25 Cdo 4185/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně Česká spořitelna a.s., IČO: 45244782, se sídlem Praha 4, Olbrachtova
1929/62, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Praha 4,
Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Davidem Kourou,
advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o 620.325,- Kč, vedené u Okresního
soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 403/2012, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2014, č.j. 13 Co 587/2013-142,
I. Dovolání žalobkyně proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
20. 5. 2014, č.j. 13 Co 587/2013-142, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 170.325,- Kč, se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2014, č.j. 13 Co
587/2013-142, se ve výrocích I, III, IV a ve výroku II v rozsahu, v jakém byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky
381.296,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č.j. 36 C
403/2012-128, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 68.704,- Kč (výrok
I), zamítl žalobu co do částky 551.621,- Kč (výrok II) a uložil žalobkyni
nahradit žalovanému náklady řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaný
vybral z účtu společnosti ABC pack, s.r.o. (dále jen „Společnost“) vedeného u
žalobkyně dne 3. 11. 2008 částku ve výši 300.000,- Kč a dne 18. 11. 2008 částku
ve výši 150.000,- Kč. V době uskutečnění výběrů byl jedním z jednatelů
Společnosti a jejím jediným společníkem. Právo disponovat s peněžními
prostředky na účtu měli jednatelé Společnosti do částky 50.000,- Kč každý
samostatně, nad tuto částku pouze oba společně. Následně rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 C 235/2011, byla žalobkyni
uložena povinnost zaplatit Společnosti náhradu škody ve výši 450.000,- Kč spolu
s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 93.525,- Kč a náklady řízení ve
výši 76.800,- Kč, protože umožnila žalovanému disponovat s peněžními prostředky
v rozporu se sjednaným podpisovým vzorem. Po právní stránce posoudil soud nárok
žalobkyně jako nárok na náhradu škody podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) s tím, že
jej nelze posuzovat jako bezdůvodné obohacení. Shledal příčinnou souvislost s
protiprávním jednáním žalovaného co do částky 137.407,- Kč, dovodil však
spoluzavinění žalobkyně na vzniku této škody ve výši 50 %. Žalovanému tedy
uložil povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady škody 68.704,- Kč.
Žalovaný prokázal, že částky 300.000,- Kč a 12.593,- Kč použil ve prospěch
Společnosti, v tomto rozsahu se tudíž nedopustil protiprávního jednání. Škoda
představující žalobkyní zaplacený úrok z prodlení a náklady řízení pak není v
příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 5.
2014, č.j. 13 Co 587/2013-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
tak, že se žaloba co do částky 68.704,- Kč zamítá (výrok I), ve výroku II jej
potvrdil (výrok II), dále jej změnil ve výroku III o nákladech řízení (výrok
III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za
dostatečná. Uzavřel, že v daném případě se nejedná o bezdůvodné obohacení,
jelikož žalobkyně plnila na základě pravomocného soudního rozhodnutí, nikoliv
tedy za žalovaného. Rovněž nelze na zjištěný skutkový stav pohlížet jako na
výběr z cizího účtu, když žalovaný byl jedním z jednatelů a zároveň vlastníkem
Společnosti. Soud prvního stupně tudíž posuzoval věc správně jako nárok na
náhradu škody podle § 420 obč. zák. V přijetí vlastních finančních prostředků
jedním z jednatelů a zároveň vlastníkem Společnosti však nelze spatřovat
protiprávnost, naopak k porušení povinnosti v souvislosti s výběrem došlo na
straně pracovníka žalobkyně. U žalovaného nebyl naplněn ani jeden ze čtyř znaků
odpovědnostního vztahu, a proto ho nelze shledat odpovědným za škodu vzniklou
žalobkyni, z tohoto důvodu byl nadbytečným i postup soudu prvního stupně, který
zjišťoval, jak bylo s předmětnými finančními prostředky naloženo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dovozuje z
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení režimu
peněžních prostředků na účtu (v tomto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 35 Odo 801/2002, 21 Cdo 1774/99, 20 Cdo 681/2001 a 33 Odo 912/2006)
a majetkové autonomie obchodní společnosti (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 8 Tdo 124/2005, 3 Tdo 1432/2005 a 3 Tdo 746/2006). Peněžní
prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem nejsou ve vlastnictví majitele
účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Žalovaný tedy nemohl čerpat své
vlastní prostředky, ani prostředky Společnosti, ale peněžní prostředky ve
vlastnictví žalobkyně. Dále odvolací soud zaměňuje vlastnictví Společnosti s
vlastnictvím žalovaného a popírá základní principy existence obchodních
společností jako právnických osob odlišných od svých společníků. Není tedy
správný závěr odvolacího soudu, že se nejednalo o výběr z cizího účtu. Při
reflexi uvedených závěrů je zřejmé, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohatil plněním bez právního důvodu – ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, přesto z
účtu Společnosti vybral peněžní prostředky. Dále má dovolatelka, s ohledem na
výše uvedené, za to, že žalovaný je také odpovědný za škodu ve výši 170.325,-
Kč (úroky z prodlení a náklady řízení), když jednal v rozporu s § 415 obč. zák.
a uvedená škoda je v příčinné souvislosti s tímto jednáním. Proto navrhuje
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II.
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil podané dovolání a
shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek
přezkoumal (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání
žalobkyně je přípustné podle § 237 o. s. ř. a taktéž zčásti důvodné, neboť se
odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci práva se jedná, jestliže
soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval
sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze
skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3028 odst. 3 věty první a § 3079
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc
se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč.
zák.“).
Otázkou režimu peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu se dovolací soud
v minulosti opakovaně zabýval. Vychází z ustáleného závěru, že za majitele účtu
je třeba považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy
účet. S peněžními prostředky na účtu jsou oprávněny nakládat jen osoby uvedené
v podpisových vzorech předaných majitelem účtu peněžnímu ústavu, tj. osoby
mající tzv. dispoziční oprávnění, jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve
smlouvě o běžném účtu. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na
základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v
majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku
peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu
dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly
vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze
pohledávku z účtu u peněžního ústavu (srov. např. rozsudek velkého senátu
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo
801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod
číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 14.
3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo
912/2006, uveřejněném pod C 6484 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, bylo poté dovozeno, že osoba, která z účtu u peněžního ústavu vybere
peněžní prostředky v rozporu či bez dispozičního oprávnění (bez souhlasu
majitele účtu), se bezdůvodně obohatí na úkor peněžního ústavu podle § 451
odst. 2 obč. zák., jelikož jí bylo plněno bez právního důvodu. Nejedná se o
bezdůvodné obohacení na úkor majitele účtu, jehož právo na plnění z účtu tím
není dotčeno, jak se ostatně podává i z citovaného rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4 sp. zn. 30 C 235/2011.
Dovolací soud se taktéž opakovaně zabýval otázkou majetkové autonomie
právnických osob. Definičním znakem právnických osob je mimo jiné jejich
majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a
jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou
odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých
obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli)
majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k
jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností plynoucích z účasti ve
společnosti (§ 61 odst. 1 věta první obch. zák.). Mezi základní majetková práva
společníků patří zejména právo na podíl na zisku, popř. jiných vlastních
zdrojích společnosti, právo na vypořádací podíl (§ 61 odst. 2 obch. zák.) či
právo na podíl na likvidačním zůstatku (§ 61 odst. 4 obch. zák.). Za závazky
kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením
omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně (§ 106 odst. 2, § 154 odst.
1 in fine obch. zák.). Vzhledem k tomu společníci jednak nemohou být přímo
poškozenými osobami v případech, kdy je trestná činnost páchána na úkor majetku
obchodní společnosti, a jednak se sami mohou dopustit trestné činnosti ve
vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je
pro ně majetkem cizím. To platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti
běžně mluví - zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností - o
tzv. vlastnících těchto společností, např. o „vlastnících“ společností s
ručením omezeným či akciových společností. Ani takové osoby ovšem nejsou
vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod
číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, nebo
usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009,
sp. zn. 15 Tdo 294/2009, uveřejněné pod číslem 41/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – část trestní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4423/2013).
Pokud odvolací soud v daném případě posuzoval nárok uplatněný žalobou v částce
450.000,- Kč (výběry z účtu v rozporu se sjednaným podpisovým vzorem) v
intencích § 420 obč. zák. jako náhradu škody a blíže se nezabýval posouzením z
hlediska bezdůvodného obohacení žalovaného s odůvodněním, že se jednalo o výběr
jedním z jednatelů a zároveň „vlastníkem“ Společnosti, a nešlo tudíž o výběr z
cizího účtu, jedná se o nesprávné právní posouzení, které je v rozporu s výše
uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na peněžní
prostředky na účtu vedeném u peněžního ústavu je totiž nutné pohlížet jako na
majetek tohoto peněžního ústavu (zde žalobkyně), zároveň nelze ztotožňovat
majetek Společnosti s majetkem jejích jednatelů či společníků, když se jedná o
odlišné subjekty práva.
Naopak uplatněné dovolací námitky nelze shledat důvodnými co do částky
170.325,- Kč (úrok z prodlení a náklady soudního řízení). V této části odvolací
soud potvrdil zamítnutí žaloby pro nenaplnění znaků odpovědnostního vztahu.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu o absenci
příčinné souvislosti. Příčinu ve vztahu k povinnosti žalobkyně zaplatit úrok z
prodlení a náklady řízení totiž nelze spatřovat v jednání žalovaného (výběr z
účtu), nýbrž v absenci řádného a včasného plnění žalobkyně vůči Společnosti.
Chybí-li jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (příčinná
souvislost), nemůže být žaloba o náhradu škody úspěšná, a je tudíž nadbytečné
zabývat se správností závěrů odvolacího soudu ohledně ostatních podmínek
odpovědnosti za škodu. Jelikož je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
napadené rozhodnutí odvolacího soudu v této části správné a Nejvyšší soud
zároveň neshledal existenci vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s.
ř., dovolání proti výroku II napadeného rozhodnutí co do částky 170.325,- Kč
podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
V ostatním spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej proto bez jednání zrušil (§
243a odst. 1 věta první a § 243e odst. 1 o. s. ř.) spolu se závislými výroky o
náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud posoudí důvodnost
nároku žalobkyně v rozsahu 450.000,- Kč ve světle výše uvedených právních
závěrů podle § 451 a násl. obč. zák., tedy posoudí, zda jsou splněny zákonné
předpoklady pro vydání bezdůvodného obohacení. V novém rozhodnutí soud znovu
rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu