zohlednil kromě charakteru trestné činnosti také výpis z evidenční karty řidiče, ze kterého je zřejmé, že stěžovatel má již celkem šest záznamů v přestupcích na úseku dopravy.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2014, č.j. 4 To 14/2014-129, vyplývá, že krajský soud nezjistil vady, které by mohly být důvodem pro zrušení rozsudku. Konstatoval, že stěžovateli byl poskytnut dostatek možností k využití jeho obhajovacích práv a porušení těchto práv zjištěno nebylo. Podle přesvědčení krajského soudu okresní soud provedl všechny dostupné důkazy, přičemž ty byly ve svém celku dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Provedené důkazy hodnotil soud podle vnitřního přesvědčení, jednotlivě i v jejich souhrnu a přesvědčivě vyložil úvahy, kterými se při hodnocení řídil. Vypořádal se i s věrohodností jednotlivých důkazů a obhajobou stěžovatele.
Také krajský soud se ztotožnil s názorem, že výpovědi tří slyšených svědků nejsou nelogické, rozporuplné samy o sobě či navzájem, stejně jako nebyla zjištěna motivace těchto svědků vypovídat v rozporu se skutečností. Krajský soud v odůvodnění usnesení doplnil, že nelze pochybovat o tom, že masivní automobil VW Transporter je v daných souvislostech nutno považovat za zbraň. Krajský soud také upozornil na určité rozpory ve výpovědi stěžovatele a shrnul, že závěr jízdy stěžovatele se zřetelně vymykal z rámce správních deliktů, respektive přestupků a užití trestního práva tak bylo v tomto případě zcela namístě.
Námitkami stěžovatele se zabýval také Nejvyšší soud, který v odůvodnění usnesení ze dne 9. 7. 2014, č.j. 3 Tdo 818/2014-18, uvedl, že v předcházejících rozhodnutích neshledal extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud uzavřel, že není možno říci, že by byl v projednávané věci skutkový stav zjišťován povrchně nebo že by byl výsledek řízení projevem nepřípustné soudní libovůle.
S výše uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožňuje. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2015
Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu