8 Tdo 705/2015-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2015 o
dovolání obviněného V. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 13 To 594/2015, který rozhodl
jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 2 T 20/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 2 T
20/2014, uznal obviněného V. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
vinným, že
„jako osoba samostatně výdělečně činná „V. K. Centrum kompletních staveb“, IČ:
71255087, s místem podnikání, v době od 25. 5. 2010 do 9. 11. 2011 na různých
místech České republiky na základě smluv o dílo převzal finanční částky určené
pro stavební úpravy v bytech, část svěřených finančních prostředků za účelem
uvedeným ve smlouvách o dílo nepoužil nebo ve stavebních pracích ani nezapočal,
přičemž smlouvy o dílo uzavírali poškození na základě lákavých, podbízivých
nabídek, kdy obžalovaný smlouvy o dílo od počátku uzavíral s vědomím, že jako
zhotovitel nebude schopen vzhledem ke své špatné ekonomické situaci realizovat
konkrétní díla ve sjednaných termínech a rozsahu, a tímto jednáním způsobil
škodu níže uvedeným poškozeným, a to tak, že:
1) v období od 25. 5. 2010 do 25. 6. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 268.000,- Kč od M. K., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši
54.029,36 Kč,
2) v období od 8. 9. 2010 do 20. 10. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 135.000,- Kč od Ing. V. S., ze které část
finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou
škodu ve výši 4.268,19 Kč,
3) v období od 9. 9. 2010 do 13. 11. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 135.000,- Kč od J. S., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou škodu ve výši
33.258,83 Kč,
4) v období od 5. 10. 2010 do 11. 11. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 100.000,- Kč od M. K., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou škodu ve výši
41.356,99 Kč,
5) v období od 25. 10. 2010 do 17. 12. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 120.000,- Kč od V. H., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil mu tak přímou škodu ve výši
89.383,17 Kč,
6) v období od 1. 11. 2010 do 21. 1. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 205.000,- Kč od L. K., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši
67.873,25 Kč,
7) v období od 9. 11. 2010 do 21. 12. 2010 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 140.000,- Kč od Ing. M. Š., Ph.D., ze které část
finančních prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou
škodu ve výši 129.363,19 Kč,
8) v období od 16. 2. 2011 do 10. 3. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 120.000,- Kč od J. M., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši
24.586,- Kč,
9) v období od 14. 6. 2011 do 30. 6. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo č.
celkovou částku ve výši 98.000,- Kč od J. S., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši
31.985,- Kč,
10) v období od 30. 6. 2011 do 19. 7. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo
č. celkovou částku ve výši 122.000,- Kč od E. R., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši
52.665,58 Kč,
11) v období od 19. 9. 2011 do 26. 10. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 84.000,- Kč od J. Š., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši
46.637,12 Kč,
12) v období od 4. 11. 2011 do 24. 11. 2011 převzal na základě Smlouvy o dílo
číslo celkovou částku ve výši 140.000,- Kč od R. M., ze které část finančních
prostředků za smluveným účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši
79.110,29 Kč,
13) dne 9. 11. 2011 převzal na základě Objednávkového listu č. finanční částku
ve výši 12.000,- Kč od J. P., ze které všechny finanční prostředky za smluveným
účelem nepoužil a způsobil jí tak přímou škodu ve výši 12.000,- Kč,
tedy, způsobil výše uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 666.516,97 Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle § 209
odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců,
jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na
zkušební dobu v délce tří let a šesti měsíců, přičemž mu podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku současně uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil
škodu poškozeným způsobenou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud rovněž uložil,
aby uhradil jednotlivým poškozeným škodu ve výši uvedené v rozsudku; podle §
229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu
škody na řízení občanskoprávní.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 2. 2015, sp. zn.
13 To 594/2014, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. P. B. podal proti němu dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud věc nesprávně kvalifikoval po
právní stránce a že řízení, které předcházelo rozsudku, trpí procesní vadou, se
kterou se odvolací soud náležitě nevypořádal. Pochybení soudu prvního stupně
spatřoval v tom, že vycházel z výsledků přípravného řízení, které však bylo
vedeno tendencí kriminalizovat jeho obchodní závazky jako zpronevěru. Soud vedl
hlavní líčení jako zpronevěru a na jeho konci „zneužil“ institutu totožnosti
skutku a pojal úmysl posuzovat jeho jednání jako podvod (pokud tak chtěl
učinit, měl jej prý upozornit na možnost odlišného právního posouzení před
hlavním líčením). Pokud navrhl opětovný výslech svědků, soud jeho návrh zamítl,
čímž zkrátil jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný dále namítl, že orgány činné v trestním řízení neřešily
zásadní otázku, zda v době, kdy uzavíral smlouvy o dílo, bylo možno mít za
prokázaný jeho úmysl, byť úmysl nepřímý. Soud prvého stupně se jal napravit
tento nedostatek až poté, co provedl celé hlavní líčení. Návrhy obhajoby na
opětovné výslechy poškozených a na zpracování nového znaleckého posudku však
odmítl a paušalizoval nepřípustně jednotlivé skutky. Obviněný soudu předložil
potvrzení osob, v nichž se vyjadřovaly, že by ho dále doporučily. V době, kdy
bylo podnikání v počátcích, docházelo při realizaci smluv o dílo k určitým
nedostatkům. Prováděním stavebních prací se živí doposud, avšak byl nucen se
rozloučit se zaměstnanci, kteří prováděli nekvalitní práci. Pokus
kriminalizovat podnikatelské aktivity (v jejich začátcích) bylo nepřípustné a v
rozporu s cíli trestního řízení. Soud byl vůči němu předpojatý. O naplnění
subjektivní stránky trestného činu nemohla být ani řeč. Její dovození soudy
bylo porušením zásady presumpce neviny spolu s porušením zásady subsidiarity
trestní represe. Soud měl popsat, v čem bylo spatřováno podvodné jednání v tom
kterém případě. Soud provedl změnu právní kvalifikace, aniž se zabýval, zda
byla skutečně naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích a ve věci buď sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem, nebo věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že shora uvedené
námitky obviněného nelze považovat za námitky, které by směřovaly proti
právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze jim však přiznat důvodnost ani v obecné rovině.
Předně není pravda, že by došlo k jakémukoliv „zneužití“ institutu totožnosti
skutku. Okresní soud postupoval zcela standardně a v momentě, kdy dospěl k
závěru, že skutek uvedený v obžalobě nevykazuje znaky zločinu zpronevěry podle
§ 206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž znaky zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, upozornil obviněného podle § 225 odst. 2 tr.
ř. ve spojení s § 190 odst. 2 tr. ř. na změnu právní kvalifikace a pokračoval v
dalším řízení, když neshledal potřebu k vrácení věci k došetření státnímu
zástupci. Na tomto postupu nebylo nic nestandardního a nesvědčilo o jakémkoliv
zneužití procesních předpisů k tíži obviněného.
Podle státního zástupce pochybením jistě nebylo ani to, že okresní soud
neakceptoval návrh obviněného na opětovný výslech svědků. Z žádného ustanovení
trestního řádu totiž nevyplývá, že by bylo povinností soudu provádět opětovně
důkazní řízení jen proto, že došlo ke změně právní kvalifikace. To je ostatně
logické, neboť trestní řízení je vedeno pro skutek, nikoliv pro právní
kvalifikace. Provedené důkazy se tedy týkají skutku, nikoliv právní
kvalifikace, přičemž změna právní kvalifikace sama o sobě nijak nesnižuje
možnost použitelnosti již provedených důkazů. Proto se obviněný mýlil, pokud v
postupu okresního soudu shledával pochybení a porušení práva na spravedlivý
proces.
Státní zástupce dále uvedl, že dovolatelovu námitku nedostatku zavinění
sice bylo možno pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, avšak nebyla důvodná.
Především platí, že se v podstatě jednalo jen o pouhé opakování obhajoby z
předchozích fází trestního řízení. Soudy obou stupňů se s touto námitkou přitom
přesvědčivě vypořádaly, (viz str. 19-22 rozsudku okresního soudu a str. 4
usnesení krajského soudu). Již to indikovalo, že podané dovolání je zjevně
neopodstatněné, protože jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, opakuje-li
dovolatel v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5
Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). Podle názoru státního zástupce se soudy
s opakovaně uplatněnou námitkou nedostatku úmyslného zavinění vypořádaly
správně, s jejich odůvodněním se plně ztotožňoval a plně na ně odkazoval.
Pokud obviněný v dovolání naznačoval, že došlo k porušení principu
presumpce neviny a porušení zásady subsidiarity trestní represe, aniž by tyto
námitky jakkoliv rozvinul a specifikoval, jednalo se podle státního zástupce o
natolik abstraktní výtky, že se k nim nebylo možno ani kvalifikovaně vyjádřit,
natož jim dát za pravdu. A vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených soudních
rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nebylo možno dovodit ani
existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, když z nich naopak vyplývalo, že soudy postupovaly v souladu s
pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich
rozhodnutí splňovalo požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková
byla rozhodnutí plně přezkoumatelná, státní zástupce navrhl dovolání odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně
souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího
soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné
rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v
této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že většina námitek, které dovolatel ve svém podání
vyslovil (viz rekapitulaci výše), byla z hlediska dovolacího řízení
irelevantní. Dovolatel jimi nejprve popisoval a následně zpochybňoval průběh
dosavadního soudního řízení, tedy napadal procesní postup soudu, a dále uváděl
skutkové okolnosti týkající se zejména jeho podnikatelské činnosti. Takovéto
výhrady však nejsou z hlediska dovolacího řízení pod uplatněný dovolací důvod
podřaditelné. Dovolatel totiž jimi směřoval proti provedenému dokazování a
učiněným skutkovým zjištěním a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů,
jak je upraveno v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a
procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a
námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice
lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní
nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-
li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Dovolatel své podání
zčásti opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových
zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se
ani o takovou situaci nejednalo.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že k uplatněným námitkám se v podrobnostech
vyjádřil i státní zástupce (srov. shora). Jelikož Nejvyšší soud shledal jeho
argumentaci správnou a přiléhavou, může na ni na tomto místě (především z
hlediska procesní ekonomie) v plném rozsahu odkázat, zejména pokud jde o jeho
reakci na dovolatelovu výhradu ke změně právní kvalifikace, tvrzení o údajném
zneužití totožnosti skutku a neakceptaci návrhu na opětovné výslechy svědků.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolatel uplatnil relevantně pouze
námitku, kterou tvrdil, že u něho nebyl dán podvodný úmysl, tedy že u trestného
činu podvodu, jímž byl pravomocně uznán vinným, absentuje subjektivní stránka.
Dovolatel při takové argumentaci však zřejmě přehlédl, že oba soudy
nižších stupňů se v předchozím řízení i touto otázkou při posuzování právní
kvalifikace řádně zabývaly a své závěry včlenily do odůvodnění svých
rozhodnutí. Konkrétně soud prvního stupně se k otázce subjektivní stránky
vyslovil na str. 19-22 odůvodnění svého rozsudku, kde zdůraznil, že „Z
provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněný v období od května 2010 do
listopadu 2011, kdy prováděl předmětných 13 zakázek, podstatnou informaci o
špatné ekonomické situaci, v důsledku níž není schopen dostát svým smluvním
závazkům, poškozeným oznámil. Naopak poškozené utvrzoval, že zakázka bude řádně
dokončena, maximálně s nějakým zpožděním. Poškození platili zálohy ve výši,
kterou obviněný požadoval, … Poškození činili placení záloh v dobré víře, že
rekonstrukce bytových jader, koupelen, WC, popř. i kuchyní budou pokračovat a
dílo bude realizováno. … Poškození si nebyli vědomi žádné okolnosti, s ohledem
na kterou by další zálohy již neměli platit. Obviněný si naopak takové
skutečnosti vědom byl. Nejenom, že poškozeným reálný stav věci neuvedl, ale
naopak je dále utvrzoval v přesvědčení, … že rekonstrukce bude zcela
realizována, ač má určité organizační či technické obtíže. … Podvodné jednání
lze vysledovat v tom, že od počátku muselo být obviněnému zřejmé, že neměl
úmysl a ani nemohl mít úmysl provést stavební práce podle smluv o dílo ve
sjednaném čase a rozsahu, a to díky své nezkušenosti, ale zejména nepříznivé
finanční situaci. … Obviněný si byl vědom toho, že to, co slibuje ve své
nabídce a posléze i ve smlouvě, v žádném případě nemůže splnit. Vycházel z
toho, že jeho nabídka je natolik lukrativní, že ihned zaujme. Záměrně si
vybral seniory, u těchto osob předpokládal, a také se tak i stalo, že nátlak
starších osob nebude tak intenzivní, jako u mladších osob, když rekonstrukce
nebude probíhat podle inzerované nabídky a podle uzavřené smlouvy. … Na letáku
bylo výslovně uvedeno, že se jedná o výhodnou nabídku pro seniora. Ve své
nabídce obviněný zdůraznil nízkou finanční částku za provedení rekonstrukce,
rychlé provedení rekonstrukce bytových jader a také nabídku kuchyňské linky
zdarma. Navíc … v letáku se objevily lákavé, podbízivé slogany typu: „ Jste
invalidní nebo v důchodovém věku, špatně se Vám vstupuje do vany? Rekonstrukce
SENIOR CLASSIC, TOP nabídka, rekonstrukce Happy, jako dárek kuchyňská linka
zdarma, vánoční akce nemá konkurenci, TOP nabídka. Obviněný však své sliby
nesplnil. Rekonstrukce nebyla provedena levně, pokud byla provedena vůbec. Kuchyňská linka taky dodávána nebyla. … Obviněný rychle přebíral zálohy. Taktéž
rychle proběhlo vybourání bytového jádra, to nebylo nijak finančně náročné,
vyzdění základních příček. Tyto méně finančně náročné práce prováděl obviněný
také proto, že kdyby neprovedl ani to, problematicky by získával další
zákazníky a další zálohy. Přípravné práce byly provedeny v průběhu 14 dnů. Někdy byly, někdy nebyly provedeny rozvody elektrické energie. Práce byly
provedeny v časovém horizontu do předání poslední finanční zálohy, poté začaly
práce váznout.
Obviněný si byl velmi dobře vědom své nepříznivé finanční
situace, neboť jak vyplynulo z šetření o exekucích, ze zprávy zdravotní
pojišťovny, byl již v roce 2010 nikoli málo zadlužen. … Všichni poškození
naprosto totožně potvrdili, že to byl právě obviněný, kdo přestal postupně
komunikovat. Nezvedal telefony, nereagoval na SMS zprávy. Pokud poškození
telefonovali z jiných telefonních čísel právě ve snaze, aby s obviněným vůbec
spojili, tak jim telefon vytípnul.“
S tímto názorem soudu prvního stupně se pak ztotožnil i soud druhého
stupně, který se podrobněji v souhlasném duchu vyjádřil na str. 4 odůvodnění
svého rozhodnutí, kde uvedl, že „… jednání obviněného bylo spácháno minimálně v
úmyslu nepřímém tak, jak má na mysli ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku“.
Tyto závěry soudů nižších stupňů považuje i Nejvyšší soud za správné a
výstižné. Obviněný byl srozuměn, a to při vědomí své nepříznivé finanční
situace, že uzavřené smlouvy o dílo nebude schopen jako zhotovitel realizovat
ve sjednaných termínech a ve slíbeném rozsahu, a tímto jednáním způsobil
poškozeným škodu. Tímto jednáním jiné uvedl v omyl, sebe obohatil a způsobil na
cizím majetku značnou škodu.
Konečně pokud dovolatel ve svém podání uvedl, že došlo k porušení
presumpce neviny a zásady subsidiarity trestní represe, nutno konstatovat, že
takové námitky nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil
konkrétně, proč se domnívá, že k porušení těchto zásad došlo. Úlohou dovolacího
soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak
za něj jeho podání. Dané námitky tak zůstaly v rovině pouhého prohlášení
obviněného a nebylo možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit.
Proto pouze z obecného hlediska lze uvést, že podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které
navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž
jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze
uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v
konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky
trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního
práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě
(správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že
trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a
to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo
civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana
majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a
obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané
společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v
podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn.
II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS
1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko
jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované
pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012,
str. 117 a 118).
V posuzované věci je zřejmé, že trestná činnost obviněného má základ v
civilněprávních vztazích (smlouvy o dílo, stavební práce). Rozporné situace
mezi zhotoviteli a objednateli přitom nejsou nikterak výjimečné, naopak vznik
takových situací je věcí společensky i právně běžnou, a proto upravenou i
civilními předpisy. Jednotlivé strany takového vztahu – smlouvy o dílo (coby
vztahu civilněprávního) mají předpisy práva civilního vymezený soubor práv i
povinností. Obviněný však hranice tohoto práva zjištěným jednáním evidentně
překročil a již vstoupil do hranic práva trestního, v důsledku čehož naplnil
znaky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným. Zjištěné jednání
obviněného totiž již přesáhlo mantinely práva civilního, a proto bylo namístě
přistoupit k ochraně práv poškozených prostředky práva trestního.
Možno též podotknout, že v posuzované trestní věci nebylo porušeno ani právo
obviněného na spravedlivý proces, neboť to není možné vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá
představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud uzavírá, že na základě všech okolností případu shledal
právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za zcela správnou. Proto z výše jen stručně
uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného jako celek podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně
neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu