Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ITALINVEST CZ s. r. o. se sídlem Světova 523/1, Praha 8, zastoupené JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2021 č. j. 18 C 128/2019-401, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022 č. j. 21 Co 328/2021-449 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022 č. j. 28 Cdo 1874/2022-479, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že usnesením Nejvyššího soudu, rozsudkem Městského soudu v Praze a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelce byla rozhodnutím obecných soudů uložena povinnost vydat žalobkyni - společnosti CENTRÁLNÍ DODAVATELSKÁ s. r. o. (dále jen "žalobkyně") bezdůvodné obohacení ve výši 108 900 Kč s příslušenstvím. To mělo stěžovatelce vzniknout tím, že žalobkyně jí proplatila dvě faktury za právní služby bez toho, aby je poskytovala. Stěžovatelka se bránila tvrzením, že právní služby řádně poskytla.
3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že mezi žalobkyní a stěžovatelkou nebyla uzavřena žádná dohoda o poskytování právních služeb a stěžovatelka pro žalobkyni nevykonávala žádné úkony právní služby; faktury na zaplacení žalované částky byly vystaveny bez jakýchkoliv podkladů. Stěžovatelka po výzvě soudu neuvedla, jaké konkrétní úkony právní služby byly vyfakturovány a co přesně měly fakturované částky představovat. Jen vágně tvrdila, že mezi stranami bylo dohodnuto poskytování právních služeb a byla sjednána odměna ve výši 2 000 Kč (bez DPH) za jednu hodinu právní služby. Tato skutečnost však byla vyvrácena výslechem svědků. Nadto stěžovatelka měla vést přiměřenou evidenci právních úkonů v souladu s § 25 odst. 1 zákona o advokacii, přesto nedokázala právní úkony nijak specifikovat.
4. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu o nedostatečném doplnění tvrzení ze strany stěžovatelky, přičemž u navrhovaných výslechů svědků absentovala informace, k jakým skutečnostem by měli být svědci vyslechnuti (doplnění dokazování o jejich výslechy shledal nadbytečným i odvolací soud). Odvolací soud se vypořádal i s námitkou uznání dluhu zaplacením a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Na závěr soud konstatoval, že na předmětných závěrech nic nemůže změnit ani skutečnost, že ve skutkově obdobné věci soudy zaujaly opačný názor, a že Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 2871/20 ). Z povahy věci totiž uvedená rozhodnutí nemohou podle soudu představovat změnu ustálené rozhodovací praxe.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Odkázal přitom na svou ustálenou judikaturu, od jejíchž závěrů se soudy nižších instancí ve svých rozhodnutích nijak neodchýlily. Zabýval se též námitkou neprovedení navrhovaných důkazů ze strany soudu prvního stupně, avšak poukázal na to, že vady řízení nepředstavují způsobilý dovolací důvod.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména (jen) proti tomu, že obecné soudy neprovedly jí řádně navržené důkazy, v důsledku čehož neunesla důkazní břemeno stran existence dohody o poskytování právních služeb. Nadto podle stěžovatelky soudy svůj postup nijak nezdůvodnily. Celý text ústavní stížnosti obsahuje - opakuje pouze tuto námitku, doplněnou o judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu.
7. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
9. Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy nezohlednily, resp. neodůvodnily neprovedení navrhovaných důkazů. Podle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu platí, že obecné soudy rozhodují o tom, které z účastníky řízení navrhovaných důkazů provedou a které nikoli. Samy tak rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd.
Ústavní soud není oprávněn tyto jejich závěry z hlediska jejich "správnosti" přezkoumávat, k zásahu je oprávněn jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud jen zkoumá, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Ústavní soud sice musí stěžovatelce přisvědčit v tom, že ve svých podáních výslechy svědků (v jednom podání svědky dokonce řádně označila) navrhovala, avšak již odvolací soud správně konstatoval, že absentoval údaj o tom, za jakým konkrétním účelem provedení tohoto důkazu navrhuje.
Nelze totiž přehlédnout, že soud není povinen provádět důkazy tzv. "naslepo". Jestliže účastníci řízení, kteří provedení určitého důkazu navrhují, nevyloží, k objasnění kterého jejich konkrétního tvrzení by mělo jeho provedení přispět, vystavují se nebezpečí, že soud takový důkaz neprovede. Z tohoto důvodu proto není zapotřebí přikročit ke kasaci napadeného rozsudku soudu prvního stupně, který své závěry opřel o jiné, řádně provedené důkazy a jeho zjištěním nelze ničeho vytknout.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 2871/20 ze dne 18. 11. 2020 nejsou pro danou věc relevantní. Ústavní soud danou ústavní stížnost odmítl, jelikož neobsahovala ústavněprávní argumentaci. Nadto obecné soudy v dané věci konstatovaly neunesení důkazního břemene na straně žalobkyně (odlišná skutková tvrzení a výpovědi svědků).
11. Ústavní soud proto uzavírá, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly soudy k příslušným závěrům. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu