30 Cdo 1181/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona, v právní
věci žalobkyně FinArt, s. r. o., identifikační číslo osoby: 47537787, se sídlem
v Rudné, Riegrova 373, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 38 190
968 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
240/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.
12. 2014, č. j. 69 Co 351/2014-544, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 69 Co 351/2014-544,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 15 C 240/2012-477,
zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši
7,05 % p. a. z této částky od 9. 11. 2012 do zaplacení (výrok I.), uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku
ve výši 25 266 796 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 25. 4. 2013 do zaplacení (výrok II.), zamítnul žalobu v části týkající se úroků z
prodlení z částky 25 266 796 Kč ve výši 7,05 % p. a. od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení ve výši 257 431,90 Kč (výrok IV.). Odvolací soud napadeným
rozsudkem změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že zamítnul
žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 25
266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 25. 4. 2013 do zaplacení
(výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů
řízení státu ve výši 8 864 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků řízení
nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok III.). Žalobkyně se domáhala částky 38 190 968 Kč jako náhrady majetkové újmy ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla vzniknout z důvodu nesprávného úředního
postupu v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod spisovou
značkou 14 Cm 69/2001. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dne 1. 3. 1998 zakoupila za kupní cenu 56 400 000
Kč od společnosti Vyšehrad, a. s., identifikační číslo osoby: 60197315, se
sídlem v Praze 1, Nový svět 3, část podniku, do níž náležely mj. nemovitosti v
katastrálním území V., P. a nemovitosti v katastrálním území P. pod S. (dále
jen „nemovitosti“). Žalobkyně zamýšlela koupený majetek sanovat a poté jeho
jednotlivé složky, zejména nemovitosti, dále prodat. Usnesením Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 89 K 49/98, byl na majetek
společnosti Vyšehrad, a. s. prohlášen konkurs. Správce konkursní podstaty
zahrnul dne 18. 8. 2000 do soupisu konkursní podstaty úpadce také výše uvedený
majetek, v důsledku čehož byly žalobkyni znemožněny jakékoliv dispozice s tímto
majetkem. Usnesením ze dne 22. 1. 2001, č. j. 89 K 49/98-201, uložil Městský
soud v Praze žalobkyni povinnost podat proti správci konkursní podstaty žalobu
na vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Excindační
žaloba byla podána dne 21. 2. 2001, přičemž soudní řízení bylo pravomocně
ukončeno dne 3. 12. 2009, a to po doručení v pořadí čtvrtého rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího. Nemovitosti byly ze soupisu
konkursní podstaty vyloučeny. Příčinnou průtahů byl dle žalobkyně výhradně
nesprávný postup soudů, neboť žalobkyně svým jednáním k průtahům řízení nijak
nepřispěla. Žalovaná ve svém stanovisku, sp. zn.
929/2010 – ODSK – ODSK/9,
skutečnost, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nijak nerozporovala a
přiznala žalobkyni nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že hodnota nemovitostí představovala 90 % majetku
žalobkyně, přičemž žalobkyně tak nemohla konečným způsobem vyřešit úvěrové
zatížení zamýšleným prodejem nemovitostí. Nejpozději okamžikem vydání
rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005, mělo
definitivně dojít k vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce
a žalobkyně měla získat zpět dispoziční práva k nemovitostem. V důsledku
nesprávného úředního postupu k tomu došlo až o 5 let později, kdy žalobkyně
mohla realizovat prodej nemovitostí, aby uspokojila své závazky vůči věřitelům. Žalobkyně se původně domáhala též náhrady škody v podobě věřitelům zaplacených
úroků z pohledávek, na jejichž uspokojení byl určen výtěžek z prodeje
nemovitostí ve výši 12 924 172 Kč s příslušenstvím, v průběhu řízení před
soudem prvního stupně však vzala žalobkyně žalobu co do této částky zpět a soud
řízení v tomto rozsahu zastavil. Škoda ve výši 3 934 330 Kč žalobkyni vznikla
tím, že v letech 2004 až 2005 nemohla nemovitosti prodat, a tím přišla o
možnost odečíst od základu daně z příjmu právnických osob daňovou ztrátu za
období let 1999 až 2004, kterou by žalobkyně jinak mohla uplatnit. Škoda ve
výši 4 053 320 Kč žalobkyni rovněž vznikla rozdílem mezi tržní cenou
předmětných nemovitostí v P. pod S. (dále jen „nemovitosti I“) ke dni 31. 1. 2005 a cenou, kterou žalobkyně dosáhla prodejem nemovitostí I po vyloučení ze
soupisu konkursní podstaty úpadce. Žalobkyně též nárokuje nahradit škodu ve
výši 17 279 146 Kč vzniklou rozdílem mezi tržní cenou předmětných nemovitostí v
Praze (dále jen „nemovitosti II“) v lednu 2005 a cenou, které bylo dosaženo
dobrovolnou dražbou v roce 2010, to vše poníženo o čistý provozní příjem z
nemovitostí. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně se
žalobou domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001 (dále jen „posuzované řízení“). Soud dospěl k
závěru, že v posuzovaném řízení se jednalo o nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce daného řízení, jež činila 7 let a 10 měsíců. Soud prvního stupně určil den 25. 1. 2005 jako okamžik, k němuž mělo posuzované
řízení skončit, aby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (dále jen „rozhodný
okamžik“). Soud prvního stupně se zabýval požadavkem žalobkyně na zaplacení částky 4 053
320 Kč jako ušlého zisku z nemovitostí I. Z čestného prohlášení a výpovědi
jednatele Sport level, s. r. o., identifikační číslo osoby: 25997017, se sídlem
v Trutnově, Náchodská 531, vzal za prokázané, že tato společnost měla v průběhu
let 2004 a 2005 o koupi nemovitostí I zájem a nabízela žalobkyni částku ve výši
5 500 000 Kč.
K danému prodeji však nedošlo, jelikož nemovitosti I nebyly s
ohledem na soupis v konkursní podstatě v dispozici žalobkyně, z tohoto důvodu
nemohlo dojít k uzavření kupní smlouvy. Soud prvního stupně tak vzal za
prokázané, že při obvyklém běhu událostí by s pravděpodobností hraničící s
jistotou došlo k prodeji nemovitostí I již v průběhu roku 2004, popř. roku
2005. Ze znaleckého posudku vzal soud za prokázané, že nemovitosti I měly na
počátku roku 2005 hodnotu 5 100 000 Kč. Z kupní smlouvy uzavřené dne 8. 4. 2010
mezi žalobkyní a společností Salert a. s., identifikační číslo osoby: 28770374,
se sídlem v Trutnově, Náchodská 531, vyplývá, že nemovitosti I byly prodány za
948 800 Kč. Soud měl za prokázané, že k prodeji dané nemovitosti by fakticky v
roce 2005 došlo, a to přinejmenším za částku uvedenou ve znaleckém posudku. Soud tedy shledal žalobu v tomto rozsahu důvodnou a žalobě vyhověl. Na základě obdobné úvahy se soud prvního stupně zabýval požadavkem žalobkyně na
zaplacení částky 17 279 146 Kč jako ušlého zisku z prodeje nemovitostí II. Z
výpovědi svědka Ing. K. shledal soud za prokázané, že v letech 2003 – 2004 měla
společnost AUTOVARS, a. s., identifikační číslo osoby: 25069322, se sídlem v
Praze 1, Mezibranská 1579/4, o nemovitosti II zásadní zájem, a to za cenu ve
výši 115 000 000 Kč, přičemž měla zajištěno financování od bankovní instituce a
byl vyhotoven návrh smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jenž však nebyl uzavřen. Soud vzal za prokázanou i existenci dalších zájemců o koupi nemovitostí II, a
to z výslechu předsedy představenstva společnosti ABP Consulting, a. s.,
identifikační číslo osoby: 15268446, se sídlem v Praze 8, Thámova 21/34, jež
vlastní sousední pozemky. Existenci další snahy o prodej nemovitostí II shledal
soud za prokázaný z čestného prohlášení Mgr. P., jenž zastupoval společnost
JONES LANG LASALLE, s.r.o., identifikační číslo osoby: 24789704, se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 1096/21. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně
došel k závěru, že pokud by žalobkyně mohla s nemovitostmi II disponovat, při
obvyklém běhu událostí by byly s pravděpodobností hraničící s jistotou prodány. Soud tedy dospěl k závěru, že je žaloba v tomto rozsahu důvodná. Výši ušlého
zisku soud prvního stupně určil na 17 279 146 Kč, a to tak, že od ceny obvyklé
v rozhodný okamžik, určené znaleckým posudkem a související výpovědí znalce na
112 500 000 Kč, odečetl částku 81 600 000 Kč, za kterou byly nemovitosti II
prodány v dobrovolné dražbě, dále odečetl částku 13 620 854 Kč, jež činila
čistý provozní zisk žalobkyně z nemovitostí II od rozhodného okamžiku do
prodeje nemovitostí II. Soud se zabýval i nárokem na částku 3 934 330 Kč, která představuje žalobkyní
zaplacenou vyšší daňovou povinnost na dani z příjmu právnických osob. Ze
znaleckého posudku společnosti Prague Accounting Services s.r.o., identifikační
číslo osoby: 25094921, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, vzal soud za
prokázané, že pokud by došlo k prodeji nemovitostí I a II v roce 2005,
žalobkyně by mohla částku, které by prodejem nemovitostí dosáhla, zpětně
započíst na dobu 7, popř. 5 let.
Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly prodány
až v letech 2010 a 2011, byl odečet možný zpětně již pouze na dobu 5 let a v
konečném důsledku s nulovým výnosem. Soud vzal za prokázané, že prodejem
nemovitostí v letech 2010 a 2011 přišla žalobkyně o daňové výhody ve výše
uvedené částce, které by jí v roce 2005 náležely. Soud nárok jako důvodný
žalobkyni přiznal. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé napadla odvoláním žalovaná v
rozsahu vyhovujícího výroku II. Namítala, že soud prvního stupně dospěl k
nesprávnému závěru, když v předmětném řízení byl konstatován nesprávný úřední
postup, přičemž tvrdila, že řízení mohlo být řádně ukončeno nejdříve v prosinci
2008. Dále namítala, že soud nesprávně zamítl její návrh na vypracování
revizních znaleckých posudků. Podle žalované se žalobkyni nepodařilo v řízení
prokázat, že by s pravděpodobností hraničící s jistotou prodala předmětné
nemovitosti za jí tvrzenou cenu, neboť žalobkyně ani s jedním ze svědků
neuzavřela žádnou konkrétní smlouvu, nebyla dohodnuta konkrétní prodejní cena a
zájem o koupi se tak pohyboval pouze v obecné rovině. Navrhla tedy, aby
odvolací soud žalobu zamítl. Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že ve věci došlo ze strany
státu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Rozhodný okamžik pro posouzení vzniku škody a příčinné souvislosti určil shodně
jako soud prvního stupně. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního
stupně, že by žalobkyně při obvyklém běhu událostí s pravděpodobností hraničící
s jistotou prodala nemovitosti za cenu vyšší, než jakou jejich prodejem získala
po skončení posuzovaného řízení. Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně soud odvolací vyjádřil souhlas,
avšak poukázal na nesprávné právní posouzení těchto skutečností. Z důkazů
provedených soudem prvního stupně sice vyplynulo, že existovali zájemci o koupi
předmětných nemovitostí, nicméně závěr, že by při pravidelném běhu událostí
došlo k uzavření kupních smluv a že by nemovitosti skutečně těmto zájemcům v
uvedené době prodala, posoudil jako mylný. Čestná prohlášení čtyř zájemců o
koupi, byť v souvislosti s následnými výslechy osob, nepovažoval odvolací soud
za důkazy věrohodné a vypovídající, neboť jsou všechna psána v naprosto
totožném duchu, ve všech se objevují shodné formulace, což ve svém důsledku
svědčí spíše o jejich nevěrohodnosti a zjevné účelovosti. Dále skutečnost, že
žalobkyně nemohla nabízet své nemovitosti k prodeji, mohla být a byla z její
strany prokázána, nicméně z důkazů, které žalobkyně označila k prokázání svých
tvrzení, nebylo postaveno na jisto, že by při pravidelném běhu věcí, tj. nebýt
škodní události, došlo (mělo dojít) ke kontraktačnímu procesu završenému
uzavřením kupní smlouvy, tedy že by žalobkyně jako poškozená mohla důvodně
očekávat rozmnožení svého majetku.
Odvolací soud dovodil, že zde není dána žalobkyní tvrzená újma spočívající v
nerozmnožení majetkových hodnot prodejem nemovitostí následně po rozhodném
okamžiku, neboť žalobkyní tvrzený zájem o prodej nemovitostí nemá povahu
pravidelného běhu událostí a zůstává jen v rovině spekulací a obecného
nekonkrétního zájmu (některých subjektů) o koupi nemovitostí, není zde tudíž
dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku a
nepřiměřenou délkou předmětného řízení. S ohledem na výše zmíněný závěr
neshledal odvolací soud důvodnou ani žalobu v části týkající se zvýšené daňové
povinnosti. Soud tedy žalobu v rozsahu odvolání zamítl a žádnému účastníku
řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud uložil žalobkyni zaplatit České
republice částku 8 864 Kč za vyplacené znalečné a svědečné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, které
Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na posouzení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka formuluje následující
tři otázky:
První otázka se vztahuje k posouzení podmínek naplnění předpokladů vzniku
odpovědnosti státu za škodu za situace, kdy vlivem nepřiměřeně dlouhého řízení
došlo k poklesu cen nemovitostí, přičemž dovolatelka nemohla po dobu řízení
disponovat s předmětnými nemovitostmi a nemohla tak realizovat jejich prodej. Závěr odvolacího soudu, jenž pro úspěšné uplatnění nároku na ušlý zisk požaduje
existenci smlouvy o koupi nemovitostí, považuje dovolatelka za natolik
restriktivní vyložení OdpŠk, že fakticky činí v obdobných případech nemožným
úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem a
právní úpravu tohoto nároku obsoletní. Dovolatelka zdůrazňuje, že během řízení
o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce nebyla
oprávněna s těmito nemovitostmi nakládat, neboť toto právo náleželo ve smyslu §
18 odst. 3 zákona 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ZKV“), výlučně správci konkursní podstaty. Dovolatelka
zdůrazňuje, že za nakládání s věcí Ústavní soud považuje veškeré dispozice
přiznané jejímu vlastníkovi právním předpisem (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 181/05). Dovolatelka dále odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 583/2008, kde
dovolací soud konstatoval absolutní neplatnost kupní smlouvy, jíž by se mělo
převádět vlastnické právo k věci zahrnuté do soupisu konkursní podstaty. Dovolatelka se domnívá, že by v rozporu s § 18 odst. 3 ZKV bylo i uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolací soud tedy dle dovolatelky založil své
rozhodnutí na požadavku, aby byla příčinná souvislost, vznik škody a její výše
doložena důkazy, které objektivně nemohly vzniknout a právně existovat, čímž
prakticky vyloučil odpovědnost státu za jeho protiprávní jednání. Dovolatelka
namítá, že takový výklad zákonných ustanovení je v rozporu se samotným
principem fungování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem, jakož i v rozporu s dobrými mravy a základními principy právního
státu. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, kde je zdůrazněno, že nárok na náhradu škody je ústavně
zaručeným právem a je nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky
nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného
provedení. Závěry odvolacího soudu shledává dovolatelka i v rozporu se závěry
dovolacího soudu týkajících se škody v podobě ušlého zisku, v případech
spadajících pod OdpŠk, kdy poškozená nemohla s věcí po určitou dobu nakládat. V
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, se
dovolací soud vyjádřil k ušlému zisku z finančních prostředků, se kterými
nebylo poškozenému na základě nezákonného rozhodnutí umožněno po určitou dobu
disponovat.
Při jeho stanovení vycházel soud z potencionálního výnosu při
ponechání částky na úročeném účtu. Podle dovolatelky zde nebyl vysloven
požadavek na prokázání, že by poškozený tyto prostředky na úročeném účtu držel
po celou dobu, jelikož by to ani nebylo možné, dovolací soud proto ve svém
rozhodnutí ztotožnil nárok na náhradu škody pro takové případy s nárokem na
výnos, který by majetek, s nímž nemohl poškozený v důsledku protiprávního
jednání státu disponovat, poškozenému za normálních okolností přinesl, pokud by
s ním poškozený disponovat mohl. Dovolatelka shledává rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu s výše citovanou judikaturou. Druhá otázka se týká aplikace a výkladu ustanovení o dokazování před odvolacím
soudem, jenž založil svůj rozsudek na odlišném hodnocení důkazů v porovnání s
hodnocením soudu prvního stupně, přičemž posoudil čestná prohlášení zájemců o
koupi jako nevěrohodná bez toho, aby je nebo související výpovědi svědků
zopakoval. Tyto výpovědi nejen nezopakoval, ale ani nekonstatoval a nijak
nezhodnotil jejich obsah zaznamenaný soudem prvního stupně. V postupu
odvolacího soudu dovolatelka shledává rozpor s § 213 odst. 2 o. s. ř., zvláště
pak ve vztahu ke svědeckým výpovědím, jejichž hodnocení je závislé nejen na
zhodnocení vlastního obsahu výpovědi, ale i na způsobu, jakým je tento obsah
svědkem sdělován. V této souvislosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu, zejména pak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10. Třetí otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týká doplnění dokazování podle § 213
odst. 4 o. s. ř., když nedoplnil na návrh dovolatelky dokazování provedením
důkazu navrhovanou svědeckou výpovědí zástupce společnosti JONES LANG LASALLE,
s.r.o. Podle dovolatelky se odvolací soud dopustil zásadního pochybení v
právním a skutkovém hodnocení věci, pokud dokazování o dovolatelkou navrhovaný
důkaz svědeckou výpovědí nedoplnil, navzdory pochybnostem o důkazní hodnotě
čestného prohlášení zmíněné osoby. V této souvislosti odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud neshledal dovolání ve vztahu k prvému dovolacímu důvodu
přípustné. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným
úředním postupem způsobena škoda. Škodou je míněna újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U
škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Odvolací soud se v souvislosti s otázkou podmínek naplnění předpokladů vzniku
odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk předně zabýval výkladem pojmu ušlého
zisku. Ušlý zisk judikatura dovolacího soudu definuje jako ušlý majetkový
prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného,
které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by
nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR,
Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu
v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní
břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní
události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či
příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již
existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt
škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007 a ze
dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce pravidelného běhu
událostí považuje za zásadně rozhodující jakému prospěchu, k němuž mělo reálně
dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný
(nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel, přičemž jde jen o tvrzené
zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, není-li plánovaný majetkový přínos
podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze
usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události. Musí
tu být zmíněný pravidelný běh věcí, tedy taková skladba okolností svědčící o
tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo
začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu - výsledek by se dostavil.
Ušlý
zisk z podnikání znamená ztrátu očekávaného přínosu způsobenou tím, že škodná
událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, tedy v situaci, že
poškozený měl zajištěny předpoklady pro pravidelný běh věcí, byl nejen ochoten
ale i schopen začít s provozem konkrétní podnikatelské činnosti včetně
zajištění příp. zákonných podmínek. Z toho, že činnost vedoucí k zisku se
neuskutečnila ani následně, sice samo o sobě nevyplývá, že by zisku dosaženo
nebylo, může však jít o skutečnost významnou právě pro posouzení reálnosti
záměru, z nějž poškozený majetkovou újmu dovozuje (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí
NS ČR, sv. 29 pod C 2593, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí vycházel z judikaturou vyloženého pojmu
ušlého zisku a z potřeby jeho prokázání pro důvodnost nároku a potud jeho
právní závěry přípustnost dovolání nezakládají; ta vyplývá z jiného –
procesního – důvodu. Konstrukce žalobních tvrzení a uplatněné dovolací důvody, jakož i výsledek
dovolacího řízení – jak dále uvedeno - ovšem umožňují dovolacímu soudu poukázat
na judikatorní závěry ohledně obsahu uplatněného škodního nároku. Dovolatelka
vychází z předpokladu, že jí škoda vznikla tím, že se v průběhu let 2005 až
2010 výrazně snížila obvyklá cena nemovitostí v jejím vlastnictví, přičemž
zamýšlela prodat nemovitosti před poklesem cen na realitním trhu a že se tak
snížila hodnota jejích aktiv. Právní názor odvolacího soudu, jakkoliv procesně
sporně dosažený – viz dále – odvolacímu soudu neumožnil zabývat se dalšími
předpoklady důvodnosti uplatněného nároku, tedy otázkou, zda škoda skutečně
vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu, anebo z
příčiny jiné, a to například v důsledku vývoje cen na realitním trhu. Poznamenává se proto, že ve vztahu k inflaci již Nejvyšší soud konstatoval, že
jejím vlivem na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nevzniká skutečná škoda
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000,
publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2, či v časopise
Právní rozhledy 5/2001, str. 224). Tentýž závěr je nezbytné vztáhnout i na
vývoj realitního trhu. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy,
jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností
adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí
prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm
označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
V daném případě to znamená, že by bylo možné nesprávný úřední postup považovat
za příčinu poklesu hodnoty nemovitostí pouze v případě, že by jinak k poklesu
její hodnoty nedošlo. V rozsudku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014 (ústavní stížnost proti
němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1013/2016), Nejvyšší soud dovodil s odkazem na § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, majetek a služba se oceňují obvyklou cenou,
pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování, že obvyklou cenou se pro
účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného,
popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v
obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění a že se přitom se zvažují
všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají
vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího
ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například
stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných
kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo
jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí
zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k
nim. I zde dovolatelka, obdobně jako v uvedeném případě, konstruuje svou škodu jako
rozdíl mezi obvyklou cenou, za kterou by předmětné nemovitosti mohla prodat v
roce 2005 a jejich obvyklou cenou v roce 2010. Z citovaného § 2 odst. 1 zákona
č. 151/1997 Sb. je zřejmé, že se obvyklou cenou rozumí cena, která by byla
dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém
obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je proto určována
poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s nemovitostmi. Dovolatelkou
tvrzený pokles obvyklé ceny nemovitostí je pak odvislý od poměrů na daném
realitním trhu. V další fázi řízení je proto nezbytné ve smyslu zde odkazovaného právního již
judikatorně vyjádřeného názoru posoudit příčinnou souvislost mezi nepřiměřenou
délkou řízení o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty a žalobcem tvrzenou
škodou. Dovolací soud se dále zabýval dalším dovolacím důvodem, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu a aplikaci
ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. tím, že v odvolacím řízení nezopakoval
důkazy, zvláště pak svědecké výpovědi, ze kterých dovodil odlišné skutkové
zjištění. V daném případě vycházel odvolací soud ve svém rozhodnutí z důkazů, které byly
provedené soudem prvního stupně, přičemž z nich dospěl k odlišným závěrům, aniž
by důkazy v odvolacím řízení zopakoval. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.),
dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej
změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř.
Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy
zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí v každém případě tam, kde
skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a
svědků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod
číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo
2368/2013, uveřejněného pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Postup odvolacího soudu, kterým učinil na základě důkazů provedených před
soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je zopakoval, je v
rozporu se zákonem (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I,
II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1715, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007). Nejvyšší soud
ve svých rozhodnutích zastává právní názor, že rozsah dokazování podle § 213
odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem je určen množinou těch důkazů, z nichž soud
prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná
pro právní posouzení věci. Nezopakuje-li odvolací soud dokazování v uvedeném
rozsahu, musí pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v
řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval za právně
relevantní a v odvolacím řízení jej nezopakoval (viz rozsudek ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, či rozsudek ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2102/2014). Změní-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 220 odst. 1 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud
prvního stupně /bez toho, aby zopakoval dokazování v rozhodném rozsahu/, byl
jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213
o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na
www.nalus.usoud.cz). Odvolací soud v posuzované věci postupoval v rozporu s výše uvedenou
rozhodovací praxí. V projednávané věci odvolací soud, aniž by zopakoval důkazy
svědeckými výpověďmi, přijal skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně v
tom, že se v případě žádného ze zájemců o koupi předmětných nemovitostí, které
nabídla dovolatelka k prokázání pravidelného běhu věcí, na základě kterého
mohla důvodně očekávat rozmnožení svého majetku, nejednalo o skutečného a
vážného zájemce a že posuzované řízení nebylo jedinou překážkou uzavření kupní
smlouvy. Na základě tohoto závěru následně žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Soud
prvního stupně přitom své rozhodnutí postavil na závěrech učiněných též z
výslechů těchto svědků, jimiž ovšem odvolací soud nezopakoval dokazování, ani
se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s tím, proč takto
procesně postupoval, ačkoliv soud prvního stupně i z těchto důkazů učinil
skutková zjištění pro své meritorní rozhodnutí. Otázka, zda tyto výpovědi, ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy
vztahujícími se k příslušné tvrzené skutečnosti, povedou k jejímu zjištění (zda
postačí k jejímu prokázání) či nikoliv, je pak již věcí hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti, postupem stanoveným v § 132 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). K němu však může odvolací
soud přistoupit pouze za předpokladu, že všechny hodnocené důkazy zopakuje
(vyjma důkazů listinných, srov. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo
2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolací soud shledal dovolání v této části jako přípustné a důvodné. Nakonec se dovolací soud zabýval otázkou, zda se odvolací soud při výkladu a
aplikaci ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu tím, že na návrh dovolatelky nedoplnil dokazování. Odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení důkaz svědeckou výpovědí svědka Mgr. P., přestože byl dovolatelkou navrhován, jelikož ho posoudil s přihlédnutím k
obsahu čestného prohlášení daného svědka za nadbytečný, což i blíže odůvodnil
tím, že pouhé tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti byly k prodeji nabízeny a
že byl obecně o ně zájem, stejně jako uvedení pouhého rozmezí cenové úrovně pro
prodej obdobných nemovitostí, která zde byla v té době, nemohou naplnit závěr,
že by při obvyklém běhu událostí byla konkrétní kupní smlouva s konkrétní kupní
cenou též fakticky uzavřena. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky
navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke
zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno
rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008, dovodil,
že z tohoto ustanovení vyplývá, že jen v případě, kdy jsou splněny obě
kumulativní podmínky (tedy prováděné dokazování se jeví jako rozsáhlé a zároveň
ke skutečnosti, jež má být těmito důkazy prokázána, dosud nebylo provedeno
žádné nebo zcela nedostatečné dokazování), nemá odvolací soud povinnost k
doplnění dokazování na základě navržených důkazů přistoupit. Nejde-li tedy v
odvolacím řízení o rozsáhlé doplnění dokazování, je odvolací soud povinen
navržené důkazy provést, i když ke skutečnosti, která jimi má být prokázána,
dosud nebylo provedeno žádné dokazování (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.,
a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck,
2006, str. 1135). Ačkoliv je odvolacímu soudu dán určitý prostor pro vlastní uvážení ve věci
doplnění dokazování na návrh účastníků řízení, tento prostor je podmíněn výše
zmíněnými dvěma kumulativními podmínkami. V případě důkazu svědeckou výpovědí
nelze bez dalšího dojít k závěru, že se jedná o dokazování, které se jeví jako
rozsáhlé. Zároveň odvolací soud v daném případě odkazuje na důkaz čestným
prohlášením, který byl proveden již soudem prvního stupně, tudíž se nejedná o
situaci, kdy by ke skutečnosti, která má být daným důkazem prokázána, dosud
nebylo provedeno žádné dokazování. Dovolací soud shledal dovolání i v této části jako přípustné a důvodné. Z vyloženého důvodu proto nezbylo, než dovoláním napadeným rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Odvolací soud je ve smyslu § 243g
odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu