USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2022 o dovolání
obviněného J. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 4 To 380/2021, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 3 T 39/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 6. 2021, č.
j. 3 T 39/2019-351, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem nebezpečného
pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 1
tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v délce 3 a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto, že je obviněný povinen zaplatit na náhradě škody poškozené R. B.
částku ve výši 975 962 Kč a poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců
bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši 3 856 Kč, se zbytky svých nároků
byly obě poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil
uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že v období od přesně
nezjištěného dne v roce 2015 nejpozději do 10. 7. 2019 v obci XY soustavně
vyhledával přítomnost poškozené R. B., přistupoval do její bezprostřední
blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí i usmrcením, to zejména 8. 7. 2018,
čímž způsobil významnou progresi posttraumatické stresové poruchy přítomné u
poškozené již v roce 2014 v důsledku jeho obdobného počínání, za které byl
pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31.
3. 2016, sp. zn. 7 T 203/2014, v důsledku čehož došlo k významnému ovlivnění
života poškozené ve všech jeho aspektech spočívajících zejména ve ztrátě
pracovní způsobilosti a následné invalidity s velmi nepříznivou prognózou
vyléčení.
3. Tento rozsudek napadli obviněný, státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Jindřichově Hradci i obě poškozené odvoláními. Z podnětu
odvolání obou poškozených Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
24. 11. 2021, č. j. 4 To 380/2021-407, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o náhradě škody (ve vztahu k
oběma poškozeným). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že
obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené R. B.
nemajetkovou újmu v částce 1 463 943,50 Kč a poškozené Oborové zdravotní
pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu v částce 5 383 Kč.
Odvolání obviněného i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v
Jindřichově Hradci byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve spojení s
rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, podal obviněný dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. (ve
znění účinném od 1. 1. 2022).
5. Podstatu jeho dovolání tvořily námitky, jejichž prostřednictvím
tvrdil, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
nedává potřebný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkových podstat
trestných činů nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, což je v rozporu s § 120
odst. 3 tr. ř. a judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 83/04), proto
napadené rozsudky považoval za nepřezkoumatelné. Nedostatečnost obviněný
spatřoval v absenci konkretizace místa, času i způsobu spáchání skutku, popis
skutku představoval pouhou citaci zákonných znaků trestných činů kladených mu
za vinu. Obviněný k tomu uplatnil námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy, čímž mělo být zasaženo do jeho práva na
spravedlivý proces.
6. K časovému vymezení skutku konkrétně uvedl, že zde uvedené období
považuje za neurčité, neboť samotná poškozená uvedla, že v roce 2015 a 2016
panoval klid, a dále se také nezmínila, že by v období od 8. 7. 2018 do 10. 7.
2019 mělo dojít k jakémukoliv incidentu. Ke způsobu provedení skutku obviněný
namítl, že v případě trestného činu nebezpečného vyhrožování je nezbytné popsat
konkrétní projev pachatele, z něhož lze usoudit, zda se jedná vzhledem k jeho
povaze, intenzitě a dopadu na poškozeného o vyhrožování ve smyslu § 353 odst. 1
tr. zákoníku. Ve skutkové větě však takové autentické výhrůžky usmrcením
uvedené nejsou, je zde uveden pouze typový znak jednání – vyhrožoval usmrcením.
Rovněž ze skutkové věty neplyne, zda šlo o více útoků či pouze o jeden ze dne
8. 7. 2018. Stejně tak v případě trestného činu nebezpečného pronásledování
není z popisu skutku zřejmé, v čem mělo pronásledování poškozené spočívat,
jakým způsobem k němu mělo docházet a co tím měl sledovat, tedy jaký byl jeho
záměr a jaký to mělo dopad na poškozenou. Způsob provedení je nutno popsat
skutkově, nikoliv právně, nestačí, aby byl popis jednání obviněného omezen na
citaci zákonných znaků, byť jen v některých směrech (rozh. publikované pod č.
43/1991-I. Sb. rozh. tr.). Tímto neurčitým vymezením mu byla odebrána možnost
se jakkoliv bránit, např. uvedením, že v daný moment se v dané lokalitě ani
nenacházel.
7. K této argumentaci obviněný dále doplnil, že v rozporu s § 120 odst.
3 tr. ř. nebylo v popisu skutku uvedeno, v čem spočívá objektivní a subjektivní
stránka přečinů nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Z
uvedených důvodů je rovněž vyloučená právní kvalifikace jeho jednání jako
zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, který byl
podkladem pro rozhodnutí o náhradě škody. Vytýkané nedostatky v popisu skutku
(absence některých znaků skutkových podstat) pak nemohly být zhojeny
odůvodněním rozsudku, tedy jejich existenci nelze dovozovat pouze z jeho
odůvodnění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo
1328/2003 či ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1157/2007).
8. Za nepřezkoumatelné považoval obviněný napadené rozsudky i z toho
důvodu, že nebyly ve smyslu § 125 tr. ř. dostatečně odůvodněné, neboť soudy
dostatečně nevyložily, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených
důkazů a k jakým závěrům dospěly. Soud prvního stupně uvedl, že lze mít za
prokázané, že k prvním atakům došlo již v roce 2015, ale za průkazný považoval
až případ v roce 2017 (údajné plivnutí k nohám poškozené), průkazný byl taktéž
útok ze dne 8. 7. 2018 (údajná výhrůžka smrtí), ostatní útoky tedy průkazné
nebyly, navíc poškozená je ani nebyla schopna blíže konkretizovat. Stejně tak
nebyly blíže upřesněny opakované výhrůžky smrtí krom incidentu ze dne 8. 7.
2018. Svědecké výpovědi byly hodnoceny povrchně, aniž by byl uveden jejich
konkrétní obsah, který by obviněného usvědčoval z trestné činnosti, tedy není
jasné, z čeho byl jejich výpověďmi usvědčen. Tato zjištění soudu prvního stupně
jsou tedy nejasná a nesprávná. K tomu dodal, že nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že jeho vina byla prokázána celou řadou svědeckých výpovědí a taktéž
znaleckými posudky. Svědci V. B., J. H. a J. R. byli schopni za období zhruba 5
let konkretizovat jeden útok na poškozenou, ke kterým však podle poškozené mělo
docházet 3x až 4x do měsíce. Ostatní svědci měli tyto informace pouze
zprostředkovaně, samotná poškozená si ve svých výpovědích velmi protiřečila, a
ačkoliv se prezentovala jako uzavřená osoba neopouštějící dům a vyhýbající se
kontaktu s jinými osobami, bylo prokázáno, že byla obklopena lidmi a hojně se
pohybovala po okolí svého domu. V napadeném rozsudku nebyla nijak reflektována
ani zaujatost poškozené vůči obviněnému, což bylo prokázáno znaleckým posudkem
znalců Mgr. Václava Šnorka a MUDr. Lenky Fiedlerové i jejich následným
výslechem. S ohledem na zaujatost vůči obviněnému došlo ze strany poškozené ke
zkreslování situace, za pronásledování pak považovala např. i takové jednání,
kdy stál v okně svého domu či ji potkal na cestě a podíval se na ni.
9. Nelze ani dovodit, že údajná progrese posttraumatické stresové
poruchy je v příčinné souvislosti se spácháním obou přečinů a také se ztrátou
pracovní způsobilosti poškozené a její následné invalidity. Nebylo totiž
prokázáno, že by k její progresi od roku 2015 došlo a případně, že by tato
progrese byla těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i), příp. písm.
b) tr. zákoníku a ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp.
zn. 8 Tdo 751/2017, neboť zjištění, že určitá porucha zdraví po delší dobu
přetrvává, nestačí pro závěr, že jde o těžkou újmou na zdraví, ale je nutné,
aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené. V
tomto případě však poškozená nedocházela do zaměstnání již v roce 2014 a sama
nevysvětlila, v čem má spočívat ztráta její pracovní způsobilosti, přičemž
okresní soud tuto otázku prakticky neřešil, ačkoliv má zásadní význam pro výrok
o náhradě škody. Poškozená po obviněném žádala částku zhruba 1,5 milionu Kč a
byla v této činnosti velmi aktivní, byla schopná vyhledat lékaře, stejně tak
nevysvětlila, proč svůj stav neřešila dříve s odborníkem, když mu přikládá
takovou váhu.
10. Porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný spatřoval i v
nerespektování
§ 251 odst. 3 tr. ř., neboť mu nebylo doručeno odvolání státní zástupkyně ani
odvolání obou poškozených. Tuto námitku obviněný odůvodnil tak, že na něj bylo
(vzhledem k předchozímu odsouzení) pohlíženo od počátku jako na viníka a tento
postoj soudů vygradoval tím, že okresní soud nepovažoval za nutné mu zaslat
zmíněné opravné prostředky.
11. Jako poslední námitku obviněný uvedl, že soud nepostupoval
nestranně, jelikož jako důkaz prokazující předmětnou trestnou činnost uvedl
také jeho předchozí odsouzení (rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze
dne 31. 3. 2016, sp. zn. 7 T 213/2014), což do okruhu důkazů k prokázání
konkrétních skutků zahrnout nelze, tím spíše, když jde o zahlazené odsouzení (k
čemuž došlo dne 30. 8. 2020). V této souvislosti poněkud kuriózně vyznělo
hodnocení osoby obviněného ze strany nalézacího soudu, jenž, aniž by
respektoval jeho postavení a práva v trestním řízení, zdůraznil jeho negativní
postoj k trestnímu řízení a absenci sebereflexe tím, že nesjednal dohodu o vině
a trestu ani neprohlásil vinu, v rozporu s tímto současně uvedl, že žil
bezúhonným životem. Takový postup taktéž představoval porušení práva obviněného
na spravedlivý proces a nestranný soud, nastíněným postupem soudů došlo k
porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Jindřichově Hradci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze
uplatnit s odkazem na námitky, podle nichž je popis skutku vadný, resp.
neúplný, případně že by odůvodnění bylo chybějící či neúplné, byť by činilo
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. V případě dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. založil obviněný své námitky na vlastní intepretaci
výsledků dokazování odlišných od závěrů soudu. Ani po novele trestního řádu
provedené zákonem č. 220/2021 Sb. se však Nejvyšší soud nestal třetí instancí
plného přezkumu. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jindřichově
Hradci, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Českých
Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé však není
žádný, natož zjevný nebo extrémní rozpor. Skutková zjištění mají v provedených
důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím
důkazem byla svědecká výpověď poškozené, kterou lze označit za konzistentní a
pravdivou, neboť byla potvrzena nejen výpověďmi dalších svědků, ale i
lékařskými zprávami a zejména znaleckým posudkem. Osobnost poškozené byla
zevrubně zkoumána znalci, kteří se vyjádřili k dispozicím poškozené hodnotit
realitu, stejně tak jako k následkům, které jednání obviněného způsobilo na
její psychice. Soudy po zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi došly k
přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná. Je tedy zřejmé,
že soudy se nedopustily deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
14. Jako důkaz spáchání konkrétního skutku v daném čase a na daném místě
skutečně nemůže sloužit poukaz na předchozí, v tomto případě dokonce
zahlazenou, trestnou činnost obviněného. V posuzované trestní věci však k
ničemu takovému nedošlo, což konstatoval sám Okresní soud v Jindřichově Hradci
v odstavci 6. svého rozhodnutí. Obviněný byl odsouzen na základě spektra
důkazů, které jednoznačně svědčily o tom, že se trestného jednání vůči
poškozené dopustil. Pokud byl citován předmětný rozsudek, bylo tomu zejména
proto, aby soud poukázal na gradaci psychických následků poškozené, které
utrpěla v důsledku předchozího trestního jednání obviněného. Zmínka o
předchozím odsouzení obviněného je rovněž podstatná z důvodu hodnocení jeho
osoby ve smyslu § 39 tr. zákoníku, v němž je výslovně uvedeno, že v rámci
stanovení druhu a výměry trestu je třeba přihlédnout rovněž k poměrům pachatele
a k jeho dosavadnímu způsobu života, mezi nějž je možné rovněž zahrnout sklon k
páchání trestné činnosti určitého druhu.
15. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je
třeba dovolateli přisvědčit v tom, že popis skutku mohl být preciznější, tedy
podrobnější a přesnější. Ani tak jej ale nelze označit za neurčitý a
neodpovídající formálním znakům skutkových podstat přisouzených trestných činů.
Uvedené ostatně konstatoval ve svém rozsudku již Krajský soud v Českých
Budějovicích. Při rozboru skutkového děje tak, jak je definován ve výroku
rozsudku, je možné přesně detekovat období, v němž se obviněný trestné činnosti
dopouštěl, včetně způsobu, jakým obviněný vůči sousedce poškozené R. B.
vystupoval, jak poškozená toto jednání vnímala a jak se promítlo do jejího
života. Skutek tedy obsahuje popis veškerých markantů chování obviněného vůči
poškozené, neboť je v něm uvedeno, že přistupoval do její bezprostřední
blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí, a to dokonce i usmrcením.
16. K námitce obviněného, že se nemohl dopustit zločinu těžkého ublížení
na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že mezi újmy na
zdraví patří také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila a
příznaků jak co do množství, tak co do intenzity přibylo (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1360/2016), což lze
vztáhnout i na tento případ a jednání obviněného lze kvalifikovat jako trestný
čin podle citovaného ustanovení.
17. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítnout.
18. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice,
čehož však nebylo využito.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1
písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e
tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
20. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h), l) a m) tr. ř., aniž by ve své argumentaci konkrétně uvedl, ve
které její části shledává naplnění kterého z nich.
21. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je možné s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat,
jestliže rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. V této souvislosti je namístě připomenout část dovolací argumentace
obviněného, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně
a akceptovaná i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji
verzi skutkového děje. Tvrdil, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z
provedených důkazů, resp. jsou ohledně nich dány pochybnosti, které měly vést k
aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesouhlasil zejména s výpovědí poškozené R.
B., výpovědi svědků V. B., J. H. a J. R. považoval za nedostatečné a závěry
uvedené ve znaleckém posudku vypracovaném Mgr. Václavem Šnorkem a MUDr. Lenkou
Fiedlerovou interpretoval odlišně.
23. Takto formulované námitky by bylo lze do jisté míry pod uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze
přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný
dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č.
220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená
pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v
možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v
případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným
způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi
skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v
důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo
nicméně namístě dovodit (neboť, jak připomněla státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství, ani po této novele se Nejvyšší soud nestal třetí
instancí plného přezkumu) toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud
skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení,
anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo
1494/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. Žádná taková situace však ve věci obviněného nenastala. Soudy činné
dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně
hodnotily zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje
tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku
soudu nalézacího, který potvrdil i soud odvolací. Tato zjištění se opírala
zejména o výpověď poškozené R. B., jejíž výpověď shledaly konzistentní a
nikoliv vyfabulovanou (zde lze doplnit, že měla-li by již být poškozená vůči
obviněnému zaujatá a fabulovat vůči němu nepravdy, mohla tak činit časově a
výsledkově podstatně efektivněji, zejména s přihlédnutím k jeho podmíněnému
odsouzení, nyní zahlazenému, za předchozí útoky vůči ní, což ovšem právě s
ohledem na trvání dalších útoků a z toho důvodu negativní ovlivnění svého
psychického stavu nekonala), dále se učiněná zjištění opírala o výpovědi
svědků, zejména H. M., kamarádky poškozené, J. H., jejího partnera, V. B., J.
R., J. R., I. K., J. D., a rovněž byla podporována znaleckým posudkem
vypracovaným znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická
psychologie Mgr. Václavem Šnorkem a MUDr. Lenkou Fiedlerovou. Především
poškozená dostatečně podrobně průběh celého děje popsala, její výpověď nebyla
nijak vnitřně rozporná, stejně tak korespondovala s již zmíněnými svědeckými
výpověďmi a znaleckým posudkem. Soudy potom nepřehlédly, že obviněný ve své
obhajobě prezentoval odlišný průběh, ve kterém v podstatě nevystupoval a
jednání kladené mu za vinu si měla poškozená buď vyfabulovat v situacích, kdy
ho náhodně spatřila či potkala, případně že ke vzniku psychických problémů
poškozené došlo již v roce 2014 a k jejich následnému rozvoji došlo pouze tím,
že poškozená svůj zdravotní stav neřešila. Obviněný také v rámci své obhajoby
zhoršený zdravotní stav poškozené popíral s odkazem na skutečnost, že poškozená
byla schopná svůj zdravotní stav řešit či dále vycházet z domu a stýkat se s
přáteli. Obhajoba obviněného však byla v celém rozsahu vyvrácena.
25. Lze sice souhlasit s obviněným, že uvedení svědci popsali pouze
nepatrné množství útoků oproti jejich celkovému množství, to však neznamená, že
pokud ostatní útoky nepotvrdil další svědek svou výpovědí, nedošlo k nim, neboť
soudy, jak již bylo řečeno, důvodně uvěřily výpovědi poškozené, kterou
dostatečně pečlivě ze všech hledisek hodnotily. Soudy ostatně také uváděly, že
obviněný si záměrně (a zcela logicky) ke svým útokům vybíral situace, kdy jeho
jednání nebyl přítomen nikdo další, přičemž k tomuto měl s ohledem na
skutečnost, že byl sousedem poškozené, jejíž manžel byl z pracovních důvodů
pravidelně část týdne mimo domov, dostatek času a prostoru. Navíc vzhledem k
charakteru útoků, v nichž se jednalo o řadu někdy i méně výrazných ústrků (což
však vzhledem k celkové délce a charakteru jednání obviněného nikterak
nesnižuje jeho závažnosti), si v některých situacích takových útoků nemusel
nezúčastněný pozorovatel ani povšimnout. Nutno také podotknout, že svědci,
kteří měli podle obviněného vypovídat v jeho prospěch, jednání obviněného vůči
poškozené svými výpověďmi nijak nevyvrátili. Skutečnost, že obviněný i jeho
manželka trpěli psychickými problémy v roce 2019 (tedy až po zahájení trestního
stíhání obviněného), neznamená, že by takto obviněný nemohl jednat, to samé
platí např. o incidentu mezi poškozenou a svědkyní T. K. T. ohledně parkování u
nemovitostí obviněného a poškozené. Lze také doplnit, že byla učiněna i další
zjištění (viz výpověď svědka V. B.) o projevování se obviněného vůči obyvatelům
obce, resp. povědomí o jeho jednání vůči poškozené.
26. Osobnost poškozené pak byla velmi podrobně zkoumána znalci, kteří
se vyjádřili jak k případným účelovým sklonům ke zkreslování výpovědi, které
byly vyloučeny, tak k následkům, které jednání obviněného zanechalo na její
psychice. Poškozená v předmětném období prokazatelně trpěla posttraumatickou
stresovou poruchou (a to již zhruba od roku 2014, v důsledku předchozího
jednání obviněného), která se postupně vlivem nyní posuzovaných útoků
obviněného zásadně zhoršovala a měla zjevně velmi negativní vliv na její život
ve všech jeho aspektech (pracovní, společenský i partnerský). Zejména na
základě znaleckých závěrů MUDr. Lenky Fiedlerové bylo zjištěno, že touto
příčinou byly právě soustavné útoky ze strany obviněného. Možnost, že by k
takto výraznému zhoršení onemocnění došlo pouze v důsledku jeho neřešení, byla
vyloučena. Zmíněná znalkyně sice taktéž uvedla, že v důsledku neustálého
ovlivnění stresem (v důsledků ataků obviněného), mohla poškozená některé jeho
útoky vnímat emotivněji, současně ale dodala, že její výpovědi jako celku bylo
možné uvěřit. To, že je výpověď poškozené věrohodná, pak vyhodnotily ze shora
nastíněných důvodů i soudy obou stupňů. Je třeba také dodat, že skutečnost, že
poškozená svůj zdravotní stav delší dobu neřešila, je právě symptomem jejího
onemocnění – tedy že nebyla schopná běžných zdravých obranných reakcí, běžného
fungování a běžného řešení problémů. Tento stav však nastal právě v důsledku
jednání obviněného, což nelze klást k tíži poškozené (a tedy ku prospěchu
obviněnému).
27. Co se pak týče námitky údajného neprokázání v podstatě všech útoků
vyjma dvou (v roce 2017 a 2018), což obviněný dovozoval v podstatě z toho, že
veškeré útoky nebyly explicitně vyjádřeny v rozsudku soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud dodává, že, jak zde ostatně bylo uvedeno, soud vycházel z
výpovědi poškozené, která popsala dostatečně určitě i útoky další, byť s
přihlédnutím k délce a charakteru jednání obviněného nikoli se zařazením do
přesného časového okamžiku. K uvedené problematice je třeba rovněž zdůraznit,
že soud je ve smyslu § 125 tr. ř. povinen uvést, co kterým důkazem bylo
zjištěno a proč v případě rozporů mezi jednotlivými důkazy soud uvěřil jen
některým nebo proč vzal za základ svých skutkových zjištění jen část informací
z jednotlivého důkazu. Tomuto pak soud prvního stupně beze zbytku dostál. Pokud
tedy obviněný namítá, že se nemohl bránit, pokud nebyly v rozsudku nalézacího
soudu jednotlivé útoky popsány, je třeba připomenout, že obviněný byl obeznámen
s časovým vymezením za vinu mu kladeného skutkového děje i jeho podstatou,
přičemž byl spolu se svým obhájcem přítomen výpovědi poškozené i dalších svědků
u hlavního líčení a téměř ke všem provedeným důkazům se vyjadřoval, tedy svého
práva na obhajobu v plné míře využíval. Oba soudy činné dříve ve věci v
odůvodnění svých rozhodnutích posuzované jednání také rozváděly, k čemuž ho lze
odkázat zejména na odstavec 3. odůvodnění rozsudku okresního soudu a odstavec
14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
28. Souhrnně řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků
předmětných trestných činů, byla ve zjevném (či extrémním, jak uváděl obviněný)
rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala
z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi
zjevně podložena. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že
v řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně
vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z
nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci
pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu
takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně
připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze
usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily
k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem
než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného
hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se
spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp.
zn. 3 Tdo 563/2017).
29. K dané problematice lze doplnit, že v obecné rovině je namístě se
ztotožnit s tvrzením obviněného, podle něhož pak jako důkaz spáchání
konkrétního skutku nemůže bez dalšího sloužit poukaz na předchozí trestnou
činnost téže osoby. V předmětné trestní věci však předchozí odsouzení
obviněného jako důkaz k prokázání jeho viny nesloužilo, což již ostatně z
určité procesní opatrnosti uváděl soud prvního stupně v odstavci 6. odůvodnění
svého rozhodnutí, kde zdůrazňoval, že v posuzované trestní věci jde o nové
trestní řízení a nelze vycházet a priori z toho, že pokud byl obviněný shledán
vinným trestnou činností vůči poškozené R. B. v minulosti, musí tomu tak nutně
být i nyní. Zmínka o předchozím odsouzení obviněného za obdobné jednání vůči
poškozené však byla významná, a to především z toho důvodu, že bylo nutné
popsat vývoj posttraumatické stresové poruchy poškozené, která u ní vznikla již
v důsledku předchozího trestního jednání obviněného (za něž byl odsouzen).
30. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že skutečnost, že soud prvního stupně
uvedl, že obviněný byl dříve (v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 203/2014) odsouzen pro spáchání typově
shodné trestné činnosti vůči poškozené R. B. k podmíněnému trestu odnětí
svobody, avšak nastala fikce zahlazení předchozího odsouzení, a proto je na něj
nutné hledět, pokud jde o odsouzení, jako by odsouzen nebyl (srov. § 83 odst. 3
tr. zákoníku), nebrání hodnocení dalších okolností souvisejících se spácháním
minulého trestného činu, které nejsou uvedenou právní fikcí dotčeny. Jestliže
pachatel v minulosti už spáchal trestný čin, může soud po zhodnocení
konkrétních okolností dřívějšího a nyní posuzovaného trestného činu a z jejich
vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským
hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné
činnosti nebo zda spáchání obou trestných činů je v jinak řádném životě
pachatele jen náhodné, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele,
jaká je možnost jeho nápravy apod. Byť samozřejmě váha skutečnosti, že pachatel
v minulosti už spáchal trestný čin, je – za předpokladu, že všechny ostatní
okolnosti jsou stejné – zásadně menší než váha skutečnosti, že pachatel už byl
za trestný čin odsouzen (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/1975 Sb. rozh.
tr., a rovněž Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 571).
31. Právě popsaným, a tedy akceptovatelným způsobem nalézací soud ke
zmíněné skutečnosti přistoupil, neboť si byl vědom nemožnosti zohlednit
předchozí odsouzení obviněného, nicméně nemohl přehlédnout jeho určitý sklon ke
spáchání určitého druhu trestné činnosti ani jeho vztah ke společenským
hodnotám projevený opakovaným deliktním jednáním. Lze však připustit, že v
popisu skutku patrně nebylo zcela namístě užití formulaci „pravomocně
odsouzen“, neboť šlo o již zahlazené odsouzení, vzhledem k již uvedenému je
však patrné, že se jednalo pouze o formulační nepřesnost.
32. Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že k naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
33. Pokud jde nicméně o procesní postup, obviněný uplatnil i námitku,
podle níž došlo k určitému pochybení v postupu odvolacího soudu, v podobě
porušení ustanovení § 251 odst. 3 tr. ř., a to tím, že mu nebylo doručeno
odvolání státní zástupkyně a odvolání obou poškozených, přesto byla odvolání
projednána a bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Zmíněná námitka není zcela
podřaditelná pod žádný z uplatněných, ale ani dalších dovolacích důvodů, avšak
její podstatou je zpochybnění vedení spravedlivého procesu a jeho
kontradiktorního charakteru, Nejvyšší soud se jí tedy zaobíral.
34. K zachování kontradiktornosti řízení, a tedy i práva na spravedlivý
proces, je třeba nepochybně dodržet povinnost doručit obviněnému (ale i
ostatním stranám) stejnopis odvolání dalších osob proti rozsudku soudu prvního
stupně. Z trestního spisu pak v dané věci nijak neplyne, že by bylo odvolání
obou poškozených a státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci skutečně
doručeno, tedy lze dovodit porušení § 251 odst. 3 tr. ř.
35. Následně však považuje Nejvyšší soud za podstatné poukázat na
institut dovolání jako mimořádný opravný prostředek, který zakládá možnost
dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v případě zásadních a podstatných
vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kde není spravedlivé na jeho
právní moci trvat. Dovolání, resp. rozhodnutí o vyhovění mu, je tedy průlomem
do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a
vykonatelného rozhodnutí soudu. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat
zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí
předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného
rozhodnutí. Ke kasaci napadeného rozhodnutí by mělo být přistoupeno pouze
tehdy, pokud je zde nutnost nápravy vadného rozhodnutí při zásadních a
podstatných vadách v zájmu dodržení zákonnosti nebo když je potřeba usměrnit
soudní praxi. Nelze rovněž přehlédnout, že z judikatury Evropského soudu pro
lidská práva, přejaté i českou právní praxí, vyplývá, že řízení jako celek musí
mít spravedlivý charakter (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14).
36. Konkrétní situace v projednávané věci obviněného pak byla taková, že
odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného (které mu nebylo
doručeno) bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto, tedy v jeho důsledku nebylo nijak
do práv obviněného zasaženo. Poškozené pak byly se svými odvoláními úspěšné,
neboť z podnětu odvolání obou poškozených odvolací soud zrušil celý výrok o
náhradě škody a učinil o uplatněných nárocích poškozených výrok nový, na jehož
základě poškozeným přiznal právo na náhradu jejich uplatněných nároků v plné
výši (oproti rozhodnutí nalézacího soudu, který přiznal poškozeným vždy dvě
třetiny z jejich uplatněných nároků). Změna nicméně spočívala ve výši již
přiznaných nároků na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy soudem prvního
stupně, nikoliv v otázce jejich samotné existence, resp. důvodnosti. K tomu je
rovněž podstatné, že tato skutečnost (návrh poškozených) byla známa již v rámci
veřejného zasedání, kde byla předmětná odvolání projednávána. Před obviněným i
jeho obhájcem bylo čteno odvolání státní zástupkyně i odvolání poškozené R. B.,
odvolání druhé poškozené bylo pak z obsahového hlediska velmi obdobné, na což
obviněný, resp. jeho obhájce, reagoval konstantní obhajobou (totožnou od
počátku trestního řízení), spočívající v plném popření těchto nároků. Pro
úplnost lze dodat, že obviněný u veřejného zasedání nedoručení těchto odvolání
nijak nenamítal a související možné výhrady neuplatnil. Je třeba také doplnit,
že v dovolání obviněný sice tvrdil, v návaznosti na popsaný postup, porušení
svých práv, nic konkrétního však z tohoto zásahu nedovozoval (tedy např. jak
bylo reálně omezeno jeho právo na obhajobu apod.).
37. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že byť
napadený postup soudů nebyl zcela v souladu s trestním řádem, nelze dovodit
porušení práva obviněného na spravedlivý proces, resp. řízení jako celek
nepozbylo spravedlivý charakter, a proto není namístě provést v důsledku
mimořádného opravného prostředku zásah do pravomocného stavu, který by byl
neadekvátním a ve svém důsledku by vedl pouze k formální úpravě procesního
postupu v odvolacím řízení, a nikoli k materiální změně.
38. Jestliže pak obviněný namítl, že kuriózně vyznělo hodnocení jeho
osoby ze strany nalézacího soudu, jenž, aniž by respektoval jeho postavení a
práva v trestním řízení, zdůraznil jeho negativní postoj k trestnímu řízení a
absenci sebereflexe, nelze ani zde dovozovat porušení práva na spravedlivý
proces. Je totiž zcela logické, že soud, pokud konstatuje vinu obviněného a
následně se zabývá uloženým trestem, již vychází ze skutečnosti, že obviněný
byl v dané věci uznán vinným, a tedy hodnotí, samozřejmě mimo jiné, jeho postoj
k trestnímu řízení, např. zda se k činu doznal, projevil sebereflexi apod.
(srov. zejména § 39 odst. 1 tr. zákoníku). Okresní soud tedy nijak nepochybil,
pokud konstatoval existenci všech zmíněných skutečností.
39. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže
rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva.
40. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež
obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s
provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak
ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje
obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím
provedeného dokazování. S takovými námitkami se již Nejvyšší soud s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto dovolání vypořádal.
41. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak lze se
značnou mírou tolerance podřadit námitky obviněného, že skutek tak, jak je
popsán ve výroku rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, nemohl být
právně kvalifikován jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku, ani jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku, neboť popisu skutku neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro
naplnění všech zákonných znaků předmětných trestných činů. Dále pak také
námitku, že progrese posttraumatické stresové poruchy u poškozené není těžkou
újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. b), příp. i) tr. zákoníku.
42. Nejvyšší soud nejprve pokládá za potřebné zdůraznit následující
skutečnosti. Pokud obviněný považoval popis skutku za nedostatečný, tak obecně
je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“.
Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis
skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve
vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v
trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní
stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z obsahu
uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný sice formálně namítal, že skutek,
tak jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje všechny znaky
předmětných skutkových podstat, takové námitky nepochybně zvolený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplňují (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Obsahem jeho
námitek jsou však převážně tvrzení, že skutek, tak jak byl formulován ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je neurčitý, jinak řečeno, že
neobsahuje náležitosti uvedené v § 120 odst. 3 tr. ř., když ve skutku není
uvedeno konkrétní místo, den a také způsob provedení jednotlivých útoků vůči
poškozené, takové námitky již uplatněný dovolací důvod nenaplňují.
43. V dané věci je třeba nejprve zdůraznit, že soud prvního stupně v
popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti, které ve svém souhrnu
naplňují znaky skutkových podstat trestných činů nebezpečného pronásledování
podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353
odst. 1 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku, byť lze souhlasit, že jednotlivé útoky obviněného byly s ohledem na
jejich množství zobecněny, jejich podstata však byla nepochybně vystihnuta,
neboť jejich charakter byl velmi obdobný, když spočívaly zejména v soustavném
vyhledávání přítomnosti poškozené, narušování její intimní zóny, slovních
urážkách a výhrůžkách, včetně výhrůžek usmrcením. S ohledem na předchozí
jednání obviněného vůči poškozené (pro které byl shledán vinným), jímž značně
zhoršil psychické rozpoložení poškozené, pak ve spojení s těmito dalšími útoky
byly nepochybně naplněny skutkové podstaty všech uvedených trestných činů.
44. Zde Nejvyšší soud připomíná, že náležitosti výroku rozsudku upravuje
§ 120 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení výrok, jímž se obviněný uznává
vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin,
jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného
zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa,
času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je
třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech
zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Popis
skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části
odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl
obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný
popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je
porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, a dále Šámal, P. a kol. Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666).
45. Co se týče způsobu spáchání činu obviněným, byl ve skutkové větě
popsán tak, že obviněný soustavně vyhledával přítomnost poškozené, přistupoval
do její bezprostřední blízkosti, slovně ji urážel a vyhrožoval jí i usmrcením,
tedy souhrnně byly charakterizovány všechny útoky obviněného (z čehož bylo
možné dovodit naplnění jednotlivých skutkových podstat), což lze považovat za
dostačující. V případě tzv. verbálních trestných činů pak nemusí skutková věta
výroku odsuzujícího rozsudku nutně obsahovat doslovné znění inkriminovaných
výroků. Postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a
způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na
odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti zpravidla uvedeny přesně
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 1670). Zmíněné podrobnosti pak v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně uvedeny byly („kurva – děvka jde“, „tady je ta kurva“, „ty mne
budeš poslouchat, ne já tebe, to si pamatuj, tak to bude napořád“, „jseš
mrtvá“, dále posměšky, bouchání apod.). Navíc s ohledem na charakter jednání
obviněného a jeho četnost a celkovou délku nebylo reálně možné vymezit každý
jednotlivý útok vůči poškozené. To, že výhrůžky usmrcením mohly vzbudit
důvodnou obavu poškozené, stejně jako že její pronásledování obviněným v ní
mohlo vzbudit důvodnou obavu o její život či zdraví, vyplývalo taktéž z
následků na psychickém zdraví poškozené, které jsou v popisu skutku rovněž
uvedeny.
46. Soud vymezil i čas spáchání skutku, neboť zmínil, ve kterém roce
jednání obviněného vůči poškozené počalo, přesněji pak jeho ukončení.
Skutečnost, že není uvedeno přesné datum jeho počátku, nelze interpretovat tak,
že by popis skutku neodpovídal ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., když čas
spáchání skutku nemusí být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení
skutku určitým obdobím, pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné,
např. pro odstup času mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení. V
praxi je totiž běžné, že poškození velmi často již nejsou pro odstup času
schopni přesné datum spáchání trestné činnosti určit. V tomto směru je třeba
zdůraznit, že skutek byl obviněným páchán od roku 2015 a částečně začalo být
jednání obviněného řešeno až v druhé polovině roku 2018, resp. jeho zbylá část
až v roce 2019 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 12. 2018 a
8. 7. 2019, což by mohlo vyvolávat i úvahy stran jednoty skutku, jež by však
mohly vést pouze ke zhoršení postavení obviněného, což v tomto řízení s ohledem
na § 265p odst. 1, resp. § 265s odst. 2 tr. ř. není možné), tedy se značným
časovým odstupem, takže je přirozené, že si poškozená přesná data útoků s
ohledem na časový odstup, jejich četnost a charakter – a rovněž s ohledem na
svůj stav – již nepamatovala. Zřejmé však je, že obviněný se svým jednáním vůči
poškozené od minulého odsouzení (jímž bylo pokryto období od 1. 1. 2010 do 24.
10. 2014) v podstatě nepřestal, byť lze připustit, že dílem částečně snížil
intenzitu a četnost útoků (což však bylo ovlivněno i tím, že poškozená méně
vycházela ze svého domu ze strachu z obviněného).
47. Pokud obviněný namítal, že odvolací soud uvedl, že popis skutku mohl
být podrobnější a přesnější, lze se tím ztotožnit, ovšem je třeba dodat, že
jistá nepřesnost nemá vliv na skutečnost, že skutková věta obsahuje popis všech
rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolených skutkových podstat, kdy je
skutek natolik určitý a nelze ho zaměnit s jiným. Nedostatečný nebo nepřesný
popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s
ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje
náležitosti rozsudku) pak nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou
stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich
rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn.
11 Tdo 1311/2016). O takový případ se jedná. Lze navíc doplnit, že obviněný
časovou neurčitost popisu skutku dovozoval zejména ze zcela odlišné intepretace
(resp. spíše dezinterpretace) výpovědi poškozené, která údajně měla uvést, že v
převážné části vymezeného období nedocházelo ze strany obviněného k žádným
útokům.
48. Totožné závěry pak lze uplatit pro vymezení místa, kde k útokům
obviněného docházelo, jež bylo omezeno na obec XY – tedy místo bydliště jak
obviněného, tak poškozené. To lze s ohledem na zjištění, že k útokům
nedocházelo pouze přímo v místě bydliště poškozené či obviněného, považovat za
dostatečně určité a pokrývající všechny útoky, k nimž došlo.
49. Naznačeným a v konečném důsledku dostatečně vyjádřeným skutkovým
zjištěním pak odpovídá užitá právní kvalifikace. Byť v daném smyslu obviněný
konkrétní argumentaci neuplatnil, Nejvyšší soud ve stručnosti konstatuje, že
obviněný po vymezenou dlouhou dobu vstupoval do kontaktu s poškozenou,
konkrétně do její intimní zóny, vulgárně i jinak verbálně ji napadal, případně
se dále nevhodně a v konečném důsledku zastrašujícím způsobem projevoval, což
bylo právně posouzeno jako dlouhodobé pronásledování jiného tím, že vyhledával
jeho osobní blízkost a sledoval ho, což založilo právní kvalifikaci ve smyslu
přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Při zmíněných útocích rovněž poškozené vyhrožoval sdělením, že je mrtvá a že ji
zabije, což u ní způsobilo zřetelný strach a další psychickou újmu, tedy byl
namístě závěr, že obviněný jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to
mohlo vzbudit důvodnou obavu, proto bylo dovozeno i spáchání přečinu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.
50. Pokud jde o poslední dílčí právní kvalifikaci, Nejvyšší soud
především k námitce obviněného, že se nemohl dopustit zločinu těžkého ublížení
na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož případné zhoršení
posttraumatické stresové poruchy poškozené nemohlo představovat těžkou újmu na
zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i), příp. b) tr. zákoníku, uvádí, že
obviněný svou argumentaci opět opíral o převážně pozměněná skutková zjištění,
což však činit nelze a Nejvyšší soud tak vycházel ze skutkových zjištění
učiněných soudy obou stupňů (s nimiž se již v tomto rozhodnutí ztotožnil).
51. Obecně je třeba konstatovat, že v případě těžké újmy na zdraví ve
smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku musí jít jednak o vážnou poruchu
zdraví nebo vážné onemocnění, a dále takováto porucha zdraví musí mít delší
trvání, což zákon pro danou alternativu vyjadřuje slovy „delší dobu trvající
porucha zdraví“. Za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu písm. i) téhož
ustanovení je považována vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které
omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů (viz např.
rozhodnutí publikované pod č. 18/1969 Sb. rozh. tr.).
52. Bylo zjištěno, že u poškozené v reakci na enormní stres v příčinné
souvislosti s jednáním obviněného co do množství i intenzity přibylo příznaků
trvající poruchy psychického zdraví (vyhýbavé chování, sociální stažení,
dekoncentrace, poruchy spánku a zajišťovací mechanismy), tedy u ní došlo k
výrazné progresi posttraumatické stresové poruchy, což vyústilo zejména v
úplnou ztrátu pracovní způsobilosti a v celkovou sociální izolaci. Mezi újmy na
zdraví přitom patří také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se
zhoršila a příznaků co do množství i intenzity přibylo (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1360/2016), tedy se
nepochybně jedná o poruchu zdraví. S ohledem na naznačené závažné následky v
podstatě všech aspektech života poškozené i zjištěný nikoli plně vyléčitelný
charakter této poruchy, ji pak lze považovat za vážnou poruchu zdraví ve smyslu
§ 122 odst. 2 tr. zákoníku. Jak již bylo řečeno, v případě poškozené tato
porucha již trvá a bude trvat v řádu let, nepochybně tak jde i o delší dobu
trvající poruchu zdraví. Navíc bylo zjištěno nejméně podstatné snížení pracovní
způsobilosti poškozené ve smyslu § 122 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jednání
obviněného tak bylo možné kvalifikovat taktéž jako trestný čin těžkého ublížení
na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
53. Co se týče subjektivní stránky, je zcela zjevné, že uvedené jednání
nemohlo být pácháno obviněným jinak, než úmyslně, při vědomí si všech
rozhodnutých okolností. Jak konstatoval již soud prvního stupně, obviněný
zjištěným způsobem jednal po dlouhou dobu, resp. opakovaně, a nemohl si
nevšimnout změn na straně poškozené, jak ve fyziognomii (zjištěné chátrání),
tak i ve strachu, který z něj měla. Pro úplnost lze dodat, že obviněný se
tohoto jednání dopouštěl s plným vědomím, že může způsobit vážnou poruchu na
psychickém zdraví poškozené a byl s tím srozuměn. Že takové chování poškozené
způsobuje závažné obtíže, musel rovněž obviněný vědět (minimálně) již na
základě předchozího shledání vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově
Hradci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 7 T 203/2014. Otázkou, co svým jednáním
obviněný sledoval, tj. jeho motivem, se soudy okrajově zabývaly, nicméně přesný
motiv zjištěn nebyl, což však není překážkou pro závěr o vině obviněného,
jelikož motiv není obligatorním znakem ani jednoho z trestných činů, jimiž byl
obviněný uznán vinným.
54. K hmotněprávní problematice lze doplnit, že v návaznosti na uvedené
má v učiněných zjištěních zjevně svoji oporu, obviněným zpochybněnou, i výrok o
náhradě škody a nemajetkové újmy, k čemuž však nebyla v dovolání uvedena
podrobnější argumentace, proto Nejvyšší soud činí pouze obecné konstatování.
55. Ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
tedy nebylo shledáno.
56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný
taktéž uplatnil, slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok
chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec
učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou,
což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud
měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části
rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném
rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného
rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
57. Z uplatněné dovolací argumentace je patrné, že obviněný fakticky
nenamítl, že některý výrok chybí nebo je neúplný, ale namítal, že skutek nebyl
popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., Tento dovolací důvod
však (srov. např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn 4 Tdo
330/2015) nezahrnuje vady spočívající v tom, že z hlediska znaků trestného činu
jsou skutková zjištění soudů neúplná, že popis skutku ve výroku o vině
nevyjadřuje všechny znaky trestného činu apod. Takové vady mohou zakládat jiný
dovolací důvod, konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř.
Předložené námitky tedy nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
58. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř., který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.
ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání zejména podat,
jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité
rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo
toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup
k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném
případě odvolání) zejména odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §
253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými
nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože
odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim
předcházející věcně přezkoumal a poté, v případě odvolání obviněného, rozhodl
podle § 256 tr. ř. o jeho zamítnutí.
59. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze
potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že
dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale
tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád
II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176).
Obviněný přitom tvrdil naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm.
g), h) a l) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
60. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že
dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byla však částečně podřaditelná pod
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., resp. za užití §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně
neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu