28 Cdo 3053/2013

28 Cdo 3053/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní

věci žalobkyně K. D., zastoupené JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve

Ždáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153, proti žalovanému J. D., zastoupenému

Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská

2269/36, o zaplacení částky 208.944,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního

soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 184/2005, o dovolání žalovaného

proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. května

2013, č. j. 54 Co 812/2012-222, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 21. 5. 2013, č. j.

54 Co 812/2012-222, se ve výroku III. a ve výroku IV. zrušuje a věc se v

naznačeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalovaném vydání částky 350.000,- Kč s

příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout

tak, že od žalobkyně tuto částku přijal jako půjčku za účelem nabytí členských

práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu č. 16 v domě, v ulici O.,

ve Ž. n. S., pro sebe a právě i pro žalobkyni. Avšak tato práva a povinnosti

nabyl žalovaný výlučně sám a zmíněný peněžitý obnos žalobkyni nevrátil. Okresní soud ve Ždáru nad Sázavou svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2006, č. j. 12 C

184/2005-45, žalobu zamítl s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření

smlouvy o půjčce. Žalovaný pak vyhověl podmínce žalobkyně, kterou mu sdělila

při předávání uvedené částky (tedy že by chtěla být zapsána v nájemní smlouvě

nebo aby byla sepsána smlouva o půjčce), když se žalobkyně stala spolu se

žalovaným nájemkyní označeného družstevního bytu. Poskytnutí žalované částky

tedy bylo a je konzumováno trvajícím nájemním vztahem žalobkyně k družstevnímu

bytu. I kdyby pak ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného došlo,

bylo by třeba přisvědčit námitce vznesené žalovaným, že nárok žalobkyně byl

promlčen. Počátek běhu promlčecí doby by totiž bylo třeba vázat na okamžik

předání peněz, tj. 22. 7. 1998. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006 – 80, ve

znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 15 Co 365/2006-85, k

odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému

uložil povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku, a to včetně příslušenství. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že

žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že částku 350.000,- Kč poskytla

žalovanému jako půjčku. Naopak, věrohodným se jeví, že účastníci po té, co po

rozvodu manželství obnovili soužití, chtěli vyřešit svou bytovou situaci tím,

že získají byt větší. Dohoda účastníků tedy vyzněla v tom smyslu, že chtějí žít

společně ve společném větším bytě. Z tohoto důvodu také žalovaný převzal od

žalobkyně zmíněnou částku, aby ji použil právě na získání většího bytu. Nelze

však souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný splnil podmínku

ohledně vzniku společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu. Dohodu o převodu

členských práv a povinností k dotčenému bytu podepsal J. B. jako převodce a J. D. (žalovaný) jako nabyvatel, přičemž na základě této dohody byla na žalovaného

převedena všechna členská práva a povinnosti, včetně práva nájmu k tomuto bytu. Teprve na základě této smlouvy o převodu byla uzavřena nájemní smlouva s

bytovým družstvem. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nebyli v té době

manželé, stal se členem družstva a nájemcem bytu výlučně žalovaný. Na tom

nemění nic ani skutečnost, že v nájemní smlouvě je jako nájemce zapsána rovněž

žalobkyně, neboť té vzniklo pouze odvozené právo užívání tohoto bytu. Toto

právo bydlení žalobkyni zaniklo poté, co „zrušila“ soužití se žalovaným.

Tímto

okamžikem (jednalo se přibližně o polovinu roku 2005) také žalovaný získal

bezdůvodné obohacení, neboť až v tento moment nebyla naplněna vzájemná dohoda

účastníků o společném soužití ve společném větším bytě. Zároveň v tu chvíli

začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jestliže žalobkyně uplatnila

svůj nárok u soudu v předmětném řízení dne 31. 8. 2005, učinila tak včas, a

její právo promlčeno není. K dovolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je

rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal přiléhavý závěr

odvolacího soudu, že mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, jejímž

obsahem byla povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému uvedenou částku za

účelem získání konkrétního družstevního bytu a tomu odpovídající povinnost

žalovaného takový byt obstarat a umožnit jej žalobkyni užívat za podmínek

společného soužití a bydlení, a žalovaná částka tak nebyla předána bez právního

důvodu. Ke vzniku bezdůvodného obohacení tak mohlo dojít až v okamžiku, kdy

žalobkyně přestala dotčený byt se žalobcem sdílet. Odvolacím soudem však byla

opomenuta otázka, zda bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout ve vztahu k celé

požadované částce, neboť je možné, že žalobkyně část poskytnuté finanční částky

konzumovala tím, že v bytě bydlela, aniž by přispívala na nájemné a náklady

spojené s jeho užíváním. Jednání smluvních stran spočívající ve „zrušení

společného soužití“ mohlo zahrnovat projev vůle směřující k odstoupení od

smlouvy ve smyslu § 48 obč. zák., pak by ovšem připadala v úvahu i aplikace §

457 obč. zák. zakládajícího vzájemnou restituční povinnost smluvních stran. Jelikož se odvolací soud těmito otázkami nezabýval, nemůže jeho neúplné

posouzení věci obstát jako správné. V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu Krajský soud v Brně usnesením ze

dne 7. 8. 2009, č. j. 15 Co 365/2006-121, zrušil rozsudek soudu prvního stupně

a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K úvaze o odstoupení od smlouvy

podotkl, že odstoupit od smlouvy je možné jen tehdy, jestli je to v zákoně

stanoveno nebo účastníky dohodnuto, přičemž z provedeného dokazování nelze

usuzovat, že by účastníci svým jednáním směřovali k odstoupení od nepojmenované

smlouvy. Odvolací soud dále uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, v

jakém rozsahu mohlo s přihlédnutím ke všem okolnostem vzniknout bezdůvodné

obohacení na straně žalovaného. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou následně rozsudkem ze dne 11. 5. 2012, č. j. 12 C 184/2005-185, žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení

částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně v návaznosti na výše

předestřené úvahy soudů vyšších stupňů konstatoval, že obsahem mezi účastníky

uzavřené smlouvy bylo jednorázové poskytnutí předmětné částky žalobkyní za

účelem získání bytu oproti povinnosti žalovaného byt obstarat a umožnit jej

žalobkyni užívat po dobu neurčitou za podmínek společného soužití a bydlení. Dohodou účastníků v prosinci 2004 bylo ukončeno trvání závazku žalovaného

spočívajícího v povinnosti umožnit žalobkyni užívat společný byt za účelem

společného soužití, i nadále však žalovaný plnil svůj závazek umožnit žalobkyni

užívání předmětného bytu ke společnému bydlení. Odešla-li pak žalobkyně z bytu

v červenci 2005, dala tím najevo, že předmětný byt za účelem společného bydlení

se žalovaným již užívat nechce, což žalovaný akceptoval. Tímto tedy došlo k

zániku uzavřené smlouvy dohodou jejích účastníků, aniž by na straně žalovaného

mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť obsah smlouvy byl oběma

stranami naplněn. Byl-li smluvní vztah vzniklý uzavřením nepojmenované smlouvy

ukončen dohodou účastníků, nejedná se o žádnou ze skutkových podstat

bezdůvodného obohacení, a to ani o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z

právního důvodu, který odpadl. Odstoupení žalobkyně, žalovaného či obou od

předmětné smlouvy na základě jejich dohody přitom vyloučil již odvolací soud. Pokud by bylo navíc zjištěno, že skutečně odpadl právní důvod pro poskytnutí

žalované částky, pak by bylo povinností smluvních stran vrátit si v souladu s §

457 obč. zák. vzájemně poskytnutá plnění. Tato skutečnost by rovněž musela být

respektována při formulaci žalobního petitu a musela by vyplývat ze žalobních

tvrzení. Setrvala-li však žalobkyně na svém tvrzení o půjčce, nelze dovozovat,

že by zamýšlela domáhat se vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu,

který odpadl, a takovéto žalobě vyhovět. Chtěla-li předmětnou částku žalovanému

poskytnout jako půjčku, aniž s ním však sjednala bližší podmínky její

realizace, sama zavčas dostatečně nedbala na vlastní zájmy, čímž zavinila i

svůj neúspěch v tomto sporu. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, pobočka

v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 54 Co 812/2012-222, ve

výroku I. ohledně úroků z prodlení ve výši 6,75 % za dobu od 16. 7. 2005 do 20. 7. 2005 z částky 350.000,- Kč zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.),

v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 141.056,- Kč s

příslušenstvím ode dne 21. 7. 2005 do zaplacení, je potvrdil (výrok II.), ve

zbývají části výroku I. je změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni

částku 208.944,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů

řízení (výrok IV.). Odvolací soud zohlednil částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní

a v rozsahu tomu odpovídajícímu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení

zastavil.

Připomněl závěry, k nimž v této věci dospěl Nejvyšší soud, a v

návaznosti na výše předestřené úvahy ohledně existence smluvního vztahu mezi

účastníky se dále zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení plněním z

právního důvodu, který odpadl. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně se ze

společně obývaného bytu odstěhovala pro vážné neshody se žalovaným, což

žalovaný nezpochybňoval, i když tvrdil, že žalobkyně mohla v jeho bytě bydlet i

nadále. Tuto skutečnost soud označil za odpadnuvší důvod pro plnění ze smlouvy. Přihlédl dále k platbám spojeným s užíváním bytu, jež hradil ze svých

prostředků žalovaný, a dovodil, že žalobkyně si část z poskytnutých peněz,

odpovídající polovině nákladů spojených s nájmem bytu, které platil žalovaný,

„odbydlela.“ Žalobkyně má tedy právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši

rozdílu mezi částkou poskytnutou žalovanému a částkou odpovídající za ni

hrazeným nákladům na bydlení, pročež v tomto rozsahu odvolací soud změnil

prvostupňové rozhodnutí a žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho výroků I. a II., podal žalovaný

dovolání, jehož přípustnost měl za danou v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř.

tím, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu, zatímco důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním

posouzení věci dle § 241a o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval závěry učiněné

soudy v průběhu tohoto řízení a zpochybnil správnost názoru zaujatého odvolacím

soudem, jenž se dle něj dopustil dezinterpretace posouzení Nejvyššího soudu.

Dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí připustil možnost vzniku

bezdůvodného obohacení a vymezil otázky, jimiž je třeba se zabývat,

nekonstatoval však, že by ke vzniku bezdůvodného obohacení vskutku došlo.

Dovolatel pokládá za nanejvýš pochybné, že by jednání žalobkyně spočívající v

odstěhování se z předmětného bytu bylo možné právně kvalifikovat jako právní

úkon směřující k zániku nepojmenované smlouvy o společném soužití. K zániku

účastníky uzavřené smlouvy nedošlo žádným z právem předpokládaných a uznaných

důvodů, a není tak splněna podmínka vzniku nároku na vydání bezdůvodného

obohacení spočívající v odpadnutí právního důvodu.

Dovolatel dále zpochybnil správnost úvah odvolacího soudu v otázce stanovení

rozsahu bezdůvodného obohacení, jež žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně.

Odvolací soud shledal, že žalobkyně měla platit jednu polovinu nákladů na

bydlení hrazených žalovaným a jednorázovým poskytnutím částky na zajištění bytu

si hrazení těchto nákladů v podstatě předplatila. Postup odvolacího soudu, jenž

stanovil výši bezdůvodného obohacení žalobce odečtením poloviny dovolatelem

placených částek od částky požadované žalobkyní, pak dovolatel označil za

nepřezkoumatelný. Měl dále za to, že odvolací soud ve svých úvahách nesprávně

vyšel z částky odpovídající nákladům, které dovolatel pravidelně hradil za

užívání předmětného bytu. Rozsah případného bezdůvodného obohacení by dle něj

měl být totiž poměřován výší obvyklého nájemného, jež žalobkyně nemusela platit

právě proto, že sdílela byt s dovolatelem, jenž hradil veškeré náklady na

bydlení.

Svou další námitkou dovolatel poukázal na to, že závěr odvolacího soudu, dle

nějž se žalobkyně musela z bytu odstěhovat pro vážné neshody s dovolatelem,

postrádá oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k tomu, že se jedná o

skutečnost významnou pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je i tímto

dána nesprávnost jeho posouzení vyplývající z libovůle při hodnocení

provedených důkazů, jež se projevila i při opomenutí skutečnosti, že částka

350.000,- Kč převzatá od žalobkyně byla použita na pořízení předmětného bytu

pouze ve výši 300.000,- Kč, zatímco za 50.000,- Kč byly pořízeny jiné věci do

domácnosti, takže v tomto rozsahu se poskytnutá částka měla vypořádávat dle

odlišného právního režimu. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil

rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítla argumenty dovolatele, označila

za správný rozsudek odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako

nedůvodné zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující

pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak. V daném případě lze dovolateli přisvědčit, že odvolací soud ve svých úvahách

nerespektoval setrvalý výklad skutkové podstaty bezdůvodného obohacení z

právního důvodu, který odpadl, zastávaný v judikatuře Nejvyššího soudu, pročež

je z tohoto důvodu možno pohlížet na dovolání jako na přípustné. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu,

který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění

existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní

skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v

případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u

tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či

v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným

obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod

C 4189, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo

3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo

4514/2007).

Odvolací soud oproti tomu sloučil faktické jednání s odpadnutím

důvodu pro plnění ze smlouvy, aniž by jakkoliv naznačil či ozřejmil okolnosti,

pro něž by toto faktické počínání bylo možno vyložit v daném kontextu jako

právně relevantní projev vůle způsobilý přivodit zánik závazku některým z

naznačených způsobů a tím současně i vznik bezdůvodného obohacení. Je-li řešena

otázka právního vztahu mezi účastníky, pak se nelze spokojit pouze s tím, jak

byl účastníky jejich vzájemný vztah vnímán v čistě osobní rovině, ale je třeba

hledat skutečnosti významné pro právní posouzení žalovaného nároku. Zaobíral-li

se Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci možností dovozovat

úpravu práv a povinností mezi účastníky z jimi uzavřené inominátní smlouvy, jež

mohla následně zaniknout některým ze zákonem předvídaných způsobů (zejména

odstoupením od smlouvy ve smyslu § 48 obč. zák.), čemuž by mělo odpovídat i

vymezení jejich práv a povinností, nezamýšlel tím přimět odvolací soud k tomu,

aby rezignoval na náležitou právní kvalifikaci sporných otázek v návaznosti na

konkrétní skutková zjištění. Tento nedostatek je v daném případě umocněn vadou potenciálně ohrožující

správnost rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud v případě přípustného

dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. 242 odst. 3 o. s. ř.) a jež

spočívá v tom, že odvolací soud učinil stran ukončení závazkového vztahu mezi

účastníky diametrálně odlišná skutková zjištění oproti soudu prvního stupně,

aniž by však jakkoliv zopakoval či doplnil dokazování provedené před soudem

prvního stupně. V tomto směru je současně třeba připomenout, že zjišťuje-li

soud obsah a tedy i samotnou existenci právního úkonu, a to i pomocí výkladu

projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu

konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci

práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 3552/2010). Jak již mnohokrát zdůraznil Nejvyšší soud, zásada, že odvolací soud není vázán

skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s

přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez

dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud

bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V

takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval důkazy, které byly

provedeny soudem prvního stupně, neboť při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s

§ 211 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a

to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v

protokole zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající

osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky

apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř.

je procesním projevem stěžejního principu

občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový

stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly

provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud

jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4823/2010, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 582/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1270/2006, a rozhodnutí v nich zmiňovaná). V daném případě soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil,

že závazkový vztah mezi účastníky založený výše rozebíranou nepojmenovanou

smlouvou byl ukončen jejich vzájemnou dohodou po oboustranném naplnění

smluvních ujednání, pročež na žalované plnění nelze pohlížet jako na bezdůvodné

obohacení. Odůvodnil-li oproti tomu soud odvolací bez řádně provedené změny

skutkových zjištění své rozhodnutí tím, že odstěhování se z bytu představuje

odpadnutí právního důvodu plnění mající za následek vznik bezdůvodného

obohacení odpovídajícího plnění na základě této smlouvy poskytnutému (nebyla

tedy ani naplněna smluvní ujednání nepojmenované smlouvy), je na jeho postup

třeba pohlížet jako na vadný a ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Byť již z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, sluší se k

dalším výtkám dovolatele dodat následující. Poměřování výše bezdůvodného

obohacení s obvyklým nájemným, jež žalobkyně nemusela platit, není v daném

případě na místě, jelikož dle nezpochybněných skutkových závěrů soudů nižších

stupňů nepojmenovaná smlouva uzavřená mezi účastníky se týkala právě zajištění

bydlení v konkrétním bytě, na jehož pořízení žalobkyně přispěla, přičemž

žalovaný pak platil právě částky spojené s bydlením v tomto bytě i v rozsahu, v

jakém by se na nich měla podílet žalobkyně. Získání majetkového prospěchu z

této smlouvy žalobkyní tedy mohlo spočívat právě v tom, že žalovaný hradil

náklady spojené s bydlením i za ni, a v souladu s § 457 obč. zák. by pak bylo

její povinností takto poskytnuté plnění vrátit žalovanému. Poukazuje-li dovolatel na nepřezkoumatelnost závěru odvolacího soudu ohledně

výše bezdůvodného obohacení, pak je třeba uvést, že úvaze vyčíslující výsledné

bezdůvodné obohacení prostřednictvím rozdílu obohacení na straně žalovaného a

na straně žalobkyně nelze při akceptaci výše předestřených závěrů stran obsahu

uzavřené nepojmenované smlouvy v obecné rovině cokoliv vytýkat (dovolatel

ostatně blíže nespecifikuje, v čem spatřuje nesprávnost této úvahy), přičemž

případná skutková zjištění v tomto směru dovolací soud není oprávněn

přezkoumávat (srov. a contrario § 242 odst. 3 o. s. ř.). Za pochybení není důvodu pokládat ani dovolatelem zdůrazňované opomenutí

skutečnosti, že z žalovaným převzaté částky 350.000,- Kč bylo na byt použito

pouze 300.000,- Kč, zatímco 50.000,- Kč bylo vynaloženo na jiné věci do

domácnosti.

Bylo-li podstatou předmětné dohody poskytnutí částky žalovanému

oproti zajištění bytu a umožnění jeho společného obývání (s argumentací tento

závěr rozporující dovolatel nepřichází), pak faktické vynaložení části z

předaného obnosu na vybavení bytu není samo o sobě okolností, jež by měla za

následek neaplikovatelnost úvah ohledně vzájemného vypořádání závazků stran

zrušené smlouvy. Plněním, jež žalobkyně poskytla žalovanému za účelem zajištění

bydlení, by i v tomto případě zůstala částka 350.000,- Kč, již by bylo třeba

poměřovat s prospěchem žalobkyní nabytým obýváním bytu. Jelikož však rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud založené na

nesprávném právním posouzení věci ve spojení s nesprávným procesním postupem,

přičemž uvedené nedostatky nelze zhojit změnou rozhodnutí dle § 243d písm. b)

o. s. ř., přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení

rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a k vrácení věci

tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení

s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí

vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2014

JUDr.

Jan E l i á š, Ph.D.

předseda senátu