Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace X, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2021 č. j. 3 To 75/2021-990 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. srpna 2021 č. j. 68 T 7/2020-959, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 18. 5. 2020 č. j. KRPZ-136639-69/TČ-2019-150081-NOV bylo rozhodnuto v trestní věci vedené proti obviněné E. A. podle § 79g odst. 1 trestního řádu, že se zajišťují jako náhradní hodnota ve výroku usnesení uvedené nemovitosti a peněžní prostředky ve vlastnictví stěžovatelky. Žádost stěžovatelky o zrušení zajištění byla usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 23.
8. 2021 č. j. 68 T 7/2020-959 zamítnuta. Týmž usnesením krajský soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 68 T 7/2020 tak, že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není z vykonávání úkonů dané trestní věci vyloučena. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k zajištění věcí došlo fakticky již v roce 2016. Podle stěžovatelky je nerozhodné, že se v průběhu doby měnila zákonná ustanovení, podle kterých bylo o zajištění rozhodnuto, či že se formálně jedná o více různých řízení, neboť fakticky jde o stále týž skutek - prodej areálu v obci B. v roce 2014. Usnesení o zajištění bylo vydáno v době, kdy byla stěžovatelka ve skutkově totožném případu zproštěna obžaloby nejprve krajským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 69 T 10/2018 a následně i vrchním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 12/2020.
Soudem bylo rovněž rozhodnuto o zrušení zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, a to usnesením, které bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 5. 2020 ve večerních hodinách, tedy až poté, co bylo policejním orgánem vydáno a doručeno nové usnesení o zajištění týchž věcí. Zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky tak fakticky trvá nepřetržitě 5 a půl roku. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že zajištění věci může trvat jen nezbytně nutnou dobu a musí být splněna podmínka přiměřenosti, v opačném případě jde o neproporcionální zásah do vlastnictví.
Přiměřenost délky omezení vlastnického práva přitom Ústavní soud posuzuje ve vztahu ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody, kdy celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout tři roky. Stěžovatelka upozorňuje, že usnesení o zajištění představuje nelegitimní zásah do jejího vlastnického práva, neboť doba zajištění je nepřiměřeně dlouhá, ačkoli jde o skutkově jednoduchý a právně nekomplikovaný případ, ve kterém navíc policejní orgán (v řízení vedeném pod č. j. KRPZ-136639/TČ-2019) do okamžiku vydání usnesení o zajištění fakticky neopatřil žádný důkaz, a usnesení o zajištění je odůvodněno podklady pocházejícími výhradně z jiných řízení.
Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích stanovil tři kritéria pro posuzování přiměřenosti doby zajištění, kterými je samotná délka trvání zajištění a její příčiny, dále posouzení vlivu průběhu řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, a konečně je třeba přihlédnout i k tomu, jak intenzivní zásah představovalo dané zajištění pro zúčastněnou osobu. Stěžovatelka je přesvědčena, že při uvážení všech tří vytyčených kritérií musí být v dané věci zajištění jejího majetku shledáno nepřiměřeným, porušujícím požadavek proporcionality, a jako takové je namístě je zrušit.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu a I. výroku usnesení krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu, kterým krajský soud rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů ve věci vedené pod sp. zn. 68 T 7/2020, ústavní stížnost je však návrhem nepřípustným. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce, tak, že řízení ve věci doposud neskončilo (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. II.
ÚS 4042/19 , či ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 15/18 , dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou tedy příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.
6. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že posuzovat oprávněnost uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13
(N 63/73 SbNU 209)].
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. např. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 , nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ].
8. V nyní posuzované věci vrchní soud v napadeném usnesení k námitkám stěžovatelky týkajícím se doby trvání zajištění uvedl, že nepolemizuje s faktem, že také zajištění náhradní hodnoty musí splňovat podmínku dočasnosti a proporcionality, nicméně tyto musí být dány vzhledem k povaze tohoto institutu do souvislosti s potřebami orgánů činných v trestním řízení, které jsou povinny nejen průběžně vyhodnocovat podmínky a důvodnost trvání zajištění, ale z obecnějšího hlediska musí postupovat též s ohledem na požadavek rychlosti a hospodárnosti vedení trestního řízení.
Vrchní soud konstatoval, že v dané trestní věci došlo k zahájení trestního stíhání E. A. dne 9. 1. 2020, zajišťovací institut byl následně aplikován shora prezentovaným rozhodnutím policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, přičemž k podání obžaloby ke krajskému soudu došlo dne 23. 9. 2020. Krajský soud učinil první meritorní rozhodnutí ve věci rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 68 T 7/2020-827, který byl k odvolání obžalované zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 6. 5. 2021 č. j. 3 To 35/2021-860.
Podle názoru vrchního soudu tak všechny orgány činné v trestním řízení postupují v dotčené trestní věci s maximálním důrazem na požadavek zachování rychlosti trestního řízení. Vrchní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že důvody trvání zajišťovacího institutu v této věci trvají, přičemž délka jeho trvání není nikterak nepřiměřená, a to i s ohledem na fakt, že v jiném trestním řízení byl vůči dotčeným věcem též tento nástroj použit.
9. Takovému závěru vrchního soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů takto: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici.
V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění věcí stěžovatelky byly splněny. Předloženou argumentaci stěžovatelka z větší části zahrnula již do stížnosti proti výše citovanému usnesení policejního orgánu, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní krajský soud i vrchní soud dostatečně vypořádaly.
10. Ústavní soud připomíná, že se přezkumem rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty nařízeného usnesením policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, již zabýval, a usnesením ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3484/20 ústavní stížnost, jež byla odůvodněna téměř shodně s nyní posuzovanou ústavní stížností, odmítl. Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že zajištění majetku stěžovatelky trvalo v době podání ústavní stížnosti přibližně sedm měsíců, což nelze považovat - ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že tentýž majetek stěžovatelky byl již předtím zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízením - za nepřiměřeně dlouhou dobu.
Byť je intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky poněkud zesílena předchozím zajištěním jejího majetku v souvislosti s jiným trestním řízením, kumulativní intenzita zásahu do jejího základního práva na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny není dostatečně vysoká na to, aby Ústavní soud mohl kasačním nálezem zasáhnout do činnosti a rozhodovací pravomoci krajského soudu a policejního orgánu.
11. Ústavní soud neshledal důvodu se od tohoto svého závěru odchýlit, a byť od vydání usnesení o zajištění věci uplynul nyní již jeden rok a osm měsíců, nelze než přisvědčit vrchnímu soudu, že důvody zajištění v dané věci trvají a odpovídají průběhu řízení s ohledem na jeho rychlost a hospodárnost. Jak navíc zdůraznil v nyní posuzované věci krajský soud, samotná obžalovaná E. A. nedisponuje žádným majetkem, nemohlo tedy dojít k zajištění finančních prostředků, které měly být výnosem z trestné činnosti.
Právě z těchto důvodů policejní orgán přistoupil k zajištění náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 tr. řádu, a to majetku stěžovatelky, kterou obžalovaná svým nezákonným jednáním měla neoprávněně obohatit o částku téměř 35 mil. Kč. Závěr krajského soudu o nutnosti zajištění předmětného majetku stěžovatelky ve stávajícím rozsahu až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé z důvodu hrozby jeho zcizení či jiného odstranění jeho vlastníky či držiteli z dosahu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti.
12. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry krajského soudu a vrchního soudu, které se danou věcí podrobně zabývaly, a ústavně souladným způsobem odůvodnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru o zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění nemovitostí a peněžních prostředků v jejím vlastnictví.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu a I. výroku usnesení krajského soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu