7 Tdo 679/2025

7 Tdo 679/2025-647

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání obviněného T. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 6 To 16/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 8/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 48 T 8/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 13. 3. 2024 okolo 20:00 hodin v prvním nadzemním podlaží obytné části vinného sklepa ev. č. XY, nacházejícího se v katastru obce XY, v části nazývané XY, po předchozí slovní rozepři se slovy „zabiju tě“ fyzicky napadl na své posteli pololežícího poškozeného J.

K. Několikrát ho rukou udeřil do oblasti hlavy, načež uchopil šroubovák z ocelové kulatiny o průměru 5 mm, délce rukojeti 9 cm a pracovní kovové části 13 cm zakončený plochým hrotem, který byl zabodnutý u postele v polystyrénovém dílci, a tímto šroubovákem opakovaně zaútočil na poškozeného. Toho šroubovákem nejprve bodl do levé části čela, poté při vysoké dopadové intenzitě do levé zadní strany krku, poté při maximálně střední dopadové intenzitě do horní třetiny levé paže, a konečně do levého stehna, načež se poškozenému podařilo vysmeknout z držení obviněného a vytrhnout mu šroubovák z ruky.

V jeho snaze utéct ven mu však obviněný zabránil tím, že ho chytil a tlačil mu prsty rukou do očí a následně poškozeného vystrčil ven. Popsaným jednáním tak obviněný poškozenému přes jeho aktivní obranu způsobil bodnou ránu krku s bodným kanálem směřujícím od levé zadní strany krku doprava dopředu dolů a ve své koncové části pronikajícím do průdušnice, povrchovou bodnou ránu levé paže lokalizovanou na zevní straně horní třetiny paže a povrchovou bodnou ránu levého stehna lokalizovanou na rozhraní horní a střední třetiny levého stehna, zhmoždění obličeje a četné oděrky a hematomy těla, kterážto zranění poškozeného si vyžádala lékařské ošetření a následnou hospitalizaci v nemocnici.

S ohledem na intenzitu a způsob útoku vedeného popsaným nástrojem i proti krku poškozeného, tedy místu, kde se nachází životně důležité orgány (zejména velké cévy krku a průdušnice), muselo být obviněnému zřejmé, že poškozenému hrozí v důsledku jeho útoku vznik bezprostředně život ohrožujícího poranění zejména v podobě krvácení z velkých cév krku, vzduchové embolie či dušení vdechnutou krví, kdy by v řádu desítek minut až hodin hrozil rozvoj život ohrožujícího stavu v podobě dušení útlakem dýchacích cest narůstající hromaděním vzduchu.

K takovému fatálnímu následku u poškozeného však nedošlo, a to jen díky včasnému poskytnutí vysoce specializované lékařské péče.

2. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 a půl roku, k jehož výkonu ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Společně s tím soud uložil obviněnému protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě a trest propadnutí věci, jehož předmětem byl kapesní nůž blíže popsaný ve výroku o trestu prvostupňového rozhodnutí (a související se sbíhající se trestnou činností), a rovněž povinnost náhrady škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 70 617 Kč. S ohledem na uložení souhrnného trestu soud zrušil výrok o trestu týkající se sbíhající se trestné činnosti, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí se obviněný i státní zástupce odvolali. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 6 To 16/2025, obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. V rovině skutkového zjištění obviněný namítl, že soud prvního stupně zcela oslyšel část výpovědi svědka L. P., ve které měl uvést, že to byl poškozený, kdo udeřil jako první. Jde o zásadní rozpor v postupu soudu prvního stupně, který přitom identifikoval i odvolací soud. Ten nicméně tento rozpor bagatelizoval. Obviněný zejména nesouhlasil s tím, že by mělo jít o vadu natolik nezávažnou, že by šlo vyloučit její dopad na celkové rozhodnutí soudu.

6. V rovině hmotněprávní, resp. v rovině právní kvalifikace skutku obviněný namítl, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to proto, že nejednal v úmyslu poškozeného usmrtit, ani s takovou eventualitou nebyl srozuměn, a také proto, že zranění, které způsobil, neodpovídalo ani těžkému ublížení na zdraví. Pokud se tak měl něčeho dopustit, pak spíše přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

7. Obviněný rovněž uvedl námitky v rovině trestu. Ačkoli v úvodu této argumentace sám upozornil, že tyto námitky nejsou formálně podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že jemu uložený trest neodpovídá závažnosti a povaze trestného činu, a rovněž není přiměřený, resp. proporcionální.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, a aby prvostupňovému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření s tvrzeními obviněného neztotožnil. Prvně uvedl, že v části, která souvisí se skutkovým zjištěním, není argumentace obviněného podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný pouze upozorňuje na rozpor mezi výpovědí svědka z přípravného řízení a z řízení před soudem, čímž se snaží snížit jeho důvěryhodnost. S touto námitkou se navíc vypořádal už odvolací soud. K hmotněprávní části argumentace státní zástupce odkázal na odůvodnění soudů v předchozím řízení a připomněl závažnost útoku obviněného, ze kterého je zjevné, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s nebezpečím, které tento útok vytváří pro život poškozeného. Státní zástupce připojil, zjevně k námitce směřující do objektivní stránky skutkové podstaty, že fatálnímu následku zabránila jen specializovaná pomoc lékařů. K námitce nepřiměřenosti trestu zdůraznil, že tato stojí zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu, přičemž uložený trest není ani z ústavního pohledu jakkoli excesivní.

10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, resp. k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také výslovně odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.

14. Pod uplatněný důvod nebyla podřaditelná žádná dovolací námitka.

15. K námitce obviněného týkající se rozporu mezi výpovědí L. P. a skutkovým zjištěním, které nereflektovalo poznatek o prvotním úderu ze strany poškozeného vyplývající z této výpovědi, Nejvyšší soud vysvětluje, že aby byla tato námitka podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, musel by se tvrzený rozpor týkat skutkové okolnosti určující pro naplnění znaků trestného činu, jak vyžaduje výše zmíněné ustanovení [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Nejeví se přitom, a obviněný tímto směrem ani nijak neargumentuje, že by případné zjištění o tom, že poškozený jako první při vzniklém konfliktu (slovní rozepři) učinil úder rukou, mělo změnit učiněnou právní kvalifikaci. Taková okolnost by totiž jistě nemohla vzhledem k dalších skutkovým okolnostem (zejména k intenzitě a kritické povaze útoku obviněného) vyloučit trestnost jednání obviněného coby okolnost vylučující protiprávnost, zejména by nemohla podložit závěr o nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku (srov. závěr bodu 23 odvolacího rozhodnutí), ani by nemohlo jít o privilegující okolnost pro případnou kvalifikaci trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť provokaci a obecně hněv v zásadě nelze považovat za omluvitelné hnutí mysli ve smyslu znaků tohoto trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1903). Jak nicméně Nejvyšší soud zmínil, obviněný sám žádné vysvětlení pro význam tvrzené okolnosti neuvedl a není úlohou Nejvyššího soudu za obviněného domýšlet a doplňovat jeho dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).

16. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že v trestněprávně relevantní části skutkového děje, která tvoří rozsah dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jsou výpovědi svědků konzistentní a poskytují více než dostatečný skutkový podklad pro učiněný závěr o vině obviněného jako pachatele pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud přitom nevylučuje, že soud prvního stupně mohl a snad i měl vyjádření svědka L. P. (z hlediska úplného hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi) ve svém rozhodnutí lépe reflektovat, jak nakonec upozornil i odvolací soud v bodě 23 svého rozhodnutí, nicméně by tak v té části, která by se týkala samotného zjišťování tvrzené okolnosti, činil nad rozsah dokazování.

17. Jinými slovy, aniž by Nejvyšší soud vylučoval, že by skutečně došlo i k úderu ze strany poškozeného, a to ještě před samotným útokem popsaným ve skutkové větě, nejde o zjištění významné z hlediska naplnění znaků trestného činu, a tím by i přijetí tohoto zjištění nemělo vliv na odsouzení pachatele pro zmíněný trestný čin (pokus o něj). Tento případný rozpor ani nezpochybňuje další – a již relevantní – skutková zjištění, neboť ta jsou podložena celým řetězcem důkazů, nikoli pouze výpovědí svědka L. P.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl (resp. předloženou argumentací ani nemohl být) naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

19. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek tak, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

20. Pod uplatněný dovolací důvod byly podřaditelné námitka nedostatku subjektivní stránky a námitka nedostatku následku trestného činu, podle které se měl obviněný dopustit přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky však jsou zjevně neopodstatněné.

21. K první námitce Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a tedy k naplnění jeho znaků je vedle dalšího zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, ve kterém pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, ve kterém pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel přitom musí jednat zaviněně ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023), přičemž aby se pachatel dopustil trestného činu ve stadiu pokusu, při kterém pojmově chybí následek trestného činu (trestný čin není dokonán), musí se zavinění vztahovat k možnosti vzniku tohoto následku, tedy pachatel musí jednat v úmyslu trestný čin spáchat (viz § 21 odst. 1 tr. zákoníku).

22. Otázkou zavinění obviněného se soud prvního stupně pregnantně a zcela dostatečně zabýval v bodě 32 svého rozhodnutí, kde uvedl, že obviněný se trestného činu (resp. jeho pokusu) dopustil v nepřímém úmyslu. Jak vysvětlil, způsobení smrti poškozeného sice nebylo přímým cílem obviněného, nicméně obviněný musel být s eventualitou takového následku srozuměn, a to vzhledem k podobě provedeného útoku, v jehož rámci mimo jiné bodnul poškozeného šroubovákem do krku, a to takovou silou, že šroubovákem pronikl až do průdušnice poškozeného; soud pak upozornil na význam této části těla pro život člověka. S tímto hodnocením se ztotožnil i odvolací soud (bod 30 odvolacího rozhodnutí) a nemá vůči němu výhrad ani Nejvyšší soud. Nakonec obviněný ve svém dovolání ani nijak konkrétně nerozvádí, v čem soudy měly při svém hodnocení pochybit. Lze tak jen připojit, že ve věci by bylo možné uvažovat, vzhledem k podobě útoku (slova „zabiju tě“ a propíchnutí krku šroubovákem), i o přímém úmyslu obviněného, což ovšem, tedy úvahy tímto směrem, vylučuje podání dovolání pouze obviněným, a navíc by takový závěr ani neměl na konečné hodnocení zásadní dopad.

23. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

24. K druhé uvedené námitce Nejvyšší soud ve zkratce uvádí, že ačkoli je pravda, že obviněný svým jednáním nezpůsobil smrt ve smyslu § 140 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba připomenout, že obviněnému není přičítáno spáchání dokonaného trestného činu, k jehož kvalifikaci by vzhledem ke způsobenému zranění poškozeného skutečně nebyl podklad, ale spáchání tohoto trestného činu ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, při kterém zákon nevyžaduje, aby byly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu, ale postačí, pokud jednání pachatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, resp. k naplnění těchto znaků a pokud pachatel jednal v úmyslu trestný čin spáchat. Tomu se Nejvyšší soud věnoval shora.

25. Protože dovolací argumentace v této části mířila pouze do faktického nezpůsobení následku, jež by odpovídalo znakům trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (příp. ani trestnému činu těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku), je tato námitka shora uvedeným vyčerpána a je zjevně neopodstatněná. Pro právní kvalifikaci totiž v této věci nebylo významné, jak vážné zranění obviněný skutečně způsobil, ale k jaké újmě na zdraví a životě poškozeného úmyslně směřoval.

26. Vzhledem ke shora uvedenému je tak učiněná právní kvalifikace skutku správná, neboť poškozený svým jednáním úmyslně směřoval k usmrcení poškozeného, čímž se dopustil pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku.

27. Tato námitka je rovněž zjevně neopodstatněná.

28. Pod uplatněný dovolací důvod, jak nakonec sám uznal i obviněný ve svém dovolání, nebyla podřaditelná jeho námitka týkající se přiměřenosti a proporcionality trestu.

29. Nejvyšší soud vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).

30. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (jak i obviněný ve svém dovolání v podstatě naznačil), jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).

31. Nicméně ani při zohlednění tohoto výjimečně možného postupu v dovolacím řízení není namístě dovodit jakékoli pochybení. Nejdříve je třeba zdůraznit, že obviněný nesprávnost výroku o trestu ve svém dovolání podložil v podstatě jen tím, že měl být uznán vinným ze spáchání jiného (měně závažného) trestného činu, čemuž se Nejvyšší soud věnoval shora (a v čemž obviněnému nedal za pravdu). Jiné konkrétní okolnosti, které by měly činit výrok o trestu nesprávným nebo nepřiměřeným, obviněný neuvedl, a Nejvyšší soud tak v podstatě ani nad rámec přezkumu nemá prostor na tuto námitku reagovat. Lze proto jen uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy k uloženému trestu řádně zdůvodnil v bodech 34 a násl. svého rozhodnutí. Tam obsažené úvahy, které odkazovaly i na osobu obviněného, jeho předchozí deliktní činnost apod., aproboval i odvolací soud (zejm. body 32 a 38 odvolacího rozhodnutí), a vzhledem ke zcela nedostatečnému až absentujícímu rozvedení dovolací argumentace (ale i proto, že věc nevykazuje známky vad, které obviněný ve svém dovolání naznačil) nemá žádné výhrady ani Nejvyšší soud. Je také vhodné z hlediska přiměřenosti zdůraznit, že obviněnému byl ukládán trest v první čtvrtině trestní sazby podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, podle které byl obviněný ohrožen trestem v trvání od 10 do 18 let. Trest propadnutí věci pak v rámci ukládání souhrnného trestu souvisel se souběžnou trestnou činností řešenou v jiné trestní věci (srov. bod 32 odvolacího rozhodnutí). Zcela adekvátně je odůvodněno i rozhodnutí o uložení ochranného léčení (viz bod 36 prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 33 odvolacího rozhodnutí).

32. Se spíše nekonkretizovaným tvrzením obviněného, které nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, by tak ani nebylo možné se ztotožnit. K zásahu do ústavních práv obviněného nedošlo.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. Závěr

34. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody – nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

35. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 8. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu