20 Cdo 3299/2021-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny, v exekuční věci oprávněného J. J., narozeného dne XY, bytem XY,
zastoupeného JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Praze 1, Národní č. 416/37, proti povinným 1) P. M, narozenému dne XY, a 2) L.
M., narozené dne XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Matejem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 695/38, pro 400 000 Kč s
příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.
zn. 9 EXE 30/2019, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. června 2021, č. j. 30 Co 68/2021-111,
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. června
2021, č. j. 30 Co 68/2021-111, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne
23. února 2021, č. j. 9 EXE 30/2019-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 9 EXE
30/2019-86, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce. Soud prvního stupně
zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci notářský zápis se svolením
k vykonatelnosti sepsaný JUDr. Vratislavem Makovcem, notářem se sídlem v
Děčíně, dne 7. 9. 2015, č. NZ 386/2015, N 487/2015. Dne 6. 2. 2019 vydal
Okresní soud v České Lípě pod č. j. 9 EXE 30/2019-10 pověření soudního
exekutora JUDr. Romana Chaloupky, Exekutorský úřad Mělník, k vedení exekuce na
majetek povinných pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 400 000 Kč na
jistině, pohledávky 80 000 na smluvní pokutě, 10 % úroku z částky 800 000 Kč od
2. 2. 2016 do 7. 2. 2018, 10 % úroku z částky 400 000 Kč od 8. 2. 2018 do
zaplacení a nákladů exekučního řízení. Povinní v návrhu na zastavení exekuce
tvrdí, že oprávněnému celou dlužnou částku již uhradili, a to tak, že u
oprávněného došlo 14x k předání hotovosti ve výši 90 000 Kč, tj. celkem 1 260
000 Kč, což dokládají knihou jízd vozidel společnosti PIETA s.r.o. Soud však
uzavřel, že předání těchto částek nebylo možné věrohodně prokázat. Z knihy jízd
sice vyplývá, že vozidla povinných v několika případech zajížděla do Doks, kde
mělo docházet k předání peněz, rovněž z ní však vyplývá, že to tak nebylo ve
všech povinnými uváděných případech nebo byla přestávka vozidla natolik krátká,
že není možné, aby k předání peněz došlo. Projednávaný návrh povinných na
zastavení exekuce je již druhým v pořadí, přičemž v prvním návrhu povinní
navrhovali zastavení exekuce z důvodu, že oprávněný povinným zápůjčku vůbec
neposkytl. Jejich nynější tvrzení, že vrátili to, co jim podle předchozího
návrhu na zastavení exekuce vůbec nebylo poskytnuto, je tedy značně
nevěrohodné. Povinní také zcela pomíjejí lhůtu dle ustanovení § 55 odst. 1 ex. řádu, které ukládá povinnému, aby důvod pro zastavení exekuce uvedl do 15 dnů
od zjištění tohoto důvodu. Předmětné exekuční řízení bylo zahájeno dne 31. 1. 2019 a uvedená zápůjčka měla být dle současného tvrzení povinných oprávněnému
vrácena ke dni 30. 3. 2017. Popsané okolnosti jednání povinných soud hodnotil
samostatně i ve všech souvislostech a dospěl k závěru, že povinní vrácení
zápůjčky neprokázali. Návrh na zastavení exekuce z důvodu tvrzeného splnění
vymáhané pohledávky byl proto zamítnut. Vzhledem k výše uvedenému považoval
soud za nadbytečné výslechy svědků k doložení osobního předání peněz
oprávněnému, dokazování účetní knihou společnosti PIETA s.r.o. a vyžádání
(blíže neurčené) zprávy od Policie ČR k případnému šetření osoby oprávněného. 2. K odvolání povinných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 30 Co 68/2021-111, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud neshledal důvody, pro něž by se od skutkových
zjištění soudu I. stupně měl odchýlit, ani důvody pro zopakování či doplnění
dokazování. Uvedl, že s výsledky provedeného dokazování se soud I. stupně
vypořádal způsobem stanoveným v § 132 o. s.
ř., hodnotil důkazy podle své
úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a
přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zároveň své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a objasnil, proč považoval
provádění dalších důkazů za nadbytečné. Sami povinní svou nekonzistentností
vlastních tvrzení ohledně existence samotného dluhu v průběhu vedení exekuce
významně ovlivnili náhled soudu na výsledek dokazování. Celkem tři osoby,
jejichž svědecký výslech byl povinnými navržen, sice byly označeny z hlediska
dostatečné identifikace, nebylo však nijak konkretizováno ohledně žádné z nich,
ve kterých dnech se měla která z nich předání peněz účastnit. Ani další
listinné důkazy nejsou způsobilým podkladem pro kladný úsudek o tom, že povinní
v jimi uváděných dnech v Doksech oprávněnému předávali finanční hotovost. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o nadbytečnosti
provedení dalších důkazů navržených povinnými.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání. Namítají, že
neprovedení důkazů navržených povinnými nebylo soudy obou stupňů řádně
odůvodněno. Jejich rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná a porušující čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu je taktéž usnesení
odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 6. 3.
2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006) i soudu Ústavního (např. nález Ústavního soudu
ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/2011, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn.
II. ÚS 2067/2015). Podle těchto rozhodnutí je povinností soudu o navržených
důkazech rozhodnout, a pokud určitému důkaznímu návrhu nevyhoví, v odůvodnění v
souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vyložit, proč důkaz neprovedl, přičemž
rozhodnutí o nevyhovění důkaznímu návrhu není ponecháno na libovůli soudce.
Soud především nevyhoví důkaznímu návrhu směřujícímu ke zjišťování skutečností,
které nejsou pro posouzení věci významné; zjevně učiněnému za účelem
prodlužování sporu; nadbytečnému a nezákonnému. Důkazy navrhované povinnými
směřovaly do merita sporu a byly objektivními důkazními prostředky k prokázání
splnění jejich povinnosti. Soudy obou stupňů tedy bezprecedentně zasáhly do
základních práv povinných a nerespektovaly základní zásady sporného řízení,
které tak zatížily vadou. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na
skutečnost, že soudní exekutor hodlá provést exekuci prodejem nemovitého
majetku povinných, který slouží k uspokojování jejich bytových potřeb, navrhli
taktéž odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení.
4. Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené usnesení
odvolacího soudu považuje za správné a zákonné s tím, že podané dovolání je
nedůvodné. Cílem povinných je pouze oddálit splnění svých závazků
prostřednictvím šikanózního uplatňování práva. Soudy obou stupňů zcela
dostatečně odůvodnily zamítnutí dalších důkazních návrhů povinných a vzhledem k
tomu, že tyto návrhy jednoznačně nesměřovaly k prokázání skutečností, které by
měly vliv na rozhodnutí soudů, nemohlo dojít k poškození žádných práv
povinných. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání jako zjevně bezdůvodné
odmítl.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky
řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o
rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud nekonal zcela v souladu s právem povinných na spravedlivý
proces, když odmítnutí provedení dovolatelem navržených důkazních prostředků
nepokládá dovolací soud v dané situaci za správné. Dovolací soud proto
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
povinných je důvodné.
6. Povinní navrhli za účelem prokázání svého tvrzení o předání splátek
dluhu tři konkrétní svědky a důkaz účetní knihou společnosti PIETA s.r.o.
Označili tedy čtyři zcela konkrétní důkazní prostředky za účelem prokázání
svého tvrzení o údajném zaplacení dluhu v postupných splátkách spočívajících ve
fyzickém předání peněz oprávněnému. Dosud provedené důkazní prostředky ve
spojení s předchozími zřejmě nekorektními tvrzeními povinných uvedenými v
předchozím návrhu na zastavení exekuce sice mohou naznačovat, že tvrzení
povinných o navrácení dluhu postupným předáváním splátek oprávněnému je
nevěrohodné a nepravděpodobné, nicméně kategorický závěr o tom, že nedošlo k
předání alespoň některé z povinnými označených splátek, se dovolacímu soudu
jeví jako předčasný, jestliže tři konkrétní povinnými označení a navržení
svědci měli být přítomni při předání všech nebo i jen některé ze splátek. Pokud
soudy obou stupňů povinným za dané situace neposkytly prostor k unesení břemene
prokazování skrze výslech těchto svědků, jejichž výpověď by posléze vyhodnotily
v kontextu s jinými důkazními prostředky a rovněž i dřívějšími zřejmě
nepravdivými námitkami povinných, jeví se dovolacímu soudu takový přístup jako
nesprávný (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III.
ÚS 3067/13). V takové situaci je na místě připustit, že dovolání mohli povinní
opřít i o to, že soudy obou stupňů znemožnily svým procesním postupem, aby se
povinní pokusili unést břemeno prokázání jimi uváděných skutečností tím, že
neprovedly povinnými navržené konkrétní důkazní prostředky (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, ze dne 20. 4.
2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020,
sp. zn. 20 Cdo 3303/2019). Odvolací soud (srov. bod 20 a 21 odůvodnění
napadeného usnesení) výslech tří údajně očitých svědků navržených povinnými a
důkaz účetní knihou společnosti PIETA s.r.o. neprovedl s tím, že nemohou
přinést nic nového, vyhodnotil tyto důkazní prostředky předem jako nadbytečné,
což není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn.
20 Cdo 1874/2021). Dodatečné tvrzení povinných, že dluh posléze navrátili, se
za situace, kdy dříve tvrdili, že ke vzniku dluhu vůbec nedošlo, může jevit
předběžně jako nevěrohodné, ale za dané situace ještě není na místě uzavřít, že
tato tvrzení a důkazní návrhy o něm jsou zjevným zneužitím procesního práva ze
strany povinných. Vyhodnocení věrohodnosti výpovědí svědků bez jejich slyšení
tedy není přípustné; lze je provést až po výslechu svědků. Neschopnost
povinných upřesnit, ve kterých dnech mělo dojít k předání splátek a který ze
svědků byl při takovém předání přítomen, sama o sobě neodůvodňuje závěr, že v
daném případě je na místě upustit od výslechu svědků.
7. Uzavřel-li odvolací soud, že povinnými navržené důkazní prostředky
(výslech svědků, důkaz účetní knihou společnosti PIETA s.r.o.) jsou
„nadbytečné“, dovolací soud se za popsaných okolností s tímto závěrem
neztotožňuje. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení
odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v České Lípě) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
8. Dovolatelé v dovolání navrhují odklad vykonatelnosti dovoláním
napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový
postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s
dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to
však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí
o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti
tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k
tomu, že dovolací soud o dovolání povinných rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním
soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jejich návrhem na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu
zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí
veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci a
vykonatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp.
zn. 20 Cdo 3298/2018).
9. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní
bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu