Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 87/2025-77 ze dne 26. srpna 2025 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 Nt 653/2025-59 ze dne 21. července 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 4/2023-1166 ze dne 30. listopadu 2023, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 22/2024-1253 ze dne 2. dubna 2024, uznán vinným ze spáchání mimo jiné zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Napadeným usnesením krajského soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení, neboť nebyly splněny podmínky stanovené § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel uvádí, že těžištěm jeho návrhu na povolení obnovy řízení byla námitka, že rozhodnutí o vině a trestu bylo v jeho věci zčásti založeno na důkazech, s nimiž neměl možnost se v plném rozsahu seznámit, přičemž tyto důkazy označil za nové, neboť v původním řízení bez vlastní viny neměl možnost je uplatnit. Brojí proti závěru obecných soudů, že se v tomto případě nejedná o nové důkazy. Poukazuje (bez bližšího vysvětlení) na e-mailovou korespondenci, která podle něj byla zahrnuta toliko do znaleckého posudku, takže neměl možnost se s ní seznámit.
5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nepřípustně předjímaly, co by dokazováním vyšlo najevo. Vytýká obecným soudům neochotu věc projednat a provést navržené důkazy a označuje některé konkrétní důkazy, jež podle jeho názoru měly být provedeny. Má za to, že vrchní soud nereagoval na jeho argumentaci obsaženou v podané stížnosti.
6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
7. Ústavní soud v dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci.
8. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. dubna 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. března 2012].
9. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda závěry obecných soudů, že neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), na kterých založily napadená rozhodnutí, nesly znaky libovůle a představují porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.
10. Krajský soud v bodě 5 napadeného usnesení sice stručně, avšak dostatečně a srozumitelně vysvětlil důvody, ze kterých dovodil nesplnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Připomněl, že stěžovatelovy námitky představují opakování jeho obhajoby uplatňované v původním řízení a shodují se s těmi, které zahrnul do svého předchozího návrhu na povolení obnovy řízení. Konstatoval, že navrhované důkazy směřovaly ke skutečnostem, které již soudům byly známy, popř. neměly podstatný význam pro posouzení stěžovatelovy viny. V návaznosti na stěžovatelovu námitku, že mu byly zatajeny některé důkazy, uvedl, že již v průběhu předchozího trestního řízení měl stěžovatel k dispozici znalecký posudek o zajištění dat ze zkoumaných mobilních telefonů a vyhodnocení těchto dat a že po podání návrhu na obnovu řízení mu byl poskytnut celý trestní spis a také hard disk se zajištěnými daty.
11. Ústavní soud nepřehlíží, že vrchní soud v napadeném usnesení zamítnutí stěžovatelovy stížnosti odůvodnil jen s maximální stručností. Je z něj však patrné, že se ztotožnil s výše uvedenými závěry krajského soudu. Stěžovatel navíc nepoukazuje na žádnou konkrétní námitku obsaženou v jeho stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterou by nebylo možné vypořádat odkazem na důvody uvedené již v usnesení krajského soudu.
12. Ústavní soud tedy konstatuje, že z napadených rozhodnutí nejsou patrny žádné prvky svévole obecných soudů při posuzování stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení. Jsou z nich dostatečně seznatelné důvody, pro něž obecné soudy tomuto návrhu nevyhověly. Ústavní stížnost přitom neobsahuje žádné argumenty, jež by byly způsobilé tyto důvody účinně zpochybnit.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. listopadu 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu