Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem, se sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2025, č. j. 7 Tdo 679/2025-647, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2025, č. j. 6 To 16/2025-605, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2025, č. j. 48 T 8/2024-573, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že po předchozí slovní rozepři se slovy "zabiju tě" napadl na posteli pololežícího poškozeného, a to nejprve údery rukou do hlavy a následně bodnutím šroubovákem do čela, krku a končetin. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11,5 roku a trestu propadnutí věci (nože). Zároveň bylo stěžovateli uloženo protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědi poškozeného a incidentu přítomných svědků.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Vrchní soud částečně přisvědčil stěžovateli, že krajský soud opomněl část výpovědi jednoho ze svědků, podle níž incident mohl začít poškozený úderem ruky nebo "přetahováním" se se stěžovatelem. Tato část výpovědi přitom odporuje předchozím výpovědím svědka, jeho popisu při prověrce na místě činu, jakož i zbytku výpovědi u soudu. Na tuto změnu měl krajský soud reagovat. Nejde však o pochybení, které by odůvodnilo zrušení napadeného rozhodnutí. Tato rozporná výpověď nepotvrzuje ani verzi obhajoby (která uváděla okamžité napadení stěžovatele šroubovákem) a nemůže tedy změnit skutkové závěry, které se opírají o konzistentní svědecké výpovědi dalších dvou osob. Ve zbytku vrchní soud shledal úvahy i závěry krajského soudu bez vad.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Rozpory ve výpovědi jednoho ze svědků ohledně chování poškozeného nemohly nikterak změnit právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. Soudy nikterak nepochybily ani při hodnocení stěžovatelova úmyslu.
5. Stěžovatel namítá, že v dané věci existuje závažný rozpor ve skutkových zjištěních. Tento rozpor připustily odvolací i dovolací soud, avšak nepromítly jej do svých závěrů. Z klíčové svědecké výpovědi vyplynulo, že to byl poškozený, který jako první stěžovatele napadl. Soudy tuto verzi následně sice připouští, ale bagatelizují toto zjištění pro své úvahy o právní kvalifikaci a zejména o přiměřenosti uloženého trestu. Tím podle stěžovatele postupovaly v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu, týkající se pravidla in dubio pro reo. Dále stěžovatel namítá, že ze skutkových zjištění nelze dovodit jeho úmysl poškozeného usmrtit (a to ani nepřímý). Podle stěžovatele nebyly naplněny ani znaky těžkého ublížení na zdraví, neboť následky poškozeného nepřetrvávaly dostatečnou dobu. Uložený trest tak podle stěžovatele neodpovídá závažnosti skutku. Taková sankce proto nesplňuje ústavní podmínku přiměřenosti.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
10. V napadených rozhodnutích pak Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Soudy se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami řádně zabývaly a své závěry dostatečně podrobně odůvodnily. Skutečnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, není důvodem, aby je Ústavní soud jakkoliv přehodnocoval. Jde-li o konkrétní námitky, může Ústavní soud bezezbytku odkázat na ústavně konformní závěry napadených rozhodnutí. To se týká především námitky o existenci závažného rozporu mezi provedenými důkazy (viz bod 23 usnesení vrchního soudu a body 15 až 17 usnesení Nejvyššího soudu, z nichž je patrno, že soudy si byly tohoto rozporu vědomy, avšak nedovodily z něj, v souladu s právní úpravou, žádné relevantní následky pro kterýkoliv výrok odsuzujícího rozsudku), námitky o stěžovatelově nepřímém úmyslu (viz bod 32 rozsudku krajského soudu, bod 30 usnesení vrchního soudu a body 21 a 22 usnesení Nejvyššího soudu) a související právní kvalifikace (viz body 24 a 25 usnesení Nejvyššího soudu), jakož i námitky o přiměřenosti uloženého trestu (viz body 35 a 36 rozsudku krajského soudu, bod 32 usnesení vrchního soudu a body 29 až 31 usnesení Nejvyššího soudu). Soudy při úvahách o trestu řádně popsaly absenci jakékoliv významné polehčující okolnosti (tou bylo snad jen nedokonání trestného činu, k němuž však nedošlo z vůle stěžovatele, nýbrž útěku poškozeného a vyhledání lékařské pomoci) a existenci významně přitěžující okolnosti spočívající ve větším množství spáchaných trestných činů. Přesto byl stěžovateli uložen trest na spodní hranici zákonné sazby. Proto jej podle Ústavního soudu nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísný především s ohledem na důležitost stěžovatelem ohrožené hodnoty lidského života.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu