29 Cdo 4423/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobce Josefa Bližňáka, správce konkurzní podstaty úpadce „Českomoravská
družstevní spořitelna – spořitelní a úvěrní družstvo“, identifikační číslo
osoby 25356216, zastoupeného Mgr. Davidem Maryškou, advokátem, se sídlem v
Bohumíně, Opletalova 140, PSČ 735 31, proti žalovaným 1) P. B., 2) P. S., 3) V.
B., zastoupenému Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě,
Matiční 730/3, PSČ 702 00, 4) A. V., zastoupené Mgr. Lucií Brusovou,
advokátkou, se sídlem v Ostravě, Masná 8, PSČ 702 00 a 5) Ing. D. B.,
zastoupenému Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26,
PSČ 702 00, o zaplacení částky 3.795.485,50 Kč, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 137/2001, o dovolání čtvrté žalované a pátého
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2013, č. j.
8 Cmo 265/2011-461, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. března 2011, č. j. 22 Cm
137/2001-385, ve znění rozsudku ze dne 21. března 2012, č. j. 22 Cm
137/2001-436, zastavil řízení co do částky 1.504,80 Kč (výrok I.), uložil
žalovaným 1) až 5) zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 3,795.485,50
Kč, s tím, že žalovaní 3), 4), a 5) se této povinnosti zprostí úhradou částky
3.793.980,90 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Jde přitom v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozsudek ze
dne 12. května 2006, č. j. 22 Cm 137/2001-89, jímž Krajský soud v Ostravě
uložil žalovaným 1) až 5) povinnost zaplatit žalobci 3.795.485,50 Kč a rozhodl
o nákladech řízení, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. dubna
2008, č. j. 8 Cmo 491/2006-163, k odvolání žalovaných 3), 4) a 5), a to ve
vztahu mezi odvolateli a žalobcem.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných 3),
4) a 5) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní 3), 4) a 5) jsou
povinni zaplatit žalobci částku 3,793.980,70 Kč společně a nerozdílně s
žalovanými 1) a 2), kteří byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.
května 2006, č. j. 22 Cm 137/2001-89, zavázáni k úhradě částky 3.795.485,50 Kč
společně a nerozdílně; plněním kteréhokoliv ze žalovaných 1) až 5) zaniká v
rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok), ve
zbývající části výroku II., ohledně částky 0,20 Kč, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a řízení v této části zastavil (druhý výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti tomuto rozsudku podali čtvrtá žalovaná a pátý žalovaný dovolání, která
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustná. Učinil tak proto, že dovolání, která nejsou přípustná podle § 238a o. s. ř.,
neshledal přípustnými ani podle § 237 o. s. ř. A) K dovolání čtvrté žalované:
Namítá-li čtvrtá žalovaná, že soudy neřešily, zda družstvu může vzniknout škoda
pouze v důsledku poskytnutí plnění ve prospěch jeho členů, pomíjí, že podle
závěrů soudů nižších stupňů vznikla pozdějšímu úpadci škoda v důsledku porušení
náležité péče žalovanými při rozhodování o postoupení pohledávek, jež měli
členové Plzeňského úvěrního družstva (postupitelé) za tímto družstvem, na
pozdějšího úpadce (jakožto postupníka) za úplatu ve výši „100 % hodnoty těchto
pohledávek“, a současného vyplacení 70 % úplaty postupitelům, kteří do té doby
členy pozdějšího úpadce nebyli (a stali se jimi až v důsledku této transakce). Nejde tudíž o otázku hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí
spočívá a jež by činila dovolání přípustným (§ 237 o. s.ř.). Nehledě k tomu závěr, podle něhož může korporaci (bez ohledu na její právní
formu) vzniknout škoda i v důsledku plnění poskytnutého ve prospěch jejích
členů, plyne zcela jednoznačně z principu oddělení majetku korporace a jejích
členů, jakož i ustálené judikatury Nejvyššího soudu [srov. v tomto směru např. usnesení ze dne 24. března 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem
18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2006“), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011,
uveřejněný pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 75/2013“), které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu dále citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Rovněž dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož byli členové představenstva
povinni jednat s náležitou péčí nejen při jednání jménem družstva, ale i při
výkonu ostatních povinností představenstva, včetně rozhodování o obchodním
vedení, a v případě porušení povinnosti péče odpovídají za škodu tím družstvu
způsobenou, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. R 18/2006, R 75/2013, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011). Představa dovolatelky, podle níž za škodu neodpovídá pouze proto, že rozhodnutí
představenstva následně osobně nerealizovala (neuzavírala smlouvy o postoupení
pohledávek), je zjevně nesprávná a v rozporu jak s právní úpravou (srov. ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních
družstvech, ve znění účinném do 30. dubna 2000, jakož i ustanovení § 260, § 66
odst. 2 a § 567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
účinném do 31. srpna 1998), tak i s citovanou judikaturou. Ostatními námitkami pak dovolatelka odvolacímu soudu pouze vytýká údajné vady
řízení (nevyhlášení doplňujícího rozsudku soudem prvního stupně, neprovedení
důkazů), resp.
nesprávně zjištěný skutkový stav (zda dovolatelka hlasovala pro
přijetí usnesení představenstva a zda byla transakce schválena členskou
schůzí), a nevystihuje tak přípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.);
tyto námitky dovolání přípustným nečiní. B) K dovolání pátého žalovaného:
Pátý žalovaný v dovolání Nejvyššímu soudu předkládá jedinou otázku hmotného
práva, jež podle jeho názoru nebyla dosud vyřešena Nejvyšším soudem, a sice
„zda se žalovaní nezprostí alespoň zčásti tvrzené odpovědnosti, schválila-li
členská schůze jejich (nyní vytýkaný) postup“. Při jejím formulování však
vychází z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu (podle něhož
nebylo v řízení zjištěno, že členská schůze postup žalovaných schválila) a ve
skutečnosti tak brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu; takový dovolací
důvod však podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 k
dispozici nemá (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) a jeho uplatnění dovolání
přípustným nečiní. Ve zbylé části [v níž dovolatel jednak nepřípustně namítá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) vady řízení a nesprávně zjištěný skutkový stav a jednak brojí proti výši
škody], dovolání nevyhovuje požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2
a § 237 o. s. ř. ani neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné), ani neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí (srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 jehož
závěrům přisvědčil i Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo
12/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 11. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 2492/2013,
ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 92/2013 či ze dne 27. listopadu 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2812/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013)
se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu