Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. srpna 2023, č. j. 6 To 140/2023-1090, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 3. 2023, č. j. 2 T 66/2022-971, byla podle § 226 písm. b) trestního řádu M. S. (dále jen "obžalovaná") zproštěna obžaloby pro skutek spočívající, stručně řečeno, v tom, že jako řidička motorového vozidla jela v obci rychlostí, která jí neumožnila včas zastavit (68 až 76 km/h), v důsledku čehož nestihla zareagovat na to, že vozidlo řízené stěžovatelem jedoucí před ní začalo odbočovat doleva, načež se obě vozidla střetla, a stěžovateli tím způsobila vážná zranění. Po provedení všech důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru dopravy) dospěl soud k závěru, že obžalovaná jela vyšší než povolenou rychlostí, avšak stěžovatel se plně nevěnoval řízení a při odbočování doleva ohrozil ostatní účastníky provozu. Svůj úmysl odbočit vlevo nedal ani dostatečně najevo (stál při pravém okraji vozovky). Na jeho manévr již nemohla obžalovaná reagovat. Z důkazů nevyplývá, že by překročení povolené rychlosti zapříčinilo dopravní nehodu. Porušení zákona stěžovatelem se soudu jevilo jako podstatně závažnější. Soud míru zavinění obou účastníků stanovil jako 80% na straně stěžovatele a 20% na straně obžalované. V takové situaci nemohl dospět k závěru, že se obžalovaná dopustila trestného činu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali státní zástupce a stěžovatel odvolání, z jejichž podnětu krajský soud napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že trestní věc obžalované postoupil Městskému úřadu v Bruntále, neboť by skutek mohl být posouzen jako přestupek. Zároveň krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu a okresní soud řádně vycházel především ze závěrů znaleckého zkoumání. Z nich (ve spojení s dalšími důkazy) jednoznačně vyplývá, že poškozený porušil své povinnosti řidiče motorového vozidla a odbočoval způsobem, kterým ohrozil sebe i ostatní účastníky silničního provozu. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek sp. zn. 2 As 67/2011) nemůže být takové pochybení zhojeno. Navíc nebylo ani prokázáno, že stěžovatel dal znamení o změně směru jízdy. Podle pravidla in dubio pro reo je třeba vycházet z tvrzení obžalované, že znamení zapnuté nebylo. V takové situaci by obžalovaná nemohla nehodě zabránit ani při dodržení povolené rychlosti. Podle provedených důkazů nebyl stěžovatel ani připoután bezpečnostním pásem.
4. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je nespravedlivé a nerespektující postavení poškozeného v trestním řízení. Soudy nekriticky přijaly obhajobu obžalované a nad přípustnou míru aplikovaly zásadu in dubio pro reo. Závěry znalce, o něž soudy svá rozhodnutí zdánlivě opřely, jsou zkresleny a vytrženy z kontextu. Ač stěžovatel nebyl obviněn z jakéhokoliv porušení dopravních pravidel, soudy stanovily jeho účast na vzniku dopravní nehody jako většinovou. Obžalovaná zjevně významně překročila povolenou rychlost, a to v obydlené části obce. Podle stěžovatele tak lze uvažovat o úmyslném zavinění obžalované. Stěžovateli soudy nereálně vytkly, že se zhruba vteřinu před střetem nepodíval do zpětného zrcátka, neboť se věnoval manévru odbočení. V takové situaci se stěžovatel mohl pouze spoléhat na to, že ostatní účastníci provozu dodrží své zákonné povinnosti. Naopak u obžalované je její jednání nepřípustně omlouváno, přestože k rozsahu a povaze zranění přispěla svým jednáním. Soud ignoroval vyjádření znalce, podle něhož by k nehodě nedošlo, pokud by obžalovaná jela povolenou rychlostí. Za zásadní pochybení stěžovatel považuje to, že soudy opomenuly aplikovat tzv. princip omezené důvěry ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 . V rozporu s jeho závěry soudy fakticky přičetly stěžovateli k tíži, že nepočítal s porušením dopravních předpisů ostatními účastníky provozu. Soudy v konečném důsledku stěžovatele fakticky obvinily z porušení dopravních předpisů, proti čemuž se však v postavení poškozeného nemohl bránit, neboť nemůže podat odvolání v otázce viny.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatel se v řízení o ústavní stížnosti domáhá přezkumu závěrů soudního rozhodnutí, kterým byla obžalovaná zproštěna obžaloby, resp. řízení o skutku bylo postoupeno správnímu orgánu k potenciálnímu přestupkovému řízení. K tomu je třeba v první řadě konstatovat, že Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti nezávislých soudů v trestním řízení jen zcela výjimečně, a to i v případech, kdy se zásahu domáhá osoba odsouzená, které ústavní pořádek garantuje, že její vina musí být prokázána bez důvodných pochybností. Domáhá-li se zásahu Ústavního soudu poškozený, je prostor pro vyhovění jeho ústavní stížnosti ještě menší. Ústavní soud by mohl zasáhnout toliko v případě výjimečného hodnotícího excesu, který by popíral obecně uznávaná logická pravidla pro hodnocení důkazů. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Soudy klíčové důkazy (zejména znalecký posudek) nijak nezkreslily. Ústavní soud navíc poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o relevanci závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce (srov. usnesení ze dne 4.
4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti ani nespočívá ve vyzdvihování znaleckého posudku, nýbrž ve vytrhávání jeho jednotlivých částí z kontextu za současného ignorování souhrnu všech ostatních důkazů a hodnotícího pravidla in dubio pro reo. Soudy naopak hodnotily provedené důkazy ve svém souhrnu a jejich závěrům nelze vytknout rozpor se zásadami hodnocení důkazů.
9. Nepatřičně se pak stěžovatel dovolává závěrů nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15
(N 199/83 SbNU 197), které naopak vyznívají v jeho neprospěch. V klíčovém bodě 14 jeho odůvodnění se uvádí, že "jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Tz 20/81)".
V dané věci tyto závěry hovoří ve prospěch obžalované, jejíž trestní odpovědnost byla předmětem daného řízení. Ve prospěch stěžovatele by je bylo možné aplikovat v situaci, kdy by se jeho (nad veškerou pochybnost prokázané) porušení dopravních předpisů stalo předmětem trestního řízení.
10. Z toho důvodu je rovněž třeba odmítnout, že by soudy nepřípustně vyslovily jakýkoliv závěr o tom, že by se stěžovatel dopustil trestného činu nebo přestupku. Takový závěr ani jedno ze soudních rozhodnutí neobsahuje. Nutnost skutkově a právně vyhodnotit míru spoluzavinění stěžovatele na vzniku dopravní nehody vyplývá z povahy samotného trestního řízení, vedeného však výhradně proti obžalované. Rovněž tak je třeba odmítnout, že by soudy přičítaly stěžovateli k tíži, že nepočítal s porušením předpisů ze strany obžalované. Rozhodnutí obsahují konkrétní výčet stěžovatelova vlastního jednání, kterým ohrozil sebe i ostatní účastníky silničního provozu.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu