USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně:
CENTRÁLNÍ DODAVATELSKÁ s. r. o., IČ 28157419, se sídlem v Praze, Rybná 716/24,
zastoupena JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 608/52,
proti žalované: ITALINVEST CZ s. r. o., IČ 06256139, se sídlem v Praze, Světova
523/1, zastoupena JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem v Praze, Národní 416/37, o 108 900 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 128/2019, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022, č. j. 21 Co
328/2021-449, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 970 Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Říhy do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne
19. 1. 2022, č. j. 21 Co 328/2021-449, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 5. 2021, č. j. 18 C
128/2019-401, jímž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni 108 900 Kč s
příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela
otázku, zda má žalobkyně právo na vrácení poskytnuté peněžité sumy, coby plnění
poskytnutého bez právního důvodu, ačkoliv plnila s vědomím, že k úhradě není
povinna. Měla za to, že odvolací soud předestřenou otázku vyřešil odchylně od
judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, a ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
208/2019. Vytýkala rovněž, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navržené
důkazy výpověďmi svědků (jež měly prokázat existenci a obsah smlouvy o
poskytování právních služeb a provedení jednotlivých úkonů právní služby
dovolatelkou). Jejich postup pak měla za odporující rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3299/2021, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10.
2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, publikovanému pod č. 177/2011 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu. Vytýkala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost
dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“.
5. Na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky, zda má žalobkyně právo na
vrácení peněžitého plnění poskytnutého s vědomím, že k úhradě není povinna, žel
napadený rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, když tento při svém
rozhodování nevycházel ze skutkových konkluzí o vědomosti žalobkyně o tom, že
snad k poskytnutí peněžitého plnění nebyla povinna, nýbrž – v závislosti na
procesní obraně dovolatelky – ze závěru o dovolatelčině neunesení břemene
tvrzení ani břemene důkazního stran existence dohody o poskytování právních
služeb, respektive provedení jednotlivých účtovaných úkonů právní služby, coby
právního důvodu opravňujícího ji si přijaté plnění ponechat.
6. Odvolací soud se přitom nikterak nezpronevěřil judikatuře dovolacího
soudu řešící otázku rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání
bezdůvodného obohacení (na níž není důvodu čehokoliv měnit), dle níž důkazní
břemeno ohledně určité právně významné skutečnosti leží na tom účastníku
řízení, který z existence této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného
tudíž tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu
získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat,
respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017, ze dne
22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, nebo ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo
2080/2019). Za dané důkazní situace, kdy ochuzená žalobkyně prokázala přesun
peněžních prostředků ve výši 108 900 Kč do majetkové sféry žalované
dovolatelky, zatímco její tvrzení o poskytnutí právních služeb žalobkyni se
prokázat nepodařilo, tedy odvolací soud rozhodl v souladu s výše citovanou
judikaturou, dovodil-li po provedeném dokazování, že se dovolatelka na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatila o 108 900 Kč a uvedenou částku (s
příslušenstvím) je žalobkyni povinna vydat (§ 2991 o. z.).
7. Vytýká-li pak dovolatelka, že soudy nižších stupňů neprovedly jí
navržené důkazy a vydaly nepřezkoumatelné rozhodnutí, upozorňuje tím na vady
řízení. Zjevně přitom pomíjí, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení
nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a
dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.); na přípustnost dovolání tudíž toliko z vytýkaných procesních
vad usuzovat nelze.
8. Zůstává přitom na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které
nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž
je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k
uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
V situaci, kdy soudy nižšího stupně přiléhavě vysvětlily svůj postup v
odůvodnění svých rozhodnutí – dovolatelka netvrdila, kdy a mezi kým měla být
dohoda o poskytnutí právních služeb uzavřena ani jaké konkrétní právní služby
poskytla, a neuvedla ani, jaké konkrétní právně významné skutečnosti hodlá
navrženými důkazy prokazovat (viz zejména body 19.-21. rozsudku soudu prvního
stupně a body 10.-11. rozsudku odvolacího soudu), tudíž okolnost, že nebyly
provedeny veškeré dovolatelkou navržené důkazy, vadu řízení nepředstavuje
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71,
publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nálezy Ústavního soudu
ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný pod č. 49/1994 ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS
56/95, publikovaný pod č. 80/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přisvědčit nelze ani výtce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí – z jeho
odůvodnění jsou totiž seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je
uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit
proti závěrům odvolacího soudu pak nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek
nebyl nikterak na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp.
zn. 25 Cdo 4126/2014).
9. Z výše uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl
(§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně, která
podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 5 460 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon
právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 970 Kč.
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu