7 Tdo 226/2023

7 Tdo 226/2023-466

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2023 o dovolání obviněného R. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2022, sp. zn. 68 To 149/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 109/2021,

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2022, sp. zn. 68 To 149/2022 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 6 T 109/2021.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný R. M. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, č. j. 6 T 109/2021-386, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestných činů dopustil tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch uzavřel dne 29. 8. 2018 v Prostějově se společností První olomoucká investiční, a. s., zastoupenou J. L., smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu byla poskytnuta peněžitá zápůjčka ve výši 1 000 000 Kč, přičemž se zavázal tuto zápůjčku splatit do 31. 8. 2020 a platit měsíční úrok ve výši 2,3 % z aktuálně dlužné výše zápůjčky. Podmínkou pro vyplacení zápůjčky bylo zajištění dluhu zástavním právem k bytové jednotce č. XY nacházející se v bytovém domě č. p. XY na ulici XY v Olomouci, která byla v podílovém spoluvlastnictví jeho matky D. P. a jejího tehdejšího manžela P. P., přičemž dne 3. 9. 2018 předal v Olomouci, na ulici XY č. XY, J. L. smlouvu o zřízení zástavního práva, na níž však padělal, nebo nechal padělat podpisy zástavců D. a P. P., jakož i ověřovací doložku s razítky České pošty, s. p., a tyto podpisy i ověřovací doložky vědomě vydával za pravé. Tím ze společnosti První olomoucká investiční, a. s., vylákal částku ve výši 1 000 000 Kč, následně zaplatil poškozené společnosti v celkem sedmi platbách celkovou částku 154 100 Kč, tudíž svým jednáním způsobil poškozené společnosti První olomoucká investiční, a. s., škodu ve výši 1 000 000 Kč a dále v důsledku provedení neoprávněného zápisu zástavního práva k předmětnému bytu do katastru nemovitostí způsobil vážnou újmu na právech spoluvlastníkům bytu D. a P. P., když bez jejich vědomí a souhlasu zatížil nemovitost v jejich spoluvlastnictví zástavním právem až do výše 1 000 000 Kč s příslušenstvím.

3. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let. Společně s tím mu soud uložil povinnost, aby podle svých sil a možností uhradil škodu, kterou způsobil. Poškozená společnost (zapůjčitel) byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněný i státní zástupce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2022, č. j. 68 To 149/2022-414, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto, naopak jmenovaný soud vyhověl návrhu státního zástupce a zpřísnil uložený trest tak, že nově odsoudil obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Společně s tím obviněnému uložil zaplatit poškozené (zapůjčiteli) podle § 228 odst. 1 tr. ř. škodu ve výši 1 000 000 Kč.

5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

6. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a předložil v podstatě pět dovolacích námitek: (a) námitku do obsahu skutkové věty, ve vztahu k nezohlednění § 163 tr. ř., (b) námitku do skutkového zjištění podmíněnosti zápůjčky zajištěním dluhu, (c) námitku do posouzení subjektivní stránky ve vztahu k následku (škody), (d) námitku nezohlednění zásady ultima ratio a konečně (e) námitku do posouzení škody.

7. V první námitce ad a) obviněný ve svém dovolání vytýkal soudům obsah skutkové věty, podle které způsobil vážnou újmu i na právech jeho matky, byť ta nedala souhlas s trestním stíháním podle § 163 tr. ř. Podle obviněného soudy vzhledem k absentujícímu souhlasu nemohly k takovému skutkovému zjištění dospět.

8. Obviněný dále ad b) popřel, že by zápůjčka byla podmíněna jejím zajištěním. Poukázal na znění smlouvy o zápůjčce s tím, že (jeho slovy) „pokud je odsouzenému kladeno za vinu, že měl někoho uvést v omyl a omyl má být shledán právě ve skutečnosti, že měl údajně předložit neplatnou smlouvu (na níž byly zfalšované podpisy), tak by vůbec muselo být platně sjednáno již ve smlouvě o zápůjčce, že zástavní právo bude zřízeno, tj. výše citované ustanovení čl. 7 by muselo být sjednáno platně“. Neplatnost této části smlouvy pak namítl, protože jednak označení bytové jednotky nenaplňovalo podmínky podle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), dále předmět zástavy byl ve vlastnictví třetích osob a tyto osoby tak měly být stranami smlouvy o zápůjčce, a konečně protože obsah citované části smlouvy byl „zmatečný“ a zavazoval k nemožnému plnění, neboť (jeho slovy) „budeme-li předpokládat, že výraz zajištění měl zjevně znamenat ´fakticky existující zástavní právo k předmětu zástavy´, ani v případě, byla-li uzavřena zástavní smlouva ve stejný okamžik jako smlouva o zápůjčce, není právně možné zajistit uskutečnění zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí ve lhůtě 5 dnů …“. K tomu, proč namítl neplatnost právního jednání, obviněný dodal, že (jeho slovy) „nelze ani v trestním právu rezignovat na podmínky, které jsou vyžadovány civilním právem“. Podmíněnost zápůjčky jejím zajištěním obviněný vyvracel i tím, že v citované části smlouvy měla poškozená vyhrazenou pouze možnost odstoupit od smlouvy v případě, že zajištění nebude poskytnuto, nikoli povinnost. Připojil, že peníze byly vyplaceny dříve, než došlo k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Okolnosti týkající se zajištění tak neměly vliv na smluvní vztah týkající se zápůjčky.

9. Další námitka ad c) mířila proti postupu soudů při posuzování zavinění. Podle obviněného soudy opomenuly posoudit jeho úmysl dluh splácet, byť tak učinit měly. Totiž (jeho slovy) „i v hypotetickém případě, pokud by ze strany odsouzeného byly uvedeny nepravdivé údaje o zástavě, avšak tento měl v dané době v úmyslu řádně platit dluh vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, nejedná se bez dalšího o podvodné jednání vedené podvodným úmyslem“. Podpůrně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1310/2018. Dodal, že měl zájem zápůjčku splatit, a to již od počátku, avšak důsledkem posléze nastalé situace, kterou nemohl předpokládat, k úhradě nedošlo. V takovém případě nebylo možné dovodit závěr, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odvolával se současně na komentářovou literaturu, podle které, mimo jiné, pokud vznikly překážky plnění teprve po uzavření smlouvy o zápůjčce a tyto překážky nemohl pachatel při uzavření zápůjčky ani předvídat, přičemž jinak byl tehdy schopen závazek splnit, pak nelze skutek kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Podle obviněného se soudy otázkou zavinění v daném smyslu nijak blíže nezabývaly.

10. Na zmíněnou sjednanou možnost odstoupení od smlouvy stran poškozené navazovala ad d) námitka, podle které došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Pokud si totiž zejména poškozená sjednala právo odstoupit od smlouvy pro případ, že zajištění nebude poskytnuto, pak se věc měla řešit tímto odstoupením (v soukromoprávní rovině), nikoli prostředky trestní represe.

11. Posledně podle obviněného nešlo ad e) z neexistence zajištění dovozovat vznik škody, protože, jak namítl již shora, zajištění nemělo být podmínkou zápůjčky, čímž neměla být dána příčinná souvislost mezi zfalšováním zástavní smlouvy a následkem. K tomu dodal, že výpočet škody nezahrnoval již splacenou část dluhu. Škoda měla být o splacenou část snížena, přičemž upozornil, že ustálená judikatura, která takové splácení dluhu posuzuje za náhradu škody, není na tento případ přiléhavá, neboť je postavena na tom, že pachatelé plní ve strachu z odhalení protiprávního jednání, což v jeho případě nenastalo.

12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a následně přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl rozhodnout o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. nebo § 265o odst. 1 tr. ř.

13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že soudy činné ve věci se s obdobnými námitkami obviněného vypořádaly již v předcházejících fázích řízení. Skutkové závěry soudu jsou pak zcela udržitelné a bylo bez pochyby prokázáno, že dovolatel podvodným jednáním vylákal peněžní prostředky ve výši 1 000 000 Kč, a to falzifikací zástavní smlouvy.

14. Z tohoto jednání stejně jako z celkového charakteru podvodného vylákání vyplynula subjektivní stránka trestného činu podvodu. Podstatné pro dovození podvodného úmyslu totiž bylo, že obviněný již od počátku navrhoval zajištění zápůjčky zástavním právem. Toto zajištění poškozené před vyplacením peněz doložil zfalšovanou smlouvou, na jejímž základě se podařilo docílit vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí.

15. K podmíněnosti zápůjčky poskytnutím zajištění státní zástupce uvedl, že je nutné konstatovat, že peníze byly poškozenou vyplaceny až poté, co jí obviněný předložil falzifikovanou zástavní smlouvu. Odkázal pak i na výpovědi svědků a související listinné důkazy.

16. K výši škody státní zástupce konstatoval, že sedm již zaplacených splátek představovalo splacení smluvního úroku, jistina ve výši 1 000 000 Kč zůstala nedotčena.

17. Ohledně skutkové věty a v ní obsaženého jednání obviněného vůči jeho matce, která nedala souhlas s trestním stíháním, státní zástupce odkázal na § 163 odst. 1 poslední větu tr. ř. Podle tohoto ustanovení, je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jednoho z nich. Ve věci se tak nejedná o trestní stíhání, jež by podle zákona bylo nepřípustné, protože souhlas udělil tehdejší manžel matky obviněného (spolumajitel falešně zastaveného bytu).

18. Státní zástupce odmítl i námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Odkázal přitom na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle něhož je v první řádě třeba zdůvodnit sníženou společenskou škodlivost vlastního jednání pachatele. Obviněný se v podstatě pouze omezil na konstatování, že poškozená mohla od smlouvy o zápůjčce odstoupit, pokud by její pohledávka nebyla zajištěna, jak bylo dohodnuto. To nicméně trestní postih nevylučuje. Státní zástupce dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, podle kterého samotná existence jiné právní normy, jež by byla způsobilá napravit závadný stav zapříčiněný pachatelem, sama o sobě ještě nevylučuje trestní postih, vykazuje-li posuzované jednání všechny znaky trestného činu. K tíži obviněného při posuzování společenské škodlivosti pak jde i to, že svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu.

19. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

20. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

22. Obviněný opřel své podání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

IV. a) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Pod tento dovolací důvod lze v zásadě podřadit (a) námitku týkající se správnosti skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě ve vztahu k nezohlednění § 163 tr. ř. a (b) námitku nesprávného zjištění podmíněnosti zápůjčky zajištěním dluhu. Nejvyšší soud se s nimi nicméně neztotožnil.

24. Ve svém dovolání obviněný ad a) tvrdil, že skutková věta nesprávně obsahuje informace o tom, že se svého jednání, které mělo způsobit poškození cizích práv, dopustil i proti osobě (matce), která, ač měla, nedala s jeho stíháním souhlas podle § 163 tr. ř. Svou námitkou tak obviněný brojil proti skutkovému zjištění soudů, když uvedl, že soudy vzhledem k absentujícímu souhlasu nemohly k uvedenému skutkovému zjištění dospět.

25. Popsaná námitka nicméně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplňuje, neboť ten může být dán jen při vadách skutkového zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Zmíněná zákonná podmínka zde naplněna zjevně není, protože obviněný byl odsouzen za přečin poškození cizích práv, kterého dopustil vůči jiné osobě, tehdejšímu manželovi matky obviněného, který souhlas s trestním stíháním ve smyslu § 163 tr. ř. nečinil. Pro konečné odsouzení tudíž skutkové zjištění, zda se čin stal i ke škodě někoho jiného (matky obviněného), nemělo jakoukoli relevanci, čehož si soudy byly výslovně vědomy (viz odstavec 19. rozsudku odvolacího soudu).

26. Obiter dictum ovšem nelze přehlédnout, že jméno matky obviněného bylo poněkud nejednoznačně ve skutkové větě obsaženo, a to nikoli pouze v souvislosti s paděláním jejího podpisu, kde nepochybně měla taková informace své místo, ale i v souvislosti se zásahem do práv, což však – s ohledem na další závěry vyslovené v tomto usnesení – může být upřesněno.

27. Současně Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že, jak již bylo řečeno, předmětná argumentace tvrzený dovolací důvod nenaplňuje, nicméně pokud by bylo soudy vedeno řízení proti obviněnému pro trestný čin spáchaný (pouze) ve vztahu k osobě, která by s takovým postupem měla ve smyslu § 163 tr. ř. dát a nedala souhlas, byla by obdobná námitka podřaditelná spíše pod § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což ovšem obviněný nenamítal, tento dovolací důvod ve svém dovolání neuvedl a ani by s ohledem na výše zmíněné konkrétní okolnosti naplněn nebyl.

28. Obviněný se dále ad b) snažil vyvrátit, že by poskytnutí finančních prostředků z titulu zápůjčky bylo podmíněno zajištěním ve prospěch poškozené, konkrétně pak zajištěním zástavním právem, s tím, že bylo nesprávně přihlédnuto k důkazu listinou v případě smlouvy o zápůjčce, protože ta měla být neplatná. Zmíněnou námitku lze s mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný i zde v podstatě namítal nesprávnost skutkového zjištění, avšak naznačené argumentaci, jíž obviněný věnoval největší část svého dovolání, nebylo možné přisvědčit.

29. Nejprve Nejvyšší soud opět připomíná, že ani po novele účinné po 1. 1. 2022 se nestal třetí instancí plného přezkumu. Naopak v zásadě platí, že je povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, s výjimkou nejzávažnějších vad důkazního řízení shora uvedených. Dále platí, že existenci extrémního či zjevného nesouladu, který pod tento dovolací důvod spadá, nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022 a další).

30. Skutkový závěr o podmíněnosti zápůjčky jejím zajištěním byl řádně odůvodněn jak ze strany soudu prvního stupně (odstavec 16. svého rozhodnutí), tak i ze strany odvolacího soudu (odstavec 13. a 14. svého rozhodnutí). Podkladem pro závěr o podmíněnosti zápůjčky jejím zajištěním jsou pak skutečnost, že peníze byly vyplaceny teprve až po předání zástavní smlouvy s padělanými podpisy, znění smlouvy o zápůjčce (obojí odstavec 14. odvolacího rozhodnutí) a výpovědi svědků (odstavec 13. odvolacího rozhodnutí), zejména J. L., která uvedla, že bez zástavy by vůbec nebyla svolná o poskytnutí půjčky uvažovat.

31. V logické rovině pak obviněný navíc nevěnoval pozornost podstatnému momentu, totiž pokud by – jak tvrdí – zápůjčka nebyla podmíněna zajištěním, proč by potom vůbec zajištoval padělky podpisů oprávněných osob včetně padělané ověřovací doložky na zástavní smlouvu za účelem jejího předložení zástupkyni poškozené společnosti. Nenabízí se jiné logické vysvětlení (a ani obviněný ho nenabízí), než že obviněný zajistil tyto padělky, aby mu (vůbec) byly poskytnuty finanční prostředky z titulu zápůjčky mezi ním a poškozenou, tedy že poskytnutí finančních prostředků bylo podmíněno zajištěním dluhu.

32. K námitce neplatnosti právního jednání se Nejvyšší soud [do jisté míry i při zohlednění rovněž uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] především neztotožňuje s myšlenkou, podle níž by závěr o neplatnosti právního jednání vedoucího k uzavření smlouvy o zápůjčce měl mít nutně dopad na trestněprávní kvalifikaci skutku nebo (obviněným domáhanou) procesní přípustnost důkazu listinou této smlouvy. Z dualismu soukromého a veřejného práva vyplývá, že sledují různé cíle a mají různou funkci a skutečnost vyplývající z jednoho práva se nutně nemusí bez dalšího projevit v právu druhém. Pokud by tudíž i byla optikou občanského práva shledána smlouvu o zápůjčce neplatnou, samo o sobě by to nečinilo z ustanovení této smlouvy procesně nepřípustný důkaz v trestním řízení. Ani pokud by bylo právní jednání dokonce zdánlivé, k němuž by se podle občanského práva výslovně nepřihlíželo (§ 554 o. z.), neznamenalo by to, že by k němu nemohl přihlížet soud v trestním řízení pro zjištění skutkových okolností. Jinými slovy, neplatnost smlouvy by soudům nijak nezamezila zkoumat úmysl smluvních stran při sjednávání této smlouvy, tedy čeho chtěly dosáhnout (a zejména k čemu materiálně směřoval své kroky obviněný), a to i s přihlédnutím k jejímu (byť formálně neplatnému) obsahu.

33. Navazující námitky neplatnosti právního jednání jsou tak nadbytečné, přesto pro úplnost v rámci tohoto řízení Nejvyšší soud stručně konstatuje, že především formální požadavky katastrálního zákona se nijak nevztahují na smlouvu o zápůjčce, neboť ta se (na rozdíl od zástavní smlouvy) ke vkladu do katastru nepřikládá [srov. § 8 in principio v kombinaci s § 15 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona]. Dále pokud se strana ve smlouvě o zápůjčce zaváže poskytnout zajištění formou zástavního práva k bytové jednotce, která je ve vlastnictví třetí osoby, pak k takovému jednání není nutný spolupodpis této třetí osoby. Tímto ujednáním se sjednává závazek zajištění obstarat (srov. § 1769 o. z.), rozhodně se jím zástavní právo nezřizuje (to by byla již zástavní smlouva) – teprve k tomu by bylo zapotřebí podpisu vlastníka zastavované věci. Nakonec obviněný uvedl, že článek 7 smlouvy o zápůjčce je „zmatečný“ (resp. neurčitý), aniž by to ovšem blíže vysvětlil. Neurčitým je přitom takové právní jednání, jehož obsah není zjistitelný ani výkladem (srov. § 553 odst. 1 o. z.), což v daném případě zjevně nelze dovodit. V konečném důsledku, na tuto námitku i obviněný navazuje další námitkou, která stojí právě na jednom z možných výkladů tohoto ustanovení, a svou předchozí námitku tím obviněný ipso facto vyvrací. Podle druhé části námitky zavazuje toto ustanovení k nemožnému plnění. Slovy obviněného: „Budeme-li předpokládat, že výraz zajištění měl zjevně znamenat ´fakticky existující zástavní právo k předmětu zástavy´, ani v případě, byla-li uzavřena zástavní smlouva ve stejný okamžik jako smlouva o zápůjčce, není právně možné zajistit uskutečnění zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí ve lhůtě 5 dnů …“. S touto argumentací se však nelze ztotožnit. Platí totiž, že právní jednání je spíše platné, než neplatné (srov. § 574 o. z.), a tedy pokud se nabízí více výkladů, z nichž jeden způsobuje neplatnost právního jednání, musí se toto právní jednání vykládat tak, aby byla jeho platnost zachována. V tomto případě lze dané ustanovení vykládat tím způsobem – a strany ho tak zjevně vykládaly, protože takto i fakticky postupovaly – že „poskytnutím zajištění“ se myslelo uzavření zástavní smlouvy a její předání, nikoli až zápis do katastru nemovitostí.

34. Tato část argumentace obviněného je tak zjevně neopodstatněná.

35. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nedošlo.

IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. S odkazem na druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

37. Pod tento dovolací důvod je možné podřadit dovolací námitky týkající se (c) posouzení subjektivní stránky ve vztahu k následku (škodě), (d) zásady subsidiarity trestní represe a (e) posouzení škody. Tyto námitky proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal a dospěl k závěru, že první z nich je důvodná, v důsledku čehož nelze prozatím zcela vypořádat námitky další jako navazující, nicméně i k nim lze podat obecný náhled.

38. Obviněný ve svém dovolání ad c) sporoval posouzení subjektivní stránky ve vztahu k následku. Namítl, že soudy nezkoumaly jeho vnitřní vztah ke škodě, přitom neměl mít v úmyslu škodu způsobit, protože již od počátku jednal v úmyslu dluh plnit. Taková argumentace je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

39. Obecně vzato, aby byl spáchán trestný čin, musí být naplněny mj. typové znaky tvořící tzv. skutkovou podstatu. Zde rozlišujeme objekt, objektivní stránku (obligatorně: jednání, následek a příčinná souvislost), subjekt a subjektivní stránku. Objektem trestného činu podvodu je majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá v tom, že pachatel uvede někoho v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti (jednání), v důsledku čehož (v příčinné souvislosti) poškozený provede majetkovou dispozici, čímž vznikne škoda (první následek) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (druhý následek). Subjektem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu, který tu musí být již v době jednání pachatele (NOVOTNÝ, O. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 123, 673-678). Myslitelný je jak úmysl přímý, tak úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku]. Naopak vyloučena je nedbalost (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), s výjimkou zavinění k těžšímu následku, který podmiňuje použití vyšší trestní sazby [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

40. Dále platí, že subjektivní stránka trestného činu se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu. U trestného činu podvodu tak úmysl musí pokrývat nejen uvedení v omyl, ale i vznik škody, obohacení a příčinnou souvislost mezi nimi. Námitka obviněného směřuje pouze do zjištění jeho vnitřního vztahu ke škodě, dalším znakům se tak Nejvyšší soud věnovat nebude.

41. Škodou na cizím majetku může být jak újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného (tedy skutečná škoda, damnum emergens), tak i absence jeho obvyklého očekávatelného přírůstku (tj. ušlý zisk, lucrum cessans). Skutečná škoda představuje újmu v podobě zmenšení majetku a její výše odpovídá množství peněžních prostředků, které je zapotřebí vynaložit na uvedení majetku do předešlého stavu. (ČEP, D., KANDOVÁ, K. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1695).

42. V případě trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku vzniká škoda majetkovou dispozicí poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, uveřejněné pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.). Škoda se pak i obvykle rovná výši této majetkové dispozice (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 236/2018). Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že co dává vzniku škody, je skutečné zmenšení majetku. Nelze přitom bez dalšího ztotožňovat (obecný) pojem majetkové dispozice s pojmem škody, protože nikoli vždy dojde majetkovou dispozicí ke škodě. Tak příkladem při řádné zápůjčce nedochází u zapůjčitele (věřitele) vydáním předmětu zápůjčky (peněz) ke škodě, protože pokles na majetku v důsledku majetkové dispozice je kompenzován vznikem pohledávky vůči vydlužiteli (dlužníkovi) ve stejné, typicky však i vyšší hodnotě. Naopak při zápůjčce poskytnuté pachateli trestného činu podvodu k této kompenzaci materiálně nedochází, neboť pohledávka sice formálně

vzniká (což ovšem není pro trestněprávní posouzení podstatné), nicméně je materiálně zatížena záměrem pachatele ji nesplnit, v rozporu s očekáváním poškozeného. Pokud by důvody pro nesplnění pohledávky vypůjčitelem (dlužníkem) nastaly kvůli okolnostem, vzniklým až po majetkové dispozici, s nimiž vypůjčitel (dlužník) v době vzniku závazku důvodně nepočítal, pak by k následkům na majetku věřitele absentovala subjektivní stránka, nenastávala by následkem záměrného jednání vypůjčitele již v daném okamžiku škoda a nešlo by o trestný čin podvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 3 Tdo 899/2022).

43. Aby tak byl spáchán trestný čin podvodu, musí pachatel zamýšlet způsobit újmu na majetku poškozeného tím, že majetková dispozice nebude sjednaným způsobem nahrazena, navzdory oprávněnému očekávání poškozeného. Tímto se z majetkové dispozice i stává škoda (byť je nutné tyto pojmy nadále rozlišovat), neboť není kompenzována adekvátní a materiálně pravou pohledávkou. Právě v tom pak spočívá subjektivní stránka ve vztahu k následku trestného činu podvodu a k porušení chráněného zájmu (majetku). Proto majetková dispozice poškozeného, byť provedená v příčinné souvislosti s uvedením v omyl, využitím omylu nebo zamlčením podstatné skutečnosti stran pachatele, není bez dalšího škodou ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale musí se zkoumat vnitřní vztah pachatele k této majetkové dispozici, tedy zda má úmysl oproti ní plnit podle domluvy, či nikoli. Jinými slovy, podvodně se vloudit do závazku, ale se záměrem plnit své povinnosti ze závazku vyplývající, není trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1310/2018).

44. Lze na okraj doplnit porovnání s trestným činem úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, který (naopak) ve své základní skutkové podstatě podle odst. 1 nepožaduje způsobení škody a k jeho spáchání dochází již samotným úmyslným podvodným jednáním (v podobě uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů), bez ohledu na majetkový dopad na straně úvěrového věřitele, resp. obohacení na straně pachatele nebo jiné osoby.

45. Z výše uvedeného plyne, že u trestného činu podvodu soudy musí zkoumat úmysl obviněného nejen ve vztahu k uvedení v omyl, resp. případně k dalším znakům, ale i ve vztahu k následku, tj. ke škodě [samozřejmě s tím, že zavinění k těžšímu následku, který podmiňuje použití vyšší trestní sazby, postačuje podle § 17 písm. a) tr. zákoníku i v nedbalosti].

46. Tomuto požadavku nebylo v předchozím řízení ve věci obviněného R. M. vyhověno. Soudy totiž správně zjistily uvedení v omyl v přímém úmyslu v podobě cíleného padělání podpisů a ověřovací doložky na smlouvě o zajištění, stejně tak i majetkovou dispozici a příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a majetkovou dispozicí, avšak nezabývaly se vnitřním vztahem obviněného k případně vzniklé škodě, tedy zda bylo jeho záměrem svůj závazek (primárně sjednaným způsobem, tedy splátkami) hradit. Pro závěr o vině se spokojily se zjištěním, že obviněný cíleně uvedl v omyl poškozeného pro vstup do závazku stran zajištění. Přitom je nezbytné trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za (plné) zavinění, když tato zásada je jednou ze stěžejních, na kterých je vůbec vystavěna definice trestného činu (viz § 13 odst. 2 tr. zákoníku). K naplnění trestní odpovědnosti za následek totiž nestačí jej pouze způsobit, ale je nutno jej také zavinit (nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01).

47. Zmíněná námitka je tudíž důvodná, protože soudy se nezabývaly zaviněním obviněného ve vztahu k následku trestného činu – byť ve skutkové větě výroku o vině byl takový, spíše hmotněprávní závěr dílem vyjádřen, ovšem v rámci podrobnějších závěrů popsaných v odůvodnění již soud prvního stupně konstatoval, že pro dovození viny úmyslné užití padělaných podkladů týkající se zajištění závazku postačuje a další okolnosti, zejména k jakému účelu obviněný získané finanční prostředky užil a s jakou představou o jejich návratnosti, již nejsou podstatné (odstavec 16. rozsudku soudu prvního stupně).

48. Toto právní posouzení bude nutné doplnit, přičemž stran výchozích skutkových zjištění může být namístě vyhodnotit (aniž by Nejvyšší soud mohl činit konečné závěry) na jednu stranu okolnosti spočívající v počátečním plnění dluhu ze strany obviněného (sedm splátek v období od 1. 10. 2018 do 23. 5. 2019, tj. přes půl roku, viz odstavec 13. rozsudku soudu prvního stupně), následné snahy o refinancování při potížích s dalším plněním (tamtéž), stejně jako splacení předchozích dluhů nově obdrženými finančními prostředky (odstavec 2. rozsudku soudu prvního stupně) a podnikatelskou činnost obviněného v obchodu s paletami, v jejímž rámci měl nejméně část získaných finančních prostředků použít, tedy myslitelné podnikatelské vyhlídky, což by mohlo svědčit o snaze a úmyslu obviněného plnit své závazky, na stranu druhou by v otázce nepřímého úmyslu v neprospěch obviněného mohly mluvit jiné indicie, zejména exekuce vedené vůči jeho osobě, ale i to, že část zapůjčených peněz obviněný neinvestoval, nýbrž je použil na splacení předchozích dluhů, což se (s ohledem na negenerování jakékoli zisku) může jevit jako komplikace pro splacení nového dluhu; svůj nepochybný význam (stran tohoto znaku) může mít i soudy akcentovaná skutečnost v podobě užití padělaných podpisů na smlouvě o zřízení zástavního práva. Nejvyšší soud na okraj doplňuje, že potřebné skutkové podklady byly ve své podstatě opatřeny a dílem i z nich vyplývající závěry vyjádřeny, bude nutné je ovšem z naznačeného pohledu upřesnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22).

49. Obviněný dále ve svém dovolání ad d) vyjádřil přesvědčení, že nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe, resp. jeho čin nebyl posouzen v souladu s principem ultima ratio. Tuto námitku lze v zásadě pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, nicméně Nejvyšší soud připomíná, že konečné závěry lze vyslovit, až pokud je zjištěno naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 838/2022). Přestože pak shora v tomto rozhodnutí byla shledána důvodnou námitka co do naplnění jednoho ze zákonných znaků trestného činu, lze se i k této argumentaci, i z hlediska hospodárnosti, v obecném smyslu předběžně vyjádřit.

50. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.).

51. Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13).

52. Pokud obviněný v dané souvislosti tvrdil, že jeho jednání bylo možné řešit v soukromoprávní rovině odstoupením od smlouvy ze strany poškozené, a tedy by v duchu subsidiarity trestní represe nemělo být přikročeno k trestnímu projednání věci, pak (jak již bylo řečeno, obecně vzato) se nelze s takovou argumentací ztotožnit, protože skutečnost, že jde nějakou situaci do jisté míry napravit i jinak, než v rovině trestního práva, ještě bez dalšího neznamená, že trestní právo musí ustoupit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Takovým výkladem by se působnost trestního práva zásadně vyprázdnila, neboť řadě trestných činů odpovídá nějaká správněprávní, popř. soukromoprávní alternativa. Jak totiž vyplynulo shora, zásadě ultima ratio předchází zkoumání společenské škodlivosti skutku, a subsidiarita trestní represe se tak projevuje až v případě méně společensky závažných trestných činů. Nízká společenská škodlivost je tak podmínkou pro uplatnění tohoto korektivu.

53. Ve chvíli, kdy by obviněný svým protiprávním činem naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, lze toto jednání v zásadě shledat společensky škodlivým. O tom svědčí právě to, že zákonodárce dané jednání kriminalizoval. Aby mohl být uplatněn korektiv podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, muselo by jít o skutek, který z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V hypotetickém případě, v němž by pachatel cíleně zfalšoval dokument, který vyžadovala druhá strana k vyplacení peněz z titulu zápůjčky, přičemž by jednal v podvodném úmyslu, aby vylákal peníze, a současně nebyly by zjištěny jiné specifické okolnosti, by obvykle patrně nebylo namístě dovodit, že by skutek neodpovídal jiným trestným činům podle skutkové podstaty, tedy by nebyly dány předpoklady pro korektiv ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uveden by bylo o to zřetelnější, byla-li by navíc naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu (byť Nejvyšší soud bere na vědomí, že to samo o sobě nevylučuje aplikovatelnost zásady subsidiarity trestní represe, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 885/2015).

54. Z obsahu dovolání se přitom (prozatím) ani nenabízí důvody, proč by se mělo na skutek nahlížet jako na málo společensky škodlivý. Nízkou společenskou škodlivost totiž obviněný vlastně nenamítal, protože své výtky směřoval toliko a pouze k existenci alternativního řešení. Prizmatem společenské škodlivosti pak v tomto případě nejde o skutek, který by vybočoval od jiných obdobných případů.

55. Obviněný ve svém dovolání ad e) namítal i nesprávné posouzení výše škody, přičemž takovou námitku lze podřadit za daných okolností pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož se týká hmotněprávního posouzení skutku. Obviněný totiž nerozporoval skutkové zjištění, nýbrž jeho hmotněprávní posouzení v rámci objektivní stránky trestného činu podvodu. Tuto námitku lze rozdělit do dvou částí, neboť soudy měly podle obviněného vadně posoudit, že jednak škoda vznikla, protože zřízení zástavního práva nemělo být podmínkou zápůjčky, a dále že škoda činila 1 000 000 Kč, protože mělo být zohledněno již poskytnuté plnění obviněného. Přitom je opět nutné podotknout, že následné úvahy činí Nejvyšší soud s výhradou, že věc bude vrácena soudu prvního stupně, a tedy v jistých ohledech nelze vyslovit definitivní závěry.

56. Pokud jde o první část, souvisí s již shora vypořádanou námitkou týkající se podmíněnosti zápůjčky zástavním zajištěním, na což lze tedy odkázat s tím, že v dalším bude záležet i na následně zjištěných záměrech obviněného na postup v celém sjednaném vztahu.

57. Stran části druhé nejdříve Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin podvodu je, v případě zápůjčky a při splnění všech zákonných znaků, spáchán již samotným vylákáním, resp. vyplacením peněžních prostředků, a právě v tomto momentě škoda vzniká a právě pro tento moment se posuzuje. Uvedený závěr vyplývá ze zásady, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu, což je tehdy, když jsou naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, zejména následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, uveřejněné pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.). Následkem (škodou) pak není to, co se nakonec pachateli nepovede splatit, nýbrž to, o co úmyslně sníží majetek poškozeného majetkovou dispozicí učiněnou v důsledku uvedení v omyl, popř. v důsledku využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností.

58. Ze skutkového zjištění (které není předmětem přezkumu) pak prozatím vyplývá, že obviněný obdržel od poškozené částku 1 000 000 Kč, což i odpovídá sjednané výši zápůjčky. Tato majetková dispozice, bude-li ve věci shledáno naplnění všech znaků trestného činu podvodu, by pak odpovídala škodě. Následné vrácení nebo splácení peněz je potom třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., nebo nověji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 236/2018), přičemž podstatné je učinění takové platby po dokonání trestného činu (bude-li takový závěr vysloven), a nikoli případná obava pachatele z prozrazení deliktu. Nelze ani přehlédnout tvrzení státního zástupce uvedené ve vyjádření, podle něhož sedm již zaplacených splátek představovalo splacení smluvního úroku s tím, že jistina ve výši 1 000 000 Kč zůstala nedotčena. Jakékoli plnění, které po vzniku škody následovalo, by tak bylo náhradou škody a od výše škody by se neodečítalo. V adhezním řízení se však následné plnění pachatele odečítá od povinnosti uhradit škodu. Stejně tak při ukládání trestu lze takové jednání zohlednit (viz § 39 odst. 1 věta za prvním středníkem tr. zákoníku). Sama výše škody, která má vliv např. i na podřazení skutku pod kvalifikovanou skutkovou podstatu, však zůstává následným plněním nedotčena.

V. Závěr

59. Z uplatněných dovolacích námitek byla důvodná jen ta, jejímž jádrem byla výtka nesprávného posouzení úplného zavinění obviněného. Soudy totiž opomenuly dostatečně zkoumat jeho vnitřní vztah k (majetkovému) následku trestného činu. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, stejně jako jakákoli rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudy jsou v dalším řízení podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž ve smyslu výše popsaných závěrů vyhodnotí skutková zjištění stran postoje obviněného k plnění předmětného hlavního závazku v době sjednání smlouvy o zápůjčce, pak posoudí v plném rozsahu jeho zavinění a v návaznosti na to ve věci rozhodnou.

60. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se Nejvyšší soud musí zabývat i otázkou vazby obviněného, který v době vydání kasačního rozhodnutí o dovolání vykonává trest odnětí svobody uložený původním rozhodnutím, což je i případ obviněného R. M. Protože obviněný nebyl v předchozím řízení vzat do vazby a ani ze spisu nevyplynul jiný důvod, proč tak nyní postupovat, rozhodl Nejvyšší soud, že rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby není namístě. Jak je totiž z podkladových materiálů zejména zřejmé, obviněný se v řízení u soudu prvního stupně osobně a řádně účastnil všech hlavních líčení, v odvolacím řízení se účastnil veřejného zasedání a do výkonu trestu odnětí svobody nastoupil sám v řádném termínu. Rovněž Nejvyšší soud přihlédl i k tomu, že v dalším řízení soudy nemohou rozhodnout přísněji, než jak rozhodly doposud (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. vyslovil, že se obviněný nebere do vazby.

61. S ohledem na krátkou lhůtu, v níž bylo po předložení spisu s dovoláním Nejvyššímu soudu učiněno toto rozhodnutí, se Nejvyšší soud nezaobíral podnětem obviněného k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. (přičemž k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. nebyl učiněn potřebný návrh).

62. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 4. 2023

JUDr. Radek Doležel předseda senátu