7 Tdo 679/2025-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání
obviněného T. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2025,
sp. zn. 6 To 16/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 48 T 8/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 48 T
8/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu
vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se
měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 13. 3. 2024 okolo 20:00 hodin v
prvním nadzemním podlaží obytné části vinného sklepa ev. č. XY, nacházejícího
se v katastru obce XY, v části nazývané XY, po předchozí slovní rozepři se
slovy „zabiju tě“ fyzicky napadl na své posteli pololežícího poškozeného J. K.
Několikrát ho rukou udeřil do oblasti hlavy, načež uchopil šroubovák z ocelové
kulatiny o průměru 5 mm, délce rukojeti 9 cm a pracovní kovové části 13 cm
zakončený plochým hrotem, který byl zabodnutý u postele v polystyrénovém dílci,
a tímto šroubovákem opakovaně zaútočil na poškozeného. Toho šroubovákem nejprve
bodl do levé části čela, poté při vysoké dopadové intenzitě do levé zadní
strany krku, poté při maximálně střední dopadové intenzitě do horní třetiny
levé paže, a konečně do levého stehna, načež se poškozenému podařilo vysmeknout
z držení obviněného a vytrhnout mu šroubovák z ruky. V jeho snaze utéct ven mu
však obviněný zabránil tím, že ho chytil a tlačil mu prsty rukou do očí a
následně poškozeného vystrčil ven. Popsaným jednáním tak obviněný poškozenému
přes jeho aktivní obranu způsobil bodnou ránu krku s bodným kanálem směřujícím
od levé zadní strany krku doprava dopředu dolů a ve své koncové části
pronikajícím do průdušnice, povrchovou bodnou ránu levé paže lokalizovanou na
zevní straně horní třetiny paže a povrchovou bodnou ránu levého stehna
lokalizovanou na rozhraní horní a střední třetiny levého stehna, zhmoždění
obličeje a četné oděrky a hematomy těla, kterážto zranění poškozeného si
vyžádala lékařské ošetření a následnou hospitalizaci v nemocnici. S ohledem na
intenzitu a způsob útoku vedeného popsaným nástrojem i proti krku poškozeného,
tedy místu, kde se nachází životně důležité orgány (zejména velké cévy krku a
průdušnice), muselo být obviněnému zřejmé, že poškozenému hrozí v důsledku jeho
útoku vznik bezprostředně život ohrožujícího poranění zejména v podobě krvácení
z velkých cév krku, vzduchové embolie či dušení vdechnutou krví, kdy by v řádu
desítek minut až hodin hrozil rozvoj život ohrožujícího stavu v podobě dušení
útlakem dýchacích cest narůstající hromaděním vzduchu. K takovému fatálnímu
následku u poškozeného však nedošlo, a to jen díky včasnému poskytnutí vysoce
specializované lékařské péče.
2. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost uložil soud
prvního stupně obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 a půl roku,
k jehož výkonu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Společně s tím soud
uložil obviněnému protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě a trest
propadnutí věci, jehož předmětem byl kapesní nůž blíže popsaný ve výroku o
trestu prvostupňového rozhodnutí (a související se sbíhající se trestnou
činností), a rovněž povinnost náhrady škody poškozené Všeobecné zdravotní
pojišťovně ČR ve výši 70 617 Kč. S ohledem na uložení souhrnného trestu soud
zrušil výrok o trestu týkající se sbíhající se trestné činnosti, jakož i další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
3. Proti prvostupňovému rozhodnutí se obviněný i státní zástupce
odvolali. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 6
To 16/2025, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V rovině skutkového zjištění obviněný namítl, že soud prvního stupně
zcela oslyšel část výpovědi svědka L. P., ve které měl uvést, že to byl
poškozený, kdo udeřil jako první. Jde o zásadní rozpor v postupu soudu prvního
stupně, který přitom identifikoval i odvolací soud. Ten nicméně tento rozpor
bagatelizoval. Obviněný zejména nesouhlasil s tím, že by mělo jít o vadu
natolik nezávažnou, že by šlo vyloučit její dopad na celkové rozhodnutí soudu.
6. V rovině hmotněprávní, resp. v rovině právní kvalifikace skutku
obviněný namítl, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus trestného činu
vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to proto, že nejednal
v úmyslu poškozeného usmrtit, ani s takovou eventualitou nebyl srozuměn, a také
proto, že zranění, které způsobil, neodpovídalo ani těžkému ublížení na zdraví.
Pokud se tak měl něčeho dopustit, pak spíše přečinu ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Obviněný rovněž uvedl námitky v rovině trestu. Ačkoli v úvodu této
argumentace sám upozornil, že tyto námitky nejsou formálně podřaditelné pod
žádný z uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že jemu uložený trest neodpovídá
závažnosti a povaze trestného činu, a rovněž není přiměřený, resp.
proporcionální.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
prvního i druhého stupně, a aby prvostupňovému soudu přikázal věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém
vyjádření s tvrzeními obviněného neztotožnil. Prvně uvedl, že v části, která
souvisí se skutkovým zjištěním, není argumentace obviněného podřaditelná pod
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný
pouze upozorňuje na rozpor mezi výpovědí svědka z přípravného řízení a z řízení
před soudem, čímž se snaží snížit jeho důvěryhodnost. S touto námitkou se navíc
vypořádal už odvolací soud. K hmotněprávní části argumentace státní zástupce
odkázal na odůvodnění soudů v předchozím řízení a připomněl závažnost útoku
obviněného, ze kterého je zjevné, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s
nebezpečím, které tento útok vytváří pro život poškozeného. Státní zástupce
připojil, zjevně k námitce směřující do objektivní stránky skutkové podstaty,
že fatálnímu následku zabránila jen specializovaná pomoc lékařů. K námitce
nepřiměřenosti trestu zdůraznil, že tato stojí zcela mimo rámec jakéhokoli
dovolacího důvodu, přičemž uložený trest není ani z ústavního pohledu jakkoli
excesivní.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné
replice, čehož však nebylo využito.
III.
Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke
skutkovým zjištěním, resp. k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s
odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také výslovně odkázal obviněný
v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi
obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě
učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních
rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv.
deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by
skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně
pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by
nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich
hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí
skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě,
pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.
14. Pod uplatněný důvod nebyla podřaditelná žádná dovolací námitka.
15. K námitce obviněného týkající se rozporu mezi výpovědí L. P. a
skutkovým zjištěním, které nereflektovalo poznatek o prvotním úderu ze strany
poškozeného vyplývající z této výpovědi, Nejvyšší soud vysvětluje, že aby byla
tato námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, musel by se tvrzený
rozpor týkat skutkové okolnosti určující pro naplnění znaků trestného činu, jak
vyžaduje výše zmíněné ustanovení [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Nejeví
se přitom, a obviněný tímto směrem ani nijak neargumentuje, že by případné
zjištění o tom, že poškozený jako první při vzniklém konfliktu (slovní rozepři)
učinil úder rukou, mělo změnit učiněnou právní kvalifikaci. Taková okolnost by
totiž jistě nemohla vzhledem k dalších skutkovým okolnostem (zejména k
intenzitě a kritické povaze útoku obviněného) vyloučit trestnost jednání
obviněného coby okolnost vylučující protiprávnost, zejména by nemohla podložit
závěr o nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku (srov. závěr bodu 23
odvolacího rozhodnutí), ani by nemohlo jít o privilegující okolnost pro
případnou kvalifikaci trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku,
resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť provokaci a obecně
hněv v zásadě nelze považovat za omluvitelné hnutí mysli ve smyslu znaků tohoto
trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář.
3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1903). Jak nicméně Nejvyšší soud zmínil,
obviněný sám žádné vysvětlení pro význam tvrzené okolnosti neuvedl a není
úlohou Nejvyššího soudu za obviněného domýšlet a doplňovat jeho dovolání (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
16. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že v trestněprávně
relevantní části skutkového děje, která tvoří rozsah dokazování ve smyslu § 2
odst. 6 tr. ř., jsou výpovědi svědků konzistentní a poskytují více než
dostatečný skutkový podklad pro učiněný závěr o vině obviněného jako pachatele
pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud přitom nevylučuje, že soud prvního stupně mohl a snad i
měl vyjádření svědka L. P. (z hlediska úplného hodnocení věrohodnosti jeho
výpovědi) ve svém rozhodnutí lépe reflektovat, jak nakonec upozornil i odvolací
soud v bodě 23 svého rozhodnutí, nicméně by tak v té části, která by se týkala
samotného zjišťování tvrzené okolnosti, činil nad rozsah dokazování.
17. Jinými slovy, aniž by Nejvyšší soud vylučoval, že by skutečně došlo
i k úderu ze strany poškozeného, a to ještě před samotným útokem popsaným ve
skutkové větě, nejde o zjištění významné z hlediska naplnění znaků trestného
činu, a tím by i přijetí tohoto zjištění nemělo vliv na odsouzení pachatele pro
zmíněný trestný čin (pokus o něj). Tento případný rozpor ani nezpochybňuje
další – a již relevantní – skutková zjištění, neboť ta jsou podložena celým
řetězcem důkazů, nikoli pouze výpovědí svědka L. P.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl (resp.
předloženou argumentací ani nemohl být) naplněn.
ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je
možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném
hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Předmětem právního posouzení je nicméně skutek tak, jak ho zjistily soudy, a
nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím
řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání
skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného
dokazování.
20. Pod uplatněný dovolací důvod byly podřaditelné námitka nedostatku
subjektivní stránky a námitka nedostatku následku trestného činu, podle které
se měl obviněný dopustit přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku. Tyto námitky však jsou zjevně neopodstatněné.
21. K první námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že zvlášť závažný
zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a tedy k naplnění jeho znaků je
vedle dalšího zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého
úmyslu, ve kterém pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, ve kterém pachatel věděl, že
svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel
přitom musí jednat zaviněně ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky
trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7
Tdo 226/2023), přičemž aby se pachatel dopustil trestného činu ve stadiu
pokusu, při kterém pojmově chybí následek trestného činu (trestný čin není
dokonán), musí se zavinění vztahovat k možnosti vzniku tohoto následku, tedy
pachatel musí jednat v úmyslu trestný čin spáchat (viz § 21 odst. 1 tr.
zákoníku).
22. Otázkou zavinění obviněného se soud prvního stupně pregnantně a
zcela dostatečně zabýval v bodě 32 svého rozhodnutí, kde uvedl, že obviněný se
trestného činu (resp. jeho pokusu) dopustil v nepřímém úmyslu. Jak vysvětlil,
způsobení smrti poškozeného sice nebylo přímým cílem obviněného, nicméně
obviněný musel být s eventualitou takového následku srozuměn, a to vzhledem k
podobě provedeného útoku, v jehož rámci mimo jiné bodnul poškozeného
šroubovákem do krku, a to takovou silou, že šroubovákem pronikl až do
průdušnice poškozeného; soud pak upozornil na význam této části těla pro život
člověka. S tímto hodnocením se ztotožnil i odvolací soud (bod 30 odvolacího
rozhodnutí) a nemá vůči němu výhrad ani Nejvyšší soud. Nakonec obviněný ve svém
dovolání ani nijak konkrétně nerozvádí, v čem soudy měly při svém hodnocení
pochybit. Lze tak jen připojit, že ve věci by bylo možné uvažovat, vzhledem k
podobě útoku (slova „zabiju tě“ a propíchnutí krku šroubovákem), i o přímém
úmyslu obviněného, což ovšem, tedy úvahy tímto směrem, vylučuje podání dovolání
pouze obviněným, a navíc by takový závěr ani neměl na konečné hodnocení zásadní
dopad.
23. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
24. K druhé uvedené námitce Nejvyšší soud ve zkratce uvádí, že ačkoli je
pravda, že obviněný svým jednáním nezpůsobil smrt ve smyslu § 140 odst. 1 tr.
zákoníku, je třeba připomenout, že obviněnému není přičítáno spáchání
dokonaného trestného činu, k jehož kvalifikaci by vzhledem ke způsobenému
zranění poškozeného skutečně nebyl podklad, ale spáchání tohoto trestného činu
ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, při kterém zákon nevyžaduje,
aby byly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu, ale postačí,
pokud jednání pachatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu,
resp. k naplnění těchto znaků a pokud pachatel jednal v úmyslu trestný čin
spáchat. Tomu se Nejvyšší soud věnoval shora.
25. Protože dovolací argumentace v této části mířila pouze do faktického
nezpůsobení následku, jež by odpovídalo znakům trestného činu vraždy podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku (příp. ani trestnému činu těžké újmy na zdraví ve
smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku), je tato námitka shora uvedeným vyčerpána a
je zjevně neopodstatněná. Pro právní kvalifikaci totiž v této věci nebylo
významné, jak vážné zranění obviněný skutečně způsobil, ale k jaké újmě na
zdraví a životě poškozeného úmyslně směřoval.
26. Vzhledem ke shora uvedenému je tak učiněná právní kvalifikace skutku
správná, neboť poškozený svým jednáním úmyslně směřoval k usmrcení poškozeného,
čímž se dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, §
140 odst. 1 tr. zákoníku.
27. Tato námitka je rovněž zjevně neopodstatněná.
28. Pod uplatněný dovolací důvod, jak nakonec sám uznal i obviněný ve
svém dovolání, nebyla podřaditelná jeho námitka týkající se přiměřenosti a
proporcionality trestu.
29. Nejvyšší soud vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně
uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v
případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný
nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod
svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu
namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou
otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o
tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř.
společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný
netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42
tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani
jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí
publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).
30. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti
trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený
trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by
to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného
na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (jak i obviněný ve
svém dovolání v podstatě naznačil), jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě
uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod
ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k
tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím
spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí
vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech –
způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán
průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý
proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp.
zn. 7 Tdo 736/2022).
31. Nicméně ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v
dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Nejdříve je třeba
zdůraznit, že obviněný nesprávnost výroku o trestu ve svém dovolání podložil v
podstatě jen tím, že měl být uznán vinným ze spáchání jiného (měně závažného)
trestného činu, čemuž se Nejvyšší soud věnoval shora (a v čemž obviněnému nedal
za pravdu). Jiné konkrétní okolnosti, které by měly činit výrok o trestu
nesprávným nebo nepřiměřeným, obviněný neuvedl, a Nejvyšší soud tak v podstatě
ani nad rámec přezkumu nemá prostor na tuto námitku reagovat. Lze proto jen
uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy k uloženému trestu řádně
zdůvodnil v bodech 34 a násl. svého rozhodnutí. Tam obsažené úvahy, které
odkazovaly i na osobu obviněného, jeho předchozí deliktní činnost apod.,
aproboval i odvolací soud (zejm. body 32 a 38 odvolacího rozhodnutí), a
vzhledem ke zcela nedostatečnému až absentujícímu rozvedení dovolací
argumentace (ale i proto, že věc nevykazuje známky vad, které obviněný ve svém
dovolání naznačil) nemá žádné výhrady ani Nejvyšší soud. Je také vhodné z
hlediska přiměřenosti zdůraznit, že obviněnému byl ukládán trest v první
čtvrtině trestní sazby podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, podle které byl
obviněný ohrožen trestem v trvání od 10 do 18 let. Trest propadnutí věci pak v
rámci ukládání souhrnného trestu souvisel se souběžnou trestnou činností
řešenou v jiné trestní věci (srov. bod 32 odvolacího rozhodnutí). Zcela
adekvátně je odůvodněno i rozhodnutí o uložení ochranného léčení (viz bod 36
prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 33 odvolacího rozhodnutí).
32. Se spíše nekonkretizovaným tvrzením obviněného, které nebylo možné
podřadit pod uplatněný dovolací důvod, by tak ani nebylo možné se ztotožnit. K
zásahu do ústavních práv obviněného nedošlo.
33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
IV.
Závěr
34. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň
v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody – nešlo
přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
35. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 8. 2025
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu