28 Cdo 1991/2020-637
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců J. P., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janou
Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 43, proti žalovanému K. H.,
narozenému dne XY, bytem v XY, s adresou pro doručování XY, zastoupenému JUDr.
Markétou Havlasovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Topol 31, o zaplacení
110.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 22
C 222/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
20. 2. 2020, č. j. 14 Co 174/2019-608, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.018 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany
Volrábové, advokátky se sídlem v Plzni, Malá 43.
Krajský soud v Plzni k odvolání obou účastníků výrokem I. rozsudku ze dne 20. 2. 2020, č. j. 14 Co 174/2019-608, potvrdil ve výrocích I. a III. (v pořadí
druhý) rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 7. 2019, č. j. 22 C
222/2015-581, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
110.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 2. 2015 do zaplacení
a povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Tachově náhradu nákladů
řízení ve výši 3.565 Kč, ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 226.873,58 Kč k
rukám zástupkyně žalobkyně, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit
žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 14.414 Kč k rukám zástupkyně
žalobkyně (výrok II.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení
uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, odůvodněné tím, že v období od
února do prosince 2014 poukázala ze svého účtu na účet žalovaného měsíčně
částku 10.000 Kč bez relevantního právního důvodu, že pracovala ve
společnostech ovládaných žalovaným, konkrétně i ve společnosti XY že na místní
poměry disponovala mzdou ve výši 80.000 - 90.000 Kč měsíčně, přičemž v blíže
neurčité době ji žalovaný oslovil, že pokud chce i nadále pracovat v jeho
společnostech, bude mu posílat měsíčně částku 10.000 Kč a M. Š. částku 15.000
Kč, přičemž žalobkyně peníze posílala na účet obou ze strachu o ztrátu
zaměstnání (žalobu o vydání bezdůvodného obohacení podala i vůči M. Š. u
Okresního soudu v Chrudimi). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný neprokázal své
tvrzení o tom, že žalobkyně mu částky 10.000 Kč měsíčně zasílala jakožto
splátky půjčky ve výši 200.000 Kč, kterou jí poskytl na přelomu let 2011 a 2012
na základě ústní dohody, a shodně s ním uzavřel, že je-li mezi účastníky
nesporné, že žalobkyně na účet žalobce zasílala částku 10.000 Kč po dobu 11
měsíců, bylo na žalovaném, aby prokázal existenci a obsah dohody, podle níž byl
oprávněn plnění přijmout (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1167/99, sp. zn. 32 Odo 861/2001, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015 a sp. zn. 32 Cdo
5215/2017). Za správnou považoval odvolací soud rovněž aplikaci § 2997 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), (vylučující
aplikaci § 2997 odst. 1 o. z.) na danou věc soudem prvního stupně z důvodu
zneužití ekonomické závislosti žalobkyně na žalovaném, neboť i když žalovaný ve
společnosti XY v době, kdy žalobkyně na jeho účet zasílala finanční částky,
„formálně nevystupoval, tj. nevystupoval jako osoba zapsaná v obchodním
rejstříku jako člen statutárního orgánu nebo majitel společnosti“, bylo
provedenými důkazy zcela jednoznačně prokázáno, že ve společnosti působil,
„jeho působení bylo velmi silné, a zřejmé je to i již jen z té skutečnosti, že
právě žalovaný měl v sídle společnosti hlavní kancelář a v jeho kanceláři se
konaly porady“. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z
toho, že v tomto rozsahu závisí na řešení otázek, které v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1) otázky procesního práva „stran správnosti rozložení důkazního břemene mezi
žalobce a žalovaného ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení v režimu dle
zákona č. 89/2012 Sb. v této věci, tedy zdali na žalobci, pokud se domáhá
vrácení určité částky po žalovaném, leží důkazní břemeno stran prokázání důvodu
plnění, resp. bezdůvodnosti (nikoliv jen prokázání učiněné platební transakce)
v režimu tohoto zákona“, a
2) otázky hmotného práva, „zdali lze dovozovat závislost (v kontextu se
zneužitím závislosti dle § 2997 odst. 2 NOZ) u osoby, která není ani majitelem
obchodního podílu či akcií, ani jednatelem korporace, vůči osobě, která je
členem orgánu společnosti a působí v korporaci na významné pracovní pozici, kdy
za obé je jí vypláceno finanční plnění (odměna za výkon funkce, mzda)?“. K otázce ad 1) dovolatel namítá, že judikatura, na níž odkázal odvolací soud,
již není přiléhavá k právní úpravě bezdůvodného obohacení dle zákona č. 89/2012
Sb., což vyplývá z dikce § 2997 odst. 1 věty druhé tohoto zákona. Má za to, že
povinnost tvrdit není ze strany žalobkyně splněna toliko tím, že bylo
prokázáno, že žalovaný na svůj účet obdržel plnění, ale je třeba tvrdit i
prokázat bezdůvodnost plnění (žalobkyně důvodnost zasílání plateb neprokázala,
přestože si byla vědoma, že k plnění není povinna); pakliže tedy ze skutkových
závěrů soudů i z tvrzení žalobkyně vyplývá, že k plnění žalovanému nebyla dle
jejího názoru povinna, musela si tak být vědoma toho, že nemá povinnost
žalovanému plnit, a v takovém případě by pak soud musel na danou věc aplikovat
§ 2997 odst. 1 o. z. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
jím bude změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba
zamítá, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího
soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Poukázala přitom též
na to, že daný spor je co do své podstaty totožný se sporem, jež vedla proti M. Š. o vydání bezdůvodného obohacení, přičemž její žalobě bylo soudy nižších
stupňů vyhověno, a dovolání M. Š.proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud
odmítl usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2822/2018. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237
o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelem předestřená otázka ad 1) týkající se rozložení důkazního břemene ve
sporech o vydání bezdůvodného obohacení, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolacím soudem již byla řešena, a odvolací soud se při
jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Právní
závěr odvolacího soudu, že žalovanému vznikl na úkor žalobkyně majetkový
prospěch plněním bez právního důvodu (§ 2991 o. z.), se opírá o skutkové
zjištění, že žalovaný neprokázal právní důvod peněžitého plnění (dle jeho
tvrzení se jednalo o splátky dluhu závazku ze smlouvy o půjčce), jehož se mu od
žalobkyně nesporně dostalo. Závěry odvolacího soudu jsou z hlediska rozložení
důkazního břemene v plném souladu s rozhodovací praxí, dle níž žalobce, jenž
uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal,
tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby
tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté
prostředky ponechat (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000,
sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne
16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, či
ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015). Citovaná judikatura je přitom se
zřetelem k obdobnému znění § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, a § 2991 o. z. aplikovatelná i v poměrech zákona
č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018). Jestliže tedy v dané věci vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, které
mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně zasílala od února do prosince 2014
ze svého účtu na účet žalovaného částku 10.000 Kč, tedy že mu celkem zaslala
částku 110.000 Kč, aniž byl zjištěn právní důvod, o nějž by se tyto platby
mohly opírat (žalovaný jej neprokázal), byl tím zjednán adekvátní podklad pro
naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez
právního důvodu - § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 5299/2015). Námitka dovolatele (uplatněná poprvé v dovolání), že odvolací soud měl danou
věc posoudit podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. - dle nějž platí, že právo
na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen,
ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl - (o situace
dle věty první tohoto ustanovení se v dané věci nejedná), je nesprávná již
proto, že žalovaný v řízení před soudy obou stupňů tvrdil a namítal, že
žalobkyně mu částky 10.000 Kč měsíčně v uvedeném období zasílala jakožto
splátky půjčky ve výši 200.000 Kč, kterou jí poskytl na přelomu let 2011 a 2012
na základě ústní dohody, což však neprokázal, a nikoliv, že by žalobkyně
uvedenými platbami plnila tzv. nedluh (k aplikaci § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5089/2017). Aplikace § 2997 odst. 1 o. z. je vyloučena i proto, že odvolací
soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že plnění bylo
žalobkyní žalovanému poskytováno v důsledku „zneužití ekonomické závislosti
žalobkyně na žalovaném“ - viz § 2997 odst. 2 o. z. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formulovaná
dovolatelem pod bodem ad 2), „zdali lze dovozovat závislost (v kontextu se
zneužitím závislosti dle § 2997 odst. 2 NOZ) u osoby, která není ani majitelem
obchodního podílu či akcií, ani jednatelem korporace, vůči osobě, která je
členem orgánu společnosti a působí v korporaci na významné pracovní pozici, kdy
za obé je jí vypláceno finanční plnění (odměna za výkon funkce, mzda)?“, a to
již proto, že dovoláním napadená část výroku rozsudku odvolacího soudu je
založena na skutkovém závěru, že žalovaný zneužil ekonomické závislosti
žalobkyně na něm, a nikoliv, že by žalobkyně zneužila závislosti žalovaného na
ní. Lze jen dodat, že skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. R 4/2014 a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a
ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f
odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu