28 Cdo 2316/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně WALKER Group
s.r.o., IČ 255 97 779, se sídlem v Kyjově, třída Komenského 47/9, zastoupené
JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363,
proti žalované Mgr. J. Š., zastoupené JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem se
sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 123/18, o 1.000.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 500/2010, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014, č. j.
27 Co 262/2013-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15.246 Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Navrátila do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 16 C 500/2010-114,
zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně D. P. na žalované domáhala zaplacení
částky 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.). Žaloba se opírala o tvrzení, že žalovaná den po smrti M. P.
neoprávněně převedla z jeho bankovního účtu předmětnou částku na účet vlastní.
Soud však zjistil, že zůstavitel žalované udělil ke svému účtu neomezené
dispoziční právo, jež nezaniklo ani jeho smrtí. Žalovaná byla oprávněna s
prostředky na účtu nakládat, a tedy také provést převod sumy 1.000.000 Kč na
svůj účet. Soud vzal dále v potaz skutečnost, že zůstavitel se žalovanou
uzavřel dohodu, v níž projevil souhlas s tím, aby po jeho smrti volně
disponovala s prostředky na jeho účtu, a rovněž ze svědeckých výpovědí
vyplynulo, že peníze na tomto účtu M. P. vnímal jako majetek žalované, která mu
daný obnos pouze svěřila. Žalovaná se tudíž převodem prostředků na vlastní účet
na úkor původní žalobkyně (dědičky M. P.) nijak neobohatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 27 Co 262/2013-188,
rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání D. P., na jejíž místo v průběhu
odvolacího řízení vstoupila současná žalobkyně, potvrdil ve výroku I., byla-li
jím zamítnuta žaloba co do upřesněné části požadovaného úroku z prodlení (výrok
I.), jinak ve výroku I. odvoláním napadený rozsudek změnil tak, že žalované
uložil zaplatit žalobkyni částku 1.000.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím
(výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
III. a IV.). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že
žalovanou předložená dohoda nenasvědčuje tomu, že by sporná částka
představovala prostředky, jež žalovaná zůstaviteli toliko svěřila. Z dohody
totiž vyplývá, že se žalovaná zavázala peníze na účtu nepoužít za života M. P.,
což by bylo velmi nelogické, pokud by byla pravdivými jí předestřená tvrzení o
původu daných finančních prostředků. Odvolací soud uvedl, že M. P. zřejmě mínil
ve prospěch žalované učinit darování pro případ smrti, tento právní úkon však
soud shledal neplatným. Nebylo-li zde platného důvodu, na jehož základě by
žalovaná mohla z účtu náležejícího po smrti M. P. jeho dědicům převést na
vlastní účet předmětnou částku, došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení
ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku (podle obsahu podání nikoli proti jeho výroku I.) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost má zakládat fakt, že se krajský soud při
řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelka zdůrazňuje, že jí svědčilo neomezené dispoziční právo k účtu M. P.,
které nezaniklo ani potom, co do práv a povinností majitele účtu vstoupili
dědicové zůstavitele. Toto dispoziční právo pak představovalo titul, na jehož
základě byly prostředky poukázány z daného účtu na účet žalované, nemohlo se jí
tudíž dostat bezdůvodného obohacení. Krajský soud se odchýlil od usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1064/2004, neboť nereflektoval, že majitel účtu
může svůj nárok na výplatu prostředků na účtu složených (jež se nacházejí v
majetku banky) převést na jinou osobu tím, že jí k tomuto účtu udělí dispoziční
oprávnění.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je taktéž v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 912/2006, podle něhož jsou s prostředky na účtu
oprávněny nakládat kromě majitele účtu též osoby vybavené dispozičním
oprávněním. Pokud by banka žalované vyplatila z účtu určité plnění po zániku
jejího dispozičního práva, mohla by dovolatelka získat majetkový prospěch na
úkor banky. Jelikož však byla žalovaná s obsahem účtu, jenž přešel na právní
nástupce M. P., oprávněna nakládat i v době, kdy k převodu peněz na její účet
došlo, jednalo se o plnění opírající se o právní důvod. Konečně dovolatelka
upozorňuje, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí také rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, z nějž vyplývá, že původní žalobkyně, jež byla
manželkou zůstavitele, měla možnost namítnout relativní neplatnost právního
úkonu, kterým M. P. ve prospěch žalované zřídil dispoziční oprávnění ke svému
účtu, pokud se na něm nacházely prostředky ve společném jmění manželů. Původní
žalobkyně se ovšem nikdy relativní neplatnosti nedovolala, nevznikl jí tedy ani
nárok na vrácení plnění z neplatného právního úkonu.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, která je s ohledem na konformitu napadeného
rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu navrhla odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustným není.
Argumentaci rozvinutou dovolatelkou lze označit za korektní potud, že peněžní
prostředky uložené na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu (osoby, pro
niž byl podle smlouvy ve smyslu § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účet zřízen), nýbrž
peněžního ústavu, přičemž majiteli účtu svědčí obligační právo, aby mu byly na
základě jeho příkazu peníze z účtu vyplaceny (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Je rovněž pravdou, že s
prostředky na účtu mohou nakládat a dávat v tomto směru pokyny bance též osoby
nadané tzv. dispozičním oprávněním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014). Existence dispozičního oprávnění má
pak zásadní význam ve vztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního
ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody
složených finančních prostředků. Pokud by peněžní ústav vyplatil žalované k
jejímu pokynu prostředky z účtu, k němuž by již tato neměla dispoziční
oprávnění, bylo by vskutku případné hovořit o tom, že se dovolatelka bezdůvodně
obohatila na úkor dané banky (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006). Ve vztahu mezi majitelem účtu a
disponentem však samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní
titul pro přesun majetkových hodnot. K závěru, že se žalovaná na úkor D. P.
bezdůvodně neobohatila, tak nebylo možno dospět na základě prostého zjištění,
že v době, kdy spornou částku převedla z účtu náležejícího původně M. P. na
účet vlastní, trvalo její dispoziční oprávnění k účtu, z něhož byl zmiňovaný
obnos poukázán. Měl-li být vyloučen vznik majetkového prospěchu žalované, bylo
nutno analyzovat právní vztahy mezi dotčenými subjekty a zkoumat, zda se
naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod,
například v podobě účinné smlouvy, v souladu s níž by dovolatelka měla toto
plnění obdržet (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu
platný titul pro sporný převod finančních prostředků neidentifikoval, přičemž
dovolatelka tento závěr ani zmínkou nezpochybnila, upínajíc veškerou svou
argumentaci k tezi, že dostatečným důvodem pro uvedené plnění byla již
existence jejího dispozičního oprávnění k předmětnému účtu.
Z dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn.
32 Odo 1064/2004, nikterak neplyne, že by samotným zřízením dispozičního
oprávnění docházelo k postoupení pohledávky majitele účtu vůči bance na
disponenta. Takový výklad by se ostatně jevil obtížně udržitelným již proto, že
(aplikováno na okolnosti řešené kauzy) založením oprávnění žalované disponovat
s prostředky na účtu nebyla dotčena existence původní pohledávky M. P. na
výplatu složených prostředků, a teprve poté, co došlo na základě pokynu osoby s
dispozičním oprávněním k odepsání peněžní částky z daného účtu, majitel účtu
svou pohledávku skutečně pozbyl. Jelikož právo žalované disponovat s prostředky
na účtu M. P. nepředstavovalo postačující právní důvod pro sporný převod
financí na její vlastní účet, je platnost zřízení tohoto dispozičního oprávnění
z hlediska věcné správnosti napadeného rozsudku irelevantní. Dovolatelčiny
argumenty, jež se tímto směrem ubírají (včetně odkazu na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, řešící problematiku
platnosti právních úkonů, jimiž dochází k nakládání s penězi ve společném jmění
manželů), proto rovněž postrádají přesvědčivosti.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání žalované dle § 243c odst. 1, věty
první, o. s. ř. odmítnout pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 12.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
15.246 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu