28 Cdo 3823/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. L., zastoupeného
Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Branická 659/107, proti
žalované S. B., zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem v Plzni,
Bezručova 29, o zaplacení 237.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 726/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 11 Co 86/2015-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 11 Co
86/2015-126, se vyjma potvrzující části výroku I. zrušuje a věc se vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. 11 C 726/2013-87,
zamítl žalobu, dle níž mělo být žalované uloženo zaplatit žalobci v záhlaví
označenou částku s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.). Soud zjistil, že na bankovní účet žalované byla z účtu žalobce
převedena sporná suma, a to v souladu s platebním příkazem uděleným žalobcovým
synem P. L., jenž měl k danému účtu dispoziční oprávnění. Jelikož žalovaná i P.
L. shodně uvedli, že mezi nimi existoval právní vztah, v jehož kontextu
představoval příslušný převod důvodné plnění, bylo namístě dovodit, že na
straně žalované nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“). Počínal-li si P. L. v rozporu s dohodou uzavřenou se žalobcem,
jež upravovala, jakým způsobem má využívat své dispoziční právo k předmětnému
účtu, mohl se bezdůvodně obohatit on sám, nikoli však žalovaná. Soudu tak
nezbylo než žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 11 Co 86/2015-126,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil ve výroku I. tak, že
žalované uložil zaplatit žalobci 237.000 Kč s úrokem z prodlení ve
specifikované výši od 16. 2. 2013 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II.). Dle odvolacího soudu bylo nesporné, že P. L. poukázal bez vědomí
žalobce z jeho účtu spornou částku na účet žalované, přičemž žádný z účastníků
netvrdil, že by pro toto plnění ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou existoval
právní důvod. Pokud by prostředky žalobce byly užity na úhradu dluhu P. L. vůči
žalované (jehož existence v řízení ovšem prokázána nebyla), mohlo by se jednat
o plnění za jiného, podmínky aplikace § 454 obč. zák. však zahrnují úmysl toho,
kdo plnění poskytuje, vyrovnat cizí závazek. Žalobce přitom o sporném převodu
nevěděl, na jeho straně tudíž nemohla být dána vůle plnit za druhého. Osoba s
dispozičním oprávněním ve vztahu k prostředkům na účtu jedná coby zástupce
majitele účtu, může tedy projevovat vůli namísto něj, to nicméně platí pouze za
předpokladu, že zde není rozpor zájmů disponenta a subjektu, pro nějž je účet
veden. Jelikož byly v řešené věci zájmy žalobce a P. L. ve zřetelném konfliktu,
nemohl druhý jmenovaný účinně vyjádřit vůli majitele účtu plnit žalované na
údajný dluh disponenta. Za tohoto stavu odvolacímu soudu nezbylo než uzavřít,
že sporné peněžní prostředky byly převedeny na účet žalované bez právního
důvodu, žalobce se tedy může dožadovat jejich vrácení coby bezdůvodného
obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (dle obsahu podání
nenapadající potvrzující část výroku o věci samé), v němž namítá, že disponent
P. L. vědomě uskutečnil převod peněz z účtu žalobce ve prospěch jejího účtu na
základě konkrétního právního důvodu, který mezi ním a příjemkyní plnění
existoval. Skutečnost, že zde absentoval titul, jenž by k poskytnutí zmíněných
hodnot zavazoval žalobce, je z hlediska řešení dané kauzy irelevantní. Úvaha,
dle níž disponent neprojevuje při nakládání s prostředky na účtu vlastní vůli,
nýbrž toliko vykonává vůli majitele účtu, je nepřesná a popírá samu podstatu
institutu práva disponovat s účtem. Osoba nadaná tímto oprávněním nepotřebuje k
provádění dispozic schválení majitele účtu, jehož nesouhlas s konkrétní
transakcí nemá význam ani ve vztahu k bance, ani vůči adresátům převáděných
financí. Jádrem věci je, že sporný převod byl plněním P. L., a nikoli plněním
žalobce za posledně jmenovaného, úvahy soudu o aplikovatelnosti skutkové
podstaty upravené v § 454 obč. zák. se tak míjejí s argumentací žalované. Z
těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž je navrhl odmítnout, eventuálně
zamítnout, neboť předestřená dovolací argumentace je převážně skutkové povahy a
z hlediska právních úvah je rozsudek odvolacího soudu konformní s judikaturou
soudu dovolacího.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné, jelikož otázku vymezení subjektů vztahu z
bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku dispozic s prostředky na účtu v
obdobném kontextu Nejvyšší soud doposud neřešil.
Vady řízení, k nimž by v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. musel přihlížet z
úřední povinnosti, dovolací soud nezjistil, pročež se zabýval prověřením věcné
správnosti napadeného rozsudku v mezích uplatněné dovolací argumentace.
Dle konstantní judikatury dovolacího soudu jsou peníze složené na běžném účtu v
majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž
koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či
výplaty předmětných aktiv (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2.
2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a
ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Finanční instituci pak mohou
udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním
právem k účtu, jež vůči bance taktéž realizují oprávnění obligační povahy (viz
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či
ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014). Disponent vybavený naznačeným
právem determinovat pohyb uložených prostředků je mimo jiné s to poukázat
určitou částku z dotčeného účtu na účet svého věřitele s cílem vyrovnat vlastní
dluh. V takovém případě nicméně uvedený subjekt podle názoru Nejvyššího soudu
nedává průchod vůli majitele účtu, nýbrž vlastním jménem uskutečňuje úmysl
poskytnout plnění, jež je sám dlužen, a přivodit tak následky ve své právní
sféře, na čemž ničeho nemění skutečnost, že povinnost zaplatit věřiteli určitou
částku realizuje za využití majetkové hodnoty náležející primárně jinému
(majiteli účtu), již si za tím účelem přisvojuje. Nelze proto pokládat za
principiálně vyloučené, aby disponent (nevystupující vůči příjemci plnění jako
zástupce třetího subjektu) poukázáním finančních prostředků na účet svého
věřitele přivodil zánik vlastního závazku i tam, kde tento úkon nekoreluje se
zájmy majitele účtu samotného. Bude-li vskutku mezi osobou s dispozičním
oprávněním a tím, komu adresovala peníze z předmětného účtu, platný a účinný
právní důvod pro uvedené plnění, nebude na věřitele, obdrževšího v důsledku
pokynu svého dlužníka daný obnos, v zásadě přiléhavé nahlížet jako na
bezdůvodně obohaceného.
Současně ovšem zajisté nelze opomenout, že se v důsledku transferu prostředků
do sféry disponentova věřitele snižují aktiva majitele účtu, z něhož je daný
obnos odepisován, a naopak se zlepšuje majetková situace osoby s dispozičním
oprávněním, jež je zproštěna pasiva v podobě dluhu, který byl popsaným způsobem
uhrazen. Jelikož je uvedený prospěch zřetelně provázán s újmou majitele účtu (v
podobě umenšení jeho pohledávky za bankou), jeví se přirozené uzavřít, že při
absenci právem aprobovaného důvodu pro tento přesun majetkových hodnot by se
mezi ním a disponentem mohl utvořit závazek z bezdůvodného obohacení
(potencialitu, že se osobě s dispozičním právem dostane na úkor majitele účtu
prospěchu, uskuteční-li bez dohody s ním převod složených prostředků ve
prospěch jiného, Nejvyšší soud připustil již např. v rozsudku ze dne 8. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014). Platí přitom, že sama existence dispozičního
oprávnění nezakládá adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet
veden, a subjektem, jemuž je svěřeno právo s prostředky na něm složenými
nakládat (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn.
28 Cdo 2316/2015).
Promítnuto do kontextu řešené kauzy lze formulovat závěr, že byl-li by zde
titul, na základě něhož měla žalovaná od P. L. obdržet spornou sumu, nedostalo
by se jí za daných okolností přijetím této částky bezdůvodného obohacení ani v
případě, že by jí tyto prostředky jmenovaný poukázal bez souhlasu žalobce z
jeho účtu, k němuž by měl dispoziční oprávnění. Dovolacímu soudu neunikla
zmínka obsažená v napadeném rozhodnutí, dle níž existence příslušného právního
vztahu mezi P. L. a žalovanou ospravedlňujícího vzpomínané plnění nebyla v
řízení prokázána. Tato poznámka však není alternativním nosným důvodem
rozsudku, nýbrž pouhou okrajovou glosou v celku odůvodnění založeném na úvaze,
že by žalovaná byla povinna k vydání sporného majetkového prospěchu, i kdyby ji
k P. L. tvrzený právní poměr pojil. Neshledal-li dovolací soud dominantní
argumentační linii, o niž odvolací soud opřel svůj meritorní výrok,
přesvědčivou, musel v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu v naznačené části zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Pro úplnost se arci sluší podotknout, že staví-li žalovaná svou
procesní obranu na tvrzení, dle něhož se plnění, jež v důsledku zmíněného
převodu obdržela, opíralo o řádný právní důvod, musí řečený titul konkretizovat
a náležitě vymezit; nelze se (jak učinil soud prvního stupně) spokojit s pouhým
povšechným, nespecifikovaným konstatováním existence právního vztahu, s ohledem
na nějž by předmětný majetkový přesun měl být pokládán za důvodný (srovnej
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 432/2005, a
ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu