Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 22. května 2018 č. j. 6 To 96/2018-558 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. dubna 2018 č. j. 34 T 120/2015-532, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, popřípadě o přednostní projednání věci.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 11. 2015 č. j. 34 T 120/2015-295 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 2. 2016.
3. Napadeným usnesením okresního soudu sp. zn. 34 T 120/2015 bylo podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku a § 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců z uvedeného rozsudku okresního soudu, a podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, neboť trestním příkazem okresního soudu ze dne 21. 11. 2016 č. j. 18 T 209/2016 byl za stejnou trestnou činnost (přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku), spáchanou i ve zkušební době odsouzen opět k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že ve lhůtě podmíněného odsouzení nežil řádným způsobem života, když pokračoval v páchání stejné trestné činnosti, a takový závěr považuje za nedostatečný, neboť soudy neuvážily všechny skutečnosti a hlediska rozhodná pro posouzení jeho trestní odpovědnosti. Připouští, že okresnímu soudu zaslal jen podání, v němž popisuje své zdravotní problémy a chyby, k nimž došlo při jeho odsouzení, uvádí však, že tím chtěl popsat stav, kterým si prošel po úraze. Krajskému soudu však předložil posudek o jeho zdravotním stavu za posuzované období březen 2014 až říjen 2017. Přesto i krajský soud dospěl k závěru, že nežil řádně, když pokračoval v páchání trestné činnosti. Poukazuje na to, že byl uznán osobou invalidní a poté, co obdržel jednorázově doplatek invalidního důchodu, předal dceři, s níž má na rozdíl od její matky pěkný vztah, částku 200 000 Kč na úhradu dlužného výživného. Porušení zásady ne bis in idem shledává v tom, že byl napadeným usnesením okresního soudu odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, a to za skutek spáchaný v období od 1. 8. 2014 do 30. 6. 2016, přičemž trestním příkazem okresního soudu ze dne 21. 11. 2016 byl odsouzen za totéž, tedy za skutek spáchaný v období od 1. 8. 2014 do 30. 6. 2016. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah spisu okresního soudu z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané souvislosti nutno připomenout, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Úkolem Ústavního soudu je omezit se toliko na poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
9. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy zhodnotily chování stěžovatele (podmíněně odsouzeného) ve zkušební době na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názory, jež uplatnily, jsou v ústavněprávní rovině akceptovatelné. Za situace, kdy se stěžovatel ve zkušební době dopustil dalšího trestného činu, a to stejného, pro nějž byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, a soudy dospěly k rozhodnutí, že se trest vykoná, nelze jejich závěru nic vytknout, neboť vyvarování se páchání stejné trestné činnosti ve zkušební době podmíněně odsouzeným představuje bezpochyby základní atribut řádného života podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Jak Ústavní soud uvedl např. v nálezu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1202/17
(dostupném jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), pod pojmem řádný život je nutné chápat minimální rámec vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména v souvislosti s činností, pro kterou byl stěžovatel již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Obecné pravidlo zní, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
Na druhou stranu, ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, kteréhož postupu se stěžovatel dovolává, zákon výslovně označuje za výjimečné. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" pak vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech. Žádné výjimečné okolnosti pro případné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti však soudy v případě stěžovatele neshledaly. Argumentuje-li svým zdravotním stavem jako důvodem, proč nebyl schopen dlouhodobě platit výživné na dceru, z obsahu soudního spisu se podává, že tuto námitku opakovaně vznášel již v průběhu trestního řízení, které skončilo vydáním rozsudku, jímž byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy, a soud na ni patřičně reagoval.
Závěry předloženého posudku o jeho invaliditě, podle něhož míra poklesu jeho pracovní schopnosti v rozhodné době byla 40%, přitom nelze vykládat tak, že by vůbec nebyl práce schopen a že by jenom z tohoto důvodu byl vyživovací povinnosti zproštěn, zvláště za situace, kdy bylo zjištěno, že stěžovatel není nemajetný, neboť vlastní řadu nemovitostí (domů i pozemků), jejichž hodnota značně převyšuje jeho závazky. Na závěrech obou soudů uvedených v napadených rozhodnutích nemohou nic změnit ani stěžovatelem poukazované dobré vztahy s dcerou a dodatečné uhrazení dluhu na výživném.
Na druhé straně jde o pozitivní vývoj v jeho chování.
10. Nutno odmítnout i názor stěžovatele, že byla porušena zásada ne bis in idem, když byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců za skutek spáchaný v období od 1. 8. 2014 do 30. 6. 2016, přestože trestním příkazem okresního soudu ze dne 21. 11. 2016 byl odsouzen za totéž, tedy za skutek spáchaný také v období od 1. 8. 2014 do 30. 6. 2016. Jak se totiž podává z rozsudku okresního soudu ze dne 5. 11. 2015, byl jím uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dle skutkové věty dopustil ve stručnosti tím, že v období od 1. 11. 2013 do 31. 7. 2014 neplatil výživné na svou dceru ve výši 4 000 Kč měsíčně a dluží tak částku 36 000 Kč. Trestním příkazem okresního soudu ze dne 21. 11. 2016 pak byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil v období od měsíce srpna 2014 do měsíce června 2016 tím, že neplatil výživné na dceru ve výši 4 000 Kč a za toto období dluží částku 92 000 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že nebyl potrestán za totožný skutek dvakrát, jak tvrdí, neboť období jeho páchání je v obou odsuzujících rozhodnutích vymezeno rozdílně. V tom se věc stěžovatele liší od případu řešeného nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 .
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud po zjištění, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na projednání věci mimo pořadí sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu