29 Cdo 4276/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně AND, spol. s r.o., se sídlem v Praze 8, Petra Bezruče 925/25, PSČ 180
00, identifikační číslo osoby 40767141, zastoupené JUDr. Miroslava Srbová,
advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 104, PSČ 101 00, proti žalovanému
Ing. P. B., zastoupenému Mgr. Petrem Macákem, advokátem, se sídlem v Praze 3 –
Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, o zaplacení částky 153.153,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 359/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května
2009, č. j. 4 Cmo 277/2008-87, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 20.364,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 3. prosince 2007, č. j. 46 Cm 359/2006-66, uložil Městský soud
v Praze žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 153.153,- Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 16,5 % ročně od 15. prosince 1993 do zaplacení.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 153.153,- Kč s
příslušenstvím zamítl.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobkyně má dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č.
j. 44 Cm 279/95-41, za společností OFERTA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3,
Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45242135
(dále jen „společnost“) pohledávku ve výši 153.153,- Kč s příslušenstvím,
splatnou dne 15. března 1993. Žalovaný je jediný jednatel společnosti ode dne
8. ledna 1992.
2) Výkon rozhodnutí nařízený k vymožení pohledávky žalobkyně nebyl úspěšný,
neboť společnost nemá žádný postižitelný majetek a od roku 1993 neprovozuje
žádnou činnost.
3) Společnost měla ke dni 31. prosince 1992 pohledávky za třetími osobami ve
výši 2,240.000,- Kč. Tyto pohledávky musely být promlčeny v letech 1996 a 1997.
Žalobkyně dovozovala, že žalovaný jako jednatel společnosti porušil svoji
povinnost jednat s náležitou péčí, když pohledávky společnosti řádně nevymáhal
a dopustil, že došlo k jejich promlčení. Tím měl způsobit společnosti škodu a v
souladu s ustanovením § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ručí za závazky společnosti.
Odvolací soud (poté, kdy žalobkyni poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení a
označit důkazy postupem podle ustanovení § 118a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) uzavřel, že „není
prokázáno, že promlčením pohledávek po 1. červenci 1996 došlo ke škodě
společnosti v důsledku porušení povinností ze strany žalovaného.“ Neuplatnění
pohledávky za účelem stavení promlčecí doby „nemusí vždy znamenat porušení
povinnosti ze strany jednatele společnosti, nýbrž jeho řádnou volbu v obchodní
strategii“. Pohledávky navíc mohly zaniknout ještě před promlčením.
Odvolací soud zdůraznil, že základním předpokladem vzniku zákonného ručení
jednatele za závazky společnosti podle ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6
obch. zák. je odpovědnost jednatele za škodu způsobenou společnosti. S ohledem
na článek VIII bod 32 zákona č. 370/2000 Sb. přitom důkazní břemeno o tom, že
žalovaný porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře způsobil
společnosti škodu, leží na žalobkyni.
Jelikož v projednávané věci nebylo prokázáno, že „v důsledku porušení
povinností žalovaného jako jednatele vznikla společnosti škoda“, odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Dovolatelka zdůrazňuje, že žalovaný tím, že jako jednatel společnosti
„neuplatnil“ její pohledávky, porušil svojí povinnost, v důsledku čehož vznikla
společnosti škoda. Kdyby žalovaný „řádně uplatnil pohledávky společnosti za
svými věřiteli“ (zřejmě míněno dlužníky), „tak by společnost mohla získat
částku 2,241.000,- Kč a splnit i závazek vůči žalobkyni“. Podle názoru
dovolatelky „to, že nebylo prokázáno kdy, za kým a v jaké výši pohledávky
vznikly, nemůže být bráno“ k její tíži.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného
rozsudku a navrhuje, aby dovolání bylo jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnuto.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává
z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není
však důvodné.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož zákonné ručení jednatele společnosti s
ručením omezeným za závazky společnosti podle ustanovení § 135 odst. 2 a § 194
odst. 6 obch. zák. nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho
odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti, je v souladu s označenými
ustanoveními a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22.
ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz
72/2007, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007 či ze dne 15. září
2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009).
Správným je taktéž závěr, podle něhož důkazní břemeno o tom, že jednatel
společnosti nejednal s péčí řádného hospodáře, nese ohledně jednání, k nimž
došlo před 1. lednem 2001, žalobce a nikoliv dotčený jednatel (srov. článek
VIII bod 32 zákona č. 370/2000 Sb. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna
2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v
usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008, nebo v rozsudku ze
dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008).
Taktéž důsledky neprokázání předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za
škodu způsobenou společnosti odvolací soud posoudil v souladu s ustanovením §
120 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Dovolatelka spatřuje porušení povinnosti žalovaného jakožto jednatele
společnosti v tom, že nevymáhal (blíže nespecifikované) pohledávky společnosti,
v důsledku čehož došlo k jejich promlčení. Současně dovozuje, že tím způsobil
společnosti škodu ve výši odpovídající výši pohledávek společnosti podle stavu
účetnictví společnosti k 31. prosinci 1992.
Jak však správně uzavřel odvolací soud, neuplatnění pohledávek způsobem
předvídaným v ustanovení § 402 a násl. obch. zák. nemuselo být samo o sobě
porušením povinnosti jednat s náležitou péčí. Pro úvahu, zda byl jednatel
povinen pohledávky vymáhat, je významné (mimo jiné) i posouzení případné
úspěšnosti takového postupu (jenž odvisí např. od možnosti společnosti prokázat
vznik, výši i trvání uplatněné pohledávky) a reálnosti jejího (alespoň
částečného) vymožení. V případě dlužníka, který zjevně není schopen své závazky
splnit ani částečně, popř. v situaci, kdy společnost není s to prokázat svá
tvrzení ohledně vzniku, výše a trvání pohledávky, aniž by takový stav způsobil
sám jednatel, by naopak v rozporu s náležitou péčí (péčí řádného hospodáře)
mohlo být – podle okolností případu – podání žaloby a vynaložení dalších
nákladů na vedení soudního řízení. Jinými slovy to, zda jednatel bude
pohledávky společnosti vymáhat, je věcí jeho úvahy v rámci obchodního vedení,
jež musí být učiněna s ohledem na všechny okolnosti.
Dovolatelce se tedy nepodařilo v řízení prokázat ani splnění prvního z
předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou společnosti,
a to porušení povinnosti žalovaným. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká,
že dovolatelka neprokázala ani vznik škody a její výši (jež rozhodně nelze bez
dalšího ztotožnit s výší promlčených pohledávek podle stavu účetnictví
společnosti).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše
se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady
hotových výdajů. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4 a § 10 odst. 3 vyhlášky
činí sazba odměny 33.340,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1
vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 16.670,- Kč, jelikož zástupce žalovaného
učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k
dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.) ve výši 3.394,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k
tíži dovolatelky celkem 20.364,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu