KSPL 29 INS 12010/2010
129 ICm 49/2012
29 ICdo 12/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Mgr. Ing. H. M., zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem, se
sídlem v Chebu, Májová 1150/32, PSČ 350 02, proti žalovanému Ing. M. H.,
zastoupenému JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově,
nábřeží Petra Bezruče 598, PSČ 356 01, o určení neexistence pohledávky, vedené
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 129 ICm 49/2012 jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužnice Zámek Mostov, s. r. o., se sídlem v Mostově 1, PSČ
350 02, identifikační číslo osoby 25215345, vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. KSPL 29 INS 12010/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. 129 ICm 49/2012, 101 VSPH
367/2012-119 (KSPL 29 INS 12010/2010), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 4. září 2012, č. j. 129 ICm 49/2012-81, (KSPL 29 INS
12010/2010) Krajský soud v Plzni určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Zámek
Mostov, s. r. o. (dále jen „dlužnice“) pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze
dne 27. září 2006 ve výši 7,295.773,97 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neexistence vykonatelné
pohledávky žalovaného za dlužnicí ve výši 7,295.773,97 Kč zamítl (první výrok),
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud uzavřel, že pohledávka za dlužnicí na zaplacení části kupní ceny
dle smlouvy o prodeji části podniku ze dne 16. února 2004, postoupená
společností Haas & Czjek – 1. porcelánová manufaktura v Čechách, s. r. o. (dále jen „společnost”) na žalovaného postupní smlouvou ze dne 27. září 2006,
byla dohodou o narovnání uzavřenou téhož dne mezi společností, dlužnicí a
žalovaným (dále jen „dohoda o narovnání“) nahrazena pohledávkou ze smlouvy o
půjčce uzavřenou 27. září 2006, čímž podle § 570 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, zanikla. Neexistenci pohledávky žalovaného za insolvenční dlužnicí z titulu smlouvy o
půjčce by bylo možno podle odvolacího soudu dovodit jen tehdy, prokázala-li by
žalobkyně, že insolvenční dlužnice neměla dluh ze smlouvy o prodeji části
podniku, což se však nestalo a žalobkyně se neplatnosti postupní smlouvy
dovolávat nemůže. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Podstatou dovolacích námitek je argumentace, podle níž závazek společnosti
vrátit žalovanému příplatek podle § 121 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, nevznikl (předmětné rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 30. června 2006 je absolutně neplatné), nemohl být proto započten vůči závazku
žalovaného zaplatit cenu za postoupení pohledávky; článek IV. dohody o
narovnání je tak absolutně neplatný, což způsobuje absolutní neplatnost celé
dohody o narovnání, neboť „její jednotlivé pasáže na sebe navazují“. Otázka vzniku povinnosti vrátit příplatek přípustnost dovolání v projednávané
věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.). Naopak, odvolací soud
uzavřel, že i kdyby nárok na vrácení příplatku žalovanému nevznikl, nemá tato
skutečnost žádnou souvislost s privativní novací podle § 570 obč. zák. uzavřenou dlužnicí a žalovaným v jiné části dohody o narovnání a nemůže mít za
následek neplatnost celé dohody o narovnání (viz str. 5 odst. 3 napadeného
usnesení). Jiné okolnosti zakládající přípustnost dovolání v intencích § 237 o. s. ř. pak dovolatelka nevymezila.
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom povinnou náležitostí dovolání (§
241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence vede k tomu, že ve vztahu k argumentaci,
pro kterou v dovolání taková náležitost chybí, není dovolání projednatelné (§
243c odst. 1 o. s. ř.). Pouze pro úplnost proto Nejvyšší soud podotýká, že závěry, na nichž je napadené
rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou v souladu s hmotným právem i
dosavadní judikaturou dovolacího soudu (k otázce privativní novace srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 29 Odo 1019/2003, ze
dne 29. května 2002, sp. zn. 33 Odo 610/2001, či usnesení ze dne 13. listopadu
2008, sp. zn. 32 Cdo 2781/2008, obdobně též rozsudek ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008; všechna rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Taktéž závěr odvolacího soudu ohledně nemožnosti vznést námitku neplatnosti
smlouvy o postoupení pohledávky plně respektuje závěry obsažené v rozsudku
uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné, se dovolací
soud nezabýval, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka poukazuje na případnou
vadu řízení, jež však způsobilým dovolacím důvodem není (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř.). Výtkou, podle níž odvolací soud nesprávně hodnotil dohodu o narovnání,
dovolatelka napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, které však se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s.
ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze
dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 202 odst. 1
insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu