28 Cdo 5213/2016-171
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně HEBÍK TRANSPORT
s. r. o., IČ 260 65 924, se sídlem ve Všemyslicích, Neznašov 184, zastoupené
JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská
224/37, proti žalovanému A. C., K. H., zastoupenému Mgr. Tomášem Hoblem,
advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o 4.800 EUR s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 205 C
12/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
21. června 2016, č. j. 23 Co 88/2016-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2016, č. j. 23 Co
88/2016-150, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 11. září 2015, č.
j. 205 C 12/2014-105, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, č. j. 205 C
12/2014-105, zamítl žalobu na zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně tvrdila, že byl
žalovaný coby její zaměstnanec – řidič kamionové dopravy – dne 18. 6. 2013 ve
Španělsku pokutován za dva přestupky (použití karty tachografu náležející
jinému řidiči a nedodržování povinných přestávek). Na úhradu uložených pokut
vybral z účtu žalobkyně částku 4.800 EUR, k zaplacení své sankce tak použil
finanční prostředky zaměstnavatele, čímž mu podle žalobkyně mělo vzniknout
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Soud ovšem
vyzdvihl, že žalovaný zpochybnil, zda byla pokuta uložena jemu nebo žalobkyni
jako dopravci a zda vůbec byla pravomocně uložena správní sankce, nebo zdali
žalovaný uhradil pouhou kauci, aby mu byla umožněna další jízda. I kdyby se
snad jednalo o pokutu uloženou žalovanému, měl by soud za to, že delikt
zapříčinila žalobkyně přidělováním práce v rozporu s vnitrostátními i
mezinárodními předpisy. Nelze rovněž přehlédnout, že prostředky na účet, z
něhož je vybral žalovaný, vložila sama žalobkyně, jež dala žalovanému k výběru
pokyn. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl jako neopodstatněnou.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 23 Co 88/2016-150,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně změnil tak, že žalovanému
uložil zaplatit žalobkyni 4.800 EUR s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud
podotkl, že okresní soud zřejmě (přes nejasnost ve formulaci svých úvah)
dovodil, že pokuta byla španělskými orgány uložena provozovateli kamionu. Tento
závěr však není správný, neboť podle Evropské dohody o práci osádek vozidel v
mezinárodní silniční dopravě (dále jen „dohoda AETR“) mají povinnost dodržovat
bezpečnostní přestávky v řízení řidiči, jízda na kartu tachografu jiné osoby je
pak zastíráním porušování téže normy. Sankce uložené v důsledku porušení těchto
povinností pak musejí „dopadat na hlavu“ řidiče. Předmětné pokuty byly tedy
uloženy žalovanému, nikoli provozovateli vozidla, a jejich případná kompenzace
je věcí dohody účastníků, jejíž existence nebyla prokázána. Za daného stavu
dalo plnění, jež proběhlo mezi žalobkyní a žalovaným, vzejít bezdůvodnému
obohacení na straně zaměstnance. Pakliže žalovaný namítal rozpor uplatnění
práva žalobkyní s dobrými mravy, připomněl odvolací soud, že jako řidič vědomě
porušoval předpisy a ohrožoval tím bezpečnost svou i dalších účastníků
silničních provozu, přičemž si měl být vědom hrozících sankcí. Počínání
žalovaného tak bylo přinejmenším stejně nemravné jako jednání žalobkyně, která
na něj údajně vyvíjela nátlak k tomuto protiprávnímu postupu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá
existenci dvou dosud neřešených otázek, a to zda nese odpovědnost za porušování
povinností stanovených nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006
ze dne 15. 3. 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti
týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES)
č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 [dále jen „nařízení (ES)
č. 561/2006“] řidič či dopravce, respektive kdo z nich je povinný k úhradě
sankce či kauce za takto vzniklý přestupek, a dále zda odvolací soud mohl
uzavřít, komu byla uložena pokuta, aniž by se pokusil zjistit stav řízení u
cizozemského orgánu, který o dotčeném deliktu rozhodoval. Dovolatel předně
podotkl, že odvolací soud odkázal na dohodu AETR, přestože na povinnosti
účastníků dopadalo shora citované nařízení (ES) č. 561/2006, dle jehož čl. 10
odst. 3 za porušení, kterých se dopustí řidiči, odpovídá dopravce. Pakliže tedy
odvolací soud primárně dovodil potřebu sankcionovat žalovaného řidiče a
nezohlednil objektivní odpovědnost žalujícího dopravce, věc nesprávně právně
posoudil (současně ignoruje též rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9
As 71/2009 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3447/14). Nadto odvolací
soud řádně neprošetřil, zdali bylo vůbec prokázáno udělení tvrzené sankce
(ohledně čehož tíží důkazní břemeno žalobkyni) či pouze složení kauce – za
tímto účelem si měl především vyžádat zprávu španělských orgánů o výsledku
řízení a o tom, zda, potažmo komu byla pokuta uložena. Obrana dovolatele přitom
spočívá na tvrzení, že byla-li vůbec někomu uložena správní sankce, pak je to
žalobkyně. Krajský soud rovněž v rozporu s judikaturou učinil odchylná skutková
zjištění od soudu prvního stupně, aniž by zopakoval provedené dokazování (znovu
sice provedl důkaz účastnickým výslechem žalovaného a přikročil též ke slyšení
jednatele žalobkyně, měl však rovněž zopakovat důkazy záznamy ze zařízení ECHO
Truck dokládajícími komunikaci účastníků, dokumenty španělských policejních
orgánů a výslechem dispečera žalobkyně). Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil
a věc Krajskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že nelze akceptovat výklad, dle
něhož by porušení předpisů na úseku dopravy (či povinností vyplývajících z
dohody AETR) mělo přivodit odpovědnost dopravce, odvolací soud tudíž otázku,
komu byla uložena pokuta, vyřešil správně. Výhrady žalovaného proti procesnímu
postupu odvolacího soudu jsou rovněž nepřiléhavé, a dovolání by tak mělo být
odmítnuto, případně zamítnuto. V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť otázkou, zda čl. 10 odst. 3 nařízení (ES) č.
561/2006 vylučuje, aby byla řidiči motorového vozidla uložena peněžitá pokuta
za porušení povinností stanovených těmito předpisy, se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi dosud nezabýval.
V řešené věci bylo dle odvolacího soudu zjištěno, že žalovaný dne 18. 6. 2013
vybral za použití bankovní karty z účtu žalobkyně částku 4.800 EUR, kterou
použil na zaplacení sankce vyměřené španělskou policí za porušení povinností
při silniční nákladní přepravě. Převod či výběr peněžních prostředků z účtu
přitom může dát vzejít bezdůvodnému obohacení na úkor jeho majitele, neopírá-li
se o řádný právní důvod (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 1685/2009, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1931/2010, či ze
dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015), přičemž samotná existence
dispozičního oprávnění či držení platebního prostředku takovým právním důvodem
není (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
3832/2014, a ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015).
Pro posuzovanou kauzu tak vyvstala jako určující předně existence titulu pro
přesun majetkových hodnot mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jímž mohla být
zejména jejich případná dohoda, kterou ovšem odvolací soud nevzal za prokázanou
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21
Cdo 385/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
61/2015). Na druhém místě se jako podstatné ukazuje to, zda byla předmětná
pokuta uložena řidiči vozidla (žalovanému) nebo dopravci (žalobkyni). Pakliže
by totiž byla sankcionována žalobkyně, bylo by přinejmenším myslitelné
kvalifikovat poskytnutí sporných finančních prostředků dovolatelem španělským
policejním orgánům jako plnění za jiného (§ 454 obč. zák.), dávající vzejít
právu žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní, za niž splnil
povinnost k úhradě pokuty (tato pohledávka by pak byla započitatelnou proti
právu na vrácení hodnot vybraných žalovaným bez právního důvodu z účtu
žalobkyně), případně by v závislosti na skutkových okolnostech případu bylo
možné uvažovat o posouzení postupu žalovaného jako jednání zástupce žalobkyně,
jehož úkony se přičítají zastoupenému (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 706/2001, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33
Odo 806/2006, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016).
Odvolací soud tento problém vyřešil poukazem na skutečnost, že čl. 7 dohody
AETR ukládá povinnost zachovávat bezpečnostní přestávky v jízdě řidiči vozidla,
který tudíž musí být též adresátem sankce. Naproti tomu dovolatel předestírá,
že podle čl. 10 odst. 3 nařízení (ES) č. 561/2006, které je na posuzovaný
případ, jenž se týká dopravy mezi státy Evropské unie, nutné aplikovat
přednostně (srovnej čl. 2 odst. 2 a 3 citovaného nařízení), odpovídá za
porušení, kterých se dopustí jeho řidiči, dopravce, pročež musela být pokuta
uložena žalobkyni (pro úplnost lze podotknout, že čl. 11 odst. 4 dohody AETR,
jejíž konsolidované znění bylo uveřejněno jako sdělení Ministerstva
zahraničních věcí pod č. 62/2010 Sb. m. s., aplikované odvolacím soudem,
vyznívá shodně jako čl. 10 odst. 3 citovaného nařízení). Odlišně od mínění
dovolatele ovšem zmíněná norma nevylučuje, aby byli za porušení nařízením
stanovených povinností namísto či vedle dopravce sankcionováni též řidiči
vozidel, jak vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 9. 6. 2016,
C-287/14, Eurospeed Ltd, bodech 28–41. Současně však nelze přehlédnout, že
zavedení konkrétního sankčního mechanismu a jeho zacílení na dopravce nebo
řidiče je věcí vnitrostátní úpravy, potažmo uvážení členských států [srovnej
čl. 19 nařízení (ES) č. 561/2006 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne
19. 10. 2016, C-501/14, EL-EM-2001 Ltd, bod 29]. Je proto rovněž nepřiléhavá
myšlenka odvolacího soudu, dle níž musí sankce za porušení povinností dopadnout
bez ohledu na okolnosti řešeného deliktu na řidiče, a nikoli na dopravce, neboť
relevantní právní úprava nesporně umožňuje (a dokonce preferuje) sankcionování
dopravců, jimž je porušování povinností při silniční dopravě přičitatelné
(srovnej ostatně výklad české právní úpravy v dovolatelem citovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2010, č. j. 9 As 71/2009-67). Jeví se
proto nezbytným zjistit, jak a vůči komu skutečně rozhodly španělské policejní
orgány, přičemž absenci tohoto skutkového zjištění nelze překlenout poukazem na
právní úpravu, která (na úrovni Evropské unie) připouští sankcionovat jak
řidiče, tak dopravce. Bez vyjasnění tohoto aspektu není právní posouzení věci
odvolacím soudem úplné.
Vzhledem k tomu, že sám žalovaný ve svém dovolání okrajově nastolil problém
dělení důkazního břemene, sluší se dodat, že podle ustálené judikatury ve
sporech o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu nese žalobce
důkazní břemeno ohledně uskutečnění plnění, zatímco stran existence titulu pro
převzetí a ponechání si sporných hodnot tíží důkazní břemeno jejich příjemce
(srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo
1494/2013, ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, a ze dne 6. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4102/2017). V kontextu řešené věci je tedy na žalobkyni, aby
prokázala proběhnuvší plnění, což se jí zjevně zdařilo, zatímco právní důvod
pro toto plnění musí doložit žalovaný. Pokud by nicméně mělo být v řešené věci
rozhodováno dle pravidel o důkazním břemeni, muselo by stranám být uděleno
odpovídající poučení dle § 118a o. s. ř.
Nejvyšší soud nadto seznal, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 242 odst.
3 o. s. ř. (k níž s ohledem na přípustnost dovolání přihlíží z úřední
povinnosti), jelikož se rozhodnutí soudu první instance, krom toho, že je, jak
si správně povšiml odvolací soud, krajně nejednoznačné z hlediska právního
posouzení, zakládá na tzv. souhrnném skutkovém zjištění, jímž se stanoví
rozhodný skutkový stav na základě všech provedených důkazů současně, aniž je
uvedeno, za použití kterých konkrétních důkazů se jednotlivé závěry činí a z
jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, což činí
dotčený rozsudek nepřezkoumatelným (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo
1472/2003, a ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009). Naznačený
nedostatek mimo jiné znemožňuje dovolacímu soudu posoudit, zda odvolací soud
postupoval v souladu s tezí, dle níž je odchýlení se od skutkových závěrů soudu
prvního stupně podmíněno zopakováním důkazů, o něž své skutkové závěry soud
prvního soudu opřel, vyjma důkazů listinných (viz např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2766/2014, ze dne 26. 11. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 2406/2015, či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015). Není
totiž zřejmé, jaká skutková zjištění soud první instance učinil na základě
jednotlivých důkazů, a proto ani není možné určit, zda se od těchto zjištění
odvolací soud neodchýlil nepřípustně (nepřezkoumatelnost tak byla na újmu
uplatnění práv účastníků v odvolacím a dovolacím řízení ve smyslu rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013). Je-li rozhodnutí
soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též
zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci
(viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo
201/2010, ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009, a ze dne 19. 12. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 3342/2016).
Dovolací soud proto na základě § 243e odst. 1 o. s. ř. přikročil ke kasaci
rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
krajského soudu, částečně vztahují také na rozsudek soudu okresního, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v
tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu