28 Cdo 1233/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobkyně Mgr. M. Ř., zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se
sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti žalovaným 1) K. M., a 2) D. K., oběma
zastoupeným Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín
I/674, o zaplacení částky 348.133,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 13/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59 Co
274/2013-225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. listopadu
2013, č. j. 59 Co 274/2013-225, se ve výrocích pod body III, IV a V zrušuje a v
tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k dalšímu
řízení.
současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých
státu (výroky II, IV a V). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že P. Ř. (jehož dědictví
nabyly rovným dílem žalované) uzavřel dne 23. 7. 2010 coby kupující s městem
Zlín (prodávajícím) smlouvu o převodu označené bytové jednotky, za kupní cenu
sjednanou částkou 348.133,- Kč. Na její úhradu dle skutkových zjištění soudu
prvního stupně použil zčásti vlastní prostředky (98.133,- Kč) a o poskytnutí
zbylých 250.000,- Kč požádal svého bratra (otce žalobkyně) J. Ř., jenž částku
(spolu s již dříve složenými 98.133,- Kč) poukázal dne 16. 6. 2010 na účet
prodávajícího coby „disponent“ účtu č. 1002526/2070, vedeného u Moravského
peněžního ústavu, spořitelního družstva, na jméno žalobkyně. Současně vzal soud
za prokázané, že peníze, jenž si takto od J. Ř. půjčil, P. Ř. vrátil ve dnech
24. 1. 2011 (hotovostí v částce 45.000,- Kč) a 24. 1. 2011 (bezhotovostní
úhradou co do zbylých 205.000,- Kč). Přitom měl soud prvního stupně za vyvrácené, že částka
100.000,- Kč (98.000,- Kč) byla určena k úhradě dluhů P. Ř. (žalobkyní tvrzený,
avšak neprokázaný dluh u společnosti ROSA Market) a současně měl za prokázané,
že zmíněný předchůdce žalovaných uzavřel toliko jedinou smlouvu o půjčce, totiž
s bratrem J. Ř. (na částku 250.000,- Kč), nikoliv i s žalobkyní
(prostřednictvím jejíhož účtu J. Ř. poukázal částku 348.133,- Kč). Uvedená zjištění vedla soud prvního stupně k závěru, že
žalobkyně není legitimována k uplatnění pohledávky z půjčky (jež byla nota bene
věřiteli J. Ř. vrácena) a že předchůdci žalovaných – jenž k úhradě kupní ceny
použil zčásti prostředky vlastní a ve zbytku prostředky opatřené půjčkou od J. Ř. – nevznikl na úkor žalobkyně majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které
by byl P. Ř. povinen žalobkyni vydat (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně
(dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59
Co 275/2013-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, v
části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75%
z částek 174.066,50 Kč za dobu od 1. 1. 2012 do 16. 5. 2012 (jde-li o povinnost
uloženou žalované 1/), resp. od 1. 1. 2012 do 23. 5. 2012 (v případě povinnosti
žalované 2/) – viz výroky I a II, zatímco ve zbylém rozsahu rozsudek změnil
tak, že žalované 1/ uložil zaplatit žalobkyni částku 174.066,50 Kč spolu se
7,75% úrokem z prodlení od 17. 5. 2012 do zaplacení a žalované 2/ částku v téže
výši spolu se 7,75% úrokem z prodlení od 24. 5. 2012 do zaplacení (výrok III
rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok IV), včetně nákladů řízení vzniklých státu (výrok V). Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal odvolací soud za
svá, docházeje však k jinému prvnímu posouzení věci, zejména jde-li o právní
kvalifikaci vztahu účastníků a jejich věcnou legitimaci.
S ohledem na postavení
žalobkyně coby majitelky účtu, z něhož byla poukázána předmětná částka na účet
třetí osoby (prodávajícího města Zlín), usoudil, že odepsáním částky z jejího
účtu došlo ke zmenšení jejího majetku (pohledávky vůči peněžnímu ústavu), a že
zaplacením kupní ceny prodávajícímu se na úkor žalobkyně obohatil právě
kupující P. Ř., za něhož – dodává odvolací soud – plnila žalobkyně to, co byl
P. Ř. povinen plnit sám. Odvolací soud uzavírá, že mezi žalobkyní a předchůdcem
žalovaných vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení podle § 454
občanského zákoníku a že J. Ř., jenž byl oprávněn nakládat s peněžními
prostředky na účtu žalobkyně (§ 710 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jednal k tíži žalobkyně. Skutečnosti o
uzavření dohody mezi žalobkyní a J. Ř. (např. smlouvy o půjčce či smlouvy
darovací) dle závěru odvolacího soudu prokázáno nebylo. Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroků pod body I a II,
podaly žalované dovolání, jež pokládají za přípustné podle § 237 občanského
soudního řádu (o. s. ř.), dovozujíce, že rozsudek spočívá na řešení právních
otázek, z nichž některé dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Za nesprávné pokládají dovolatelky posouzení vztahu účastníků jako vztahu z
bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. a vymezující se i vůči posouzením
aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění práva, v situaci, kdy peněžní
prostředky předchůdci žalovaných poskytla jiná osoba (J. Ř.), jež částku
poukázala jako osoba oprávněná nakládat s prostředky na běžném účtu
(disponent), byť majitelkou účtu byla právě žalobkyně. V této souvislosti
dovolatelky připomínají zjištění soudu prvního stupně, že peníze předchůdce
žalovaných získal právě z půjčky poskytnuté mu třetí osobou, J. Ř.. Dodávají,
že pokud snad J. Ř. překročil své dispoziční oprávnění, může po něm žalobkyně
případně žádat náhradu škody tím způsobené. Přitom žalované kladou i obecnější
otázku týkající se postavení majitele účtu a dalších osob oprávněných nakládat
s peněžními prostředky na účtu (§ 710 odst. 2 obch. zák.), konstruujíce, že
pohledávku vůči peněžnímu ústavu nemá toliko majitel účtu, nýbrž i další osoby
oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu. Rozhodnutí odvolacího soudu
pokládají za formalistické, přehlížející skutkové okolnosti tohoto případu a
rezignující i na posouzení, zda ze strany žalobkyně nejde o uplatňování práva v
rozporu s dobrými mravy. Navrhly, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné, tvrdíc, že otázka
postavení majitele účtu již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena; k
otázce aktivní legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení
dle § 454 obč. zák. uvádí, že nejde o otázku výkladu a aplikace hmotného
práva, nýbrž o otázku procesní, na jejímž řešení rozhodnutí založeno není, a
že jde o „nepřípustné novum“. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony; resp. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní
otázky týkající se předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., a určení subjektů závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, při
jejichž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (viz dále). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázkách označených dovoláním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž
bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského
práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného.
Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož
vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil,
a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu
bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu
dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení
aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.). Aktivně
legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§
456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno
(ochuzený). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně
legitimován, vyplývá pak z ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten,
jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke
zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít, tedy obohacený (z
mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např.
rozsudek ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo rozsudek ze
dne 4. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, dostupné na www.nsoud.cz).
Skutková podstata plnění za jiného, co po právu měl plnit sám
(§ 454 obč. zák.), je pak naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému,
tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj.
místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé,
že se plní za jiného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května
2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006). Obligatorním předpokladem pro aplikaci § 454
obč. zák. je vědomé plnění povinnosti někoho jiného (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, nebo rozsudek
ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 970/2006), jakož i existence právní
povinnosti na straně toho, za něhož bylo plněno, v okamžiku, kdy je subjektem,
jenž plní za jiného, poskytováno plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009). Bezdůvodné obohacení v tomto
případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se
jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí
osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme.
K závěru, že mezi žalobkyní a předchůdcem žalovaných P. Ř.
vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení plněním za jiného, co po právu
měl plnit sám (§ 454 obč. zák.), dochází odvolací soud toliko na podkladě
zjištění, že k tíži žalobkyně byla z jejího účtu (na základě příkazu osoby
vybavené dispozičním oprávněním) odepsána peněžitá částka, jež byla připsána na
účet třetí osoby. Okolností, zda tím žalobkyně vědomě plnila dluh jiné osoby
(P. Ř.), a zda šlo o plnění dluhu, jenž tu byl v době poskytnutí plnění (v
situaci, kdy – jak ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá –
poukázání částky na účet jiné osoby uzavření kupní smlouvy a vzniku povinnosti
kupujícího k zaplacení kupní ceny časově předcházelo), se odvolací soud
nezabývá a jeho závěry o vzniku bezdůvodného obohacení naplněním skutkové
podstaty dle § 454 obč. zák. jsou tudíž přinejmenším předčasné.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (tedy i odvolacího
soudu, jenž svým rozhodnutím skutkové závěry soudu prvního stupně nezpochybnil
a vzal je za své) přitom vyplývá, že ke splnění dluhu z posléze uzavřené kupní
smlouvy použil kupující P. Ř. jednak prostředky vlastní (co do 98.133,- Kč) a
zbylých 250.000,- Kč získal půjčkou od věřitele J. Ř., jemuž – jak ze
skutkových zjištění současně vyplývá – peníze vrátil. Tyto skutečnosti odvolací
soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – nehodnotí a předčasné jsou tedy i
jeho závěry, že subjektem, jenž získal majetkový prospěch na úkor žalobkyně
(majitelky účtu) byl právě předchůdce žalovaných P. Ř. (jehož majetková bilance
– vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – zůstala nezměněna), a
nikoliv kupř. J. Ř., jenž s peněžními prostředky na účtu žalobkyně nakládal
(uzavírá-li současně odvolací soud, že se tak stalo bez dohody s žalobkyní, či
nad rámec jeho zmocnění). Na daném závěru pak nic nemění ani posouzení
odvolacího soudu, že pohledávku vůči peněžnímu ústavu má toliko majitel účtu,
nikoliv další osoby ve smyslu § 710 odst. 2 obch. zák. oprávněné toliko
nakládat s peněžními prostředky na jeho účtu (k otázce postavení majitele účtu
z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 14. dubna 2000, sp.
zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněný pod č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001,
uveřejněný tamtéž pod č. 75, ročník 2002).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem
správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty
první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III o věci samé,
jakož i v závislých nákladových výrocích IV a V zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro
odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu