Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N.
V. N., zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2022 č. j. 6 Tdo 662/2022-607, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022 č. j. 12 To 36/2022-543 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 12. 2021, č. j. 1 T 111/2021-467, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv dle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen podle § 201 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen, byl nad ním vysloven dohled a stanovena tříletá zkušební doba. Dále mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil sedmi poškozeným, kteří byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolací soud rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, neboť při nezměněném výroku o vině, trestu a zbytku výroku o náhradě škody rozhodl tak, že uložil stěžovateli podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému Tomášovi B. (jedná se o pseudonym) ve výši 150 000 Kč a poškozenému Jiřímu C. (jedná se o pseudonym) ve výši 20 000 Kč, a to s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ode dne 17. 9. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozeného Tomáše B. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a dle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo v oblasti dokazování spočívajícímu ve svévolném hodnocení provedených důkazů soudem I. stupně a odvolacím soudem ve vztahu k otázce viny stěžovatele. Dále má stěžovatel za to, že jeho právo na spravedlivý proces v oblasti dokazování bylo porušeno také ve vztahu k výroku o povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, neboť odvolací soud hodnotil provedené důkazy svévolně, a dále nedostatečně zjistil skutkový stav věci, přičemž z takto nedostatečně zjištěného stavu věci odvolací soud vyvodil právní závěry ohledně nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
5. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
6. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení, vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly okresní soud, krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
7. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění usnesení ve smyslu § 134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, totiž že v daném případě stěžovatel ohrozil citový a mravní vývoj poškozených tím, že opakovaně různé chlapce osahával na intimních místech, s jedním z nich měl orální sex a jednomu sahal pod kalhoty na přirození, přičemž stěžovatel tyto své činy nepopírá.
8. S uplatněnými námitkami stěžovatele se trestní soudy uspokojivě vypořádaly a Ústavní soud nemá, co by napadeným rozhodnutím v tomto směru vytknul. Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu