ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně MARIENFARM spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1193/31,
PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 40525074, zastoupené Mgr. Stanislavem
Němcem, advokátem, se sídlem v Postupicích č. p. 58, PSČ 257 01, proti žalované
UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4 -
Michli, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o
zaplacení 1.271.358,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 24 C 89/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 69 Co 97/2012-196, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti prvnímu výroku, té části
druhého výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
17. června 2011, č. j. 24 C 89/2010-166, ve výroku o nákladech řízení, a
třetímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2012, č. j. 69
Co 97/2012-196, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 1.271.358,- Kč, kterou právní
předchůdkyně žalované neoprávněně odepsala z běžného účtu předchůdce žalobkyně.
Právní předchůdkyně žalované namítla promlčení práva na vrácení těchto
peněžních prostředků.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. června 2011, č. j. 24 C
89/2010-166, zamítl žalobu o zaplacení 1.271.358,- Kč s příslušenstvím,
tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 22. února 2007 do zaplacení
(první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně odmítl
odvolání ohledně částky 370,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky
1.270.988,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok III.).
Soudy vyšly z toho, že:
1) Dne 3. února 1994 uzavřel právní předchůdce žalobkyně (K.-H. L.-A.) s
právní předchůdkyní žalované (HYPO BANKA CZ a. s.) smlouvu o běžném účtu.
2) Z běžného účtu právního předchůdce žalobkyně byly mezi 23. červnem 1994 a
2. dubnem 1997 bez jeho souhlasu (postupně) odepisovány peněžní prostředky v
celkové výši 1.271.358,- Kč.
3) Jednou z částek odepsaných ve vymezeném období z běžného účtu právního
předchůdce žalobkyně bez jeho souhlasu byla částka 370,- Kč.
4) O odepsání peněžních prostředků z běžného účtu se právní předchůdce
žalobkyně dozvídal vždy zpětně ze zasílaných výpisů z běžného účtu.
5) O posledním odepsání peněžních prostředků se právní předchůdce žalobkyně
dozvěděl z výpisu z běžného účtu ze dne 2. dubna 1997 či nejpozději z výpisu ze
dne 28. listopadu 1997.
Soud prvního stupně uvedl, že právo na vrácení peněžních prostředků mohl právní
předchůdce žalobkyně uplatnit vždy prvního dne poté, kdy se o neoprávněném
odepsání prostředků ze svého běžného účtu (prostřednictvím výpisů) dozvěděl.
Vzhledem k tomu, že o posledním odepsání peněžních prostředků se právní
předchůdce žalobkyně dozvěděl z výpisu z běžného účtu ze dne 2. dubna 1997 či
nejpozději z výpisu ze dne 28. listopadu 1997, a vzhledem k tomu, že žaloba
právního předchůdce žalobkyně byla soudu prvního stupně doručena dne 22. února
2007, měl soud prvního stupně námitku promlčení uplatněného nároku za důvodnou
a právo na vrácení peněžních prostředků právnímu předchůdci žalobkyně nepřiznal.
Odvolací soud co do částky 370,- Kč s příslušenstvím, představující jeden ze
samostatných dílčích nároků, odvolání odmítl jako nepřípustné s tím, že
peněžité plnění požadované na základě tohoto dílčího nároku nepřevyšuje limit
určený § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“).
Ohledně zbylé části nároku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
přitakal též jeho právnímu posouzení věci v tom směru, že právo na vrácení
odepsaných peněžních prostředků již bylo promlčeno. Námitku žalobkyně, podle
níž je v projednávané věci promlčení práva (přesněji: samo vznesení námitky
promlčení) v rozporu s dobrými mravy, shledal odvolací soud neopodstatněnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc dovolací
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení, případně, aby zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu o promlčení práva založenému na
(podle dovolatelky nesprávné) úvaze, podle níž neoprávněným odepsáním peněžních
prostředků z účtu se snižuje pohledávka klienta za bankou, čímž klientovi
vzniká škoda. Dovolatelka se domnívá, že i po nezákonném odepsání peněžních
prostředků zůstává výše pohledávky z běžného účtu nezměněna. Případná
odpovědnost za škodu způsobenou neoprávněným odepsáním peněžních prostředků z
běžného účtu se práva na výplatu zůstatku peněžních prostředků (v původní výši)
nedotýká, neboť jde o vedle stojící samostatný nárok. Právo na výplatu zůstatku
peněžních prostředků, které dle názoru dovolatelky nebylo odepisováním
peněžních prostředků z účtu nikterak dotčeno, nemůže být ani promlčeno, neboť
nárok na vydání těchto prostředků se promlčuje podle § 396 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), až ode dne zániku smlouvy o
vedení účtu. Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil povahu námitky
promlčení, když konstatoval, že není v rozporu s dobrými mravy či zásadami
poctivého obchodního styku. Dovolatelka akcentuje zejména to, že banka je
vysoce specializovaným obchodníkem, který musí unést kvalifikovanou odpovědnost. Konečně pak dovolatelka označuje za nesprávný výrok odvolacího soudu, jímž
odmítl její odvolání ohledně části nároku ve výši 370,- Kč. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právními závěry
odvolacího soudu. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž odvolací soud odmítl odvolání v části týkající se nároku ve výši
370,- Kč s příslušenstvím, není dovolání objektivně přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174,
nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo
2697/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo
3516/2012, která jsou veřejnosti dostupná - stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 - na webových stránkách Nejvyššího
soudu); Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl. Dovolání proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a
proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení není
objektivně přípustné (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněného pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), proto je Nejvyšší soud i v tomto rozsahu
odmítl. Dovolání proti té části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací
soud co do části nároku ve výši 1.270.988,- Kč s příslušenstvím potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení (dovoláním otevřené) otázky počátku běhu
promlčecí doby práva na náhradu škody způsobené neoprávněným odepsáním
peněžních prostředků z běžného účtu. Dovolání není důvodné. Podle § 396 obch. zák. u práva na peněžní prostředky uložené na běžném nebo
vkladovém účtu běží promlčecí doba ode dne zániku smlouvy o vedení těchto účtů. Podle § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí
promlčecí doba čtyři roky. Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne,
kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k
její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k
porušení povinnosti. V uvedeném znění citovaná ustanovení platila po celou dobu účinnosti obchodního
zákoníku. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, podle něhož peněžní prostředky
uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem
stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na
výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku
majitele účtu za bankou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000,
sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Kvalifikací neoprávněného odepsání finančních prostředků z běžného účtu se
Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo
1622/2009, v němž dovodil, že majetkovou újmou (škodou) na straně majitele
běžného účtu je (může být) i snížení jeho pohledávky za bankou ze smlouvy o
běžném účtu. Obdobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010,
sp. zn. 32 Cdo 3405/2008. Jinak řečeno, jestliže banka odepíše v rozporu s
právními předpisy (protiprávním úkonem) z běžného účtu klienta (majitele účtu)
peněžní prostředky a v důsledku tohoto jednání (v příčinné souvislosti s ním)
se sníží výše pohledávky, kterou má majitel běžného účtu vůči bance z titulu
práva na výplatu peněžních prostředků uložených na běžném účtu, jde o jednání,
jímž majiteli účtu vznikla majetková újma (škoda), která se promlčuje ve lhůtě,
jejíž počátek vymezuje ustanovení § 398 obch. zák. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Ustanovení § 396 obch. zák. v tomto případě aplikovat nelze. Dopadá totiž
zásadně na právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků, které se skutečně
nacházejí na běžném účtu ke dni jeho zrušení nebo ke dni jejich převodu na jiný
účet.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pokud právní předchůdkyně
žalované postupně odepisovala peněžní prostředky z běžného účtu právního
předchůdce žalobkyně, aniž k tomu měla jeho příkaz, snižovala v rozporu s
právními předpisy hodnotu pohledávky na výplatu peněžních prostředků z běžného
účtu, čímž předchůdci žalobkyně způsobila škodu. Protože však - jak vyplývá ze
skutkových zjištění soudů v projednávané věci - mezi okamžikem, v němž byl
žalobní návrh doručen soudu prvního stupně, a okamžikem, v němž se právní
předchůdce žalobkyně dozvěděl o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě,
uplynula marně čtyřletá promlčecí doba, je právo na náhradu škody promlčeno. Vznesla-li právní předchůdkyně žalované námitku promlčení, byl postup soudů
nižších stupňů, které předchůdci žalobkyně právo na náhradu škody nepřiznaly,
správný. I ohledně výtky dovolatelky směřující k povaze námitky promlčení lze přitakat
názoru odvolacího soudu. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy či se
zásadami poctivého obchodního styku (šikanózní povahu námitky) je třeba
dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna,
nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku
(srov. i odvolacím soudem přiléhavě odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 11, ročník 2000, pod číslem 126, zejména však rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s nímž jsou závěry napadeného
rozhodnutí v souladu). Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo z části odmítnuto a z
části zamítnuto, žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.