28 Cdo 3232/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ch. L.,
zastoupené Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě-Hrabové,
Místecká 329/258, proti žalované L. A., zastoupené JUDr. Pavlem Navrátilem,
advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 120/2, o 470.000
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C
173/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. ledna 2016, č. j. 11 Co 437/2015-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2016, č. j. 11 Co
437/2015-269, se s výjimkou výroku II. zrušuje a věc se v naznačeném rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 5. 2014, č. j. 19 C 173/2010-227,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 470.000 Kč s úrokem z prodlení od 3. 10.
2007 oproti povinnosti žalobkyně vydat žalované sochu „V.“ autora O. G. (výrok
I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II. a III.).
Žalobkyně tvrdila, že dne 2. 10. 2007 podepsala smlouvu o koupi řečeného
uměleckého díla od žalované za kupní cenu ve výši sporného obnosu; následně
však vyšlo najevo, že na uvedeném kontraktu se nenachází vlastnoruční podpis L.
A., pročež je stižen absolutní neplatností. Soud vzal za prokázané, že zmíněný
právní úkon skutečně nepodepsala žalovaná, nýbrž její syn L. A. Současně nebylo
prokázáno, že by žalovaná jmenovaného k uzavření předmětné smlouvy zmocnila
jako svého zástupce. Dle soudu zde tudíž adekvátní projev vůle neučinila ani
žalovaná (která spornou listinu nepodepsala), ani její syn (jenž kupní smlouvu
neopatřil svým spontánním podpisem, nýbrž patrně podpisem komoleným). Žalovaná
nadto nebyla ke dni uzavření smlouvy vlastníkem předmětné sochy, a nesvědčilo
jí tudíž oprávnění dále ji převádět. Vzpomínaná smlouva je tak neplatnou, což
implikuje povinnost smluvních stran vrátit si v souladu s § 451 a § 457 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), přijatá plnění coby bezdůvodné obohacení. Pasivní věcná
legitimace se přitom z tohoto hlediska připíná k žalované bez zřetele na její
tvrzení, že sporný obnos přenechala svému synovi. Žaloba tedy byla podána po
právu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 11 Co 437/2015-269,
rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil v části výroku I.
týkající se její povinnosti zaplatit žalobkyni 470.000 Kč s úrokem z prodlení
od 6. 4. 2011 oproti vydání shora zmíněné sochy (výrok I.), dále prvoinstanční
rozsudek v tomtéž výroku změnil tak, že zamítl žalobu, pokud jde o
příslušenství za období od 3. 10. 2007 do 5. 4. 2011 (výrok II.), a zároveň
rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům i státu v řízení před soudy obou
stupňů (výroky III. až V.). Odvolací soud výslovně odmítl přezkoumávat úvahu
okresního soudu ohledně nedostatku vlastnického práva na straně žalované (byť
vyslovil jisté pochybnosti o její správnosti), neboť ji pokládal za
nadbytečnou. Zdůraznil, že dle ustálené soudní praxe ze smlouvy musí být
patrno, že ji za smluvní stranu uzavřel zmocněnec. V předmětné věci ovšem v
textu kontraktu žádný zástupce označen není, nebyla k němu ani přiložena plná
moc, jež by osvědčovala zástupčí oprávnění L. A., a je tak nutné dospět k
závěru, že byl dotčený právní úkon na straně prodávající uzavřen osobou k tomu
nezmocněnou, což jej činí absolutně neplatným pro nedostatek svobodného a
vážného projevu vůle. Žalovaná je proto povinna vrátit žalobkyni přijaté
peněžité plnění a žalobkyni oproti tomu tíží povinnost vydat spornou sochu.
Tento rozsudek (dle obsahu podání nikoli ve výroku II.) napadla žalovaná
dovoláním, v němž uvádí, že názor krajského soudu, v souladu s nímž musí být ze
smlouvy zřejmé, že ji za její stranu uzavírá zástupce, jinak je neplatná, byl
soudní praxí výslovně překonán. Dovolatelka zdůrazňuje, že byla při uzavírání
smlouvy zastoupena svým synem L. A., jenž nebyl prodávajícím, nýbrž pouze jejím
zmocněncem, o čemž měla druhá strana povědomí, jak vyplývá z důkazů provedených
v řízení. Důsledkem překročení zmocnění přitom podle judikatury není neplatnost
právního úkonu, ale pouze to, že uvedeným aktem zastoupený eventuálně nemusí
být vázán; i s tímto stanoviskem jsou tedy úvahy odvolacího soudu v příkrém
rozporu. Se zřetelem k naznačenému pochybení by dovolací soud měl rozsudek
soudu odvolacího zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež poukázala na skutečnost, že v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu mohou nastoupit účinky přímého zastoupení toliko v
případě, že adresát jednání ví, respektive z okolností musí seznat, že
jednající subjekt nevystupuje vlastním jménem, nýbrž za jinou osobu. V daném
případě z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že nebylo nikterak zřejmé, že
smlouvu uzavíral zmocněnec. Jelikož je závěr o neplatnosti předmětné kupní
smlouvy zcela správný, má žalobkyně za to, že by Nejvyšší soud měl dovolání
žalované odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání žalované je přípustné i důvodné, jelikož se krajský soud odchýlil od
konstantní judikatury Nejvyššího soudu, dovodil-li, že smlouvu uzavřenou
zástupcem, v níž není toto postavení jednající osoby vyjádřeno, bez dalšího
stíhá neplatnost.
Dovolací soud totiž již ve své rozhodovací praxi vícekrát konstatoval, že
řečený názor (respektive rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997,
sp. zn. 11 Cmo 245/97, z něhož daná idea pochází) byl překonán rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, a navazující
judikaturou, v níž se naopak konstatuje, že podepsala-li fyzická osoba smlouvu
jako subjekt jednající za smluvní stranu, není pro řešení otázky platnosti
tohoto právního úkonu významné, zda v něm bylo výslovně uvedeno, že tak činí na
základě hmotněprávní plné moci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2011, sp. zn. 23 Cdo 2132/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013,
sp. zn. 26 Cdo 2185/2013, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2014, sp. zn. 33 Cdo 2776/2012). Rozpor úvah odvolacího soudu s předeslanými
tezemi je zcela očividný a právní posouzení obsažené v napadeném rozhodnutí
činí neudržitelným.
Zasluhuje přitom explicitního zdůraznění, že ze samotné skutečnosti, že smlouva
byla na straně prodávající potenciálně uzavřena osobou k tomu nezmocněnou,
nelze dovozovat neplatnost dotčeného ujednání. Dle aplikovatelné právní úpravy
(§ 33 odst. 2 obč. zák.) totiž platí, že překročil-li zmocněnec své oprávnění
vystupovat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z
tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon
dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Z citovaného ustanovení předně
vyplývá, že s překročením zástupčího oprávnění či jednáním bez plné moci není
spojena neplatnost právních úkonů zástupce, nýbrž pouze to, že zmocnitel,
popřípadě subjekt, za nějž jednala třetí osoba bez plné moci, je učiněným
právním úkonem vázán jen za podmínek stanovených v § 33 obč. zák. (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3412/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5188/2014, potažmo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1528/2016).
Současně platí, že i jednání neopírající se o řádné zmocnění může být přičteno
tomu, jehož jménem bylo jednáno, pakliže předmětný právní úkon bez zbytečného
odkladu schválí, přičemž tato tzv. ratihabice může proběhnout též ústně či
konkludentně, například tím, že zastoupený přijme kupní cenu poskytnutou na
základě popsaným způsobem realizovaného právního úkonu (viz mimo jiné rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2923/2015). Konečně se
sluší připomenout stabilizovaný názor dovolacího soudu (přiléhavě zdůrazněný
žalobkyní), dle kterého o přímé zastoupení, z něhož vznikají práva a povinnosti
bezprostředně zastoupenému, jde, je-li celý kontext jednání zmocněnce a třetí
osoby obrácen ke zmocniteli, tedy pokud třetí osoba ví, respektive z okolností
musí vědět, že s ní jednající subjekt koná za jiného, že smluvní stranou je
osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem (viz mimo jiné rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1078/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4450/2014).
Při aplikaci provedeného výkladu na posuzovaný spor je nutné v první řadě
zodpovědět otázku, zdali s ohledem na celkový průběh uzavírání dotčené kupní
smlouvy žalobkyně měla a mohla usuzovat, že jedná se žalovanou zastoupenou L.
A., tedy že vůči ní posléze zmíněný nevystupuje vlastním jménem (konkrétní
vyhodnocení tohoto aspektu je problémem povýtce skutkové povahy, Nejvyšší soud
proto nemůže brát zřetel na tu část dovolací argumentace, jíž je pomocí
jednotlivých v řízení provedených důkazů dokládáno, že žalobkyni muselo být
zřejmé postavení syna žalované coby jejího zástupce). Není přitom určující, zda
bylo eventuální zmocnění onoho jednatele patrné ze smlouvy samotné. Pakliže
odvolací soud dospěje k závěru, že L. A. si ve vztahu k žalobkyni počínal ve
výše naznačeném smyslu jako zástupce žalované, musí zkoumat, zdali byl k jejímu
zastupování náležitě zmocněn. I kdyby tomu tak nebylo, bylo by jako na stranu
uzavřené kupní smlouvy možné nazírat na dovolatelku, jestliže by daný úkon
nezmocněného jednatele dodatečně schválila (třebas jen konkludentně). Pokud by
soud dovodil, že syn žalované při uzavírání sporné kupní smlouvy nevystupoval
coby její zástupce, případně, že sice jednal jejím jménem, nebyl k tomu však
náležitě zmocněn a jeho úkony nebyly dovolatelkou ani dodatečně schváleny s
následkem v podobě zhojení uvedeného nedostatku zástupčího oprávnění, bylo by
namístě artikulovat závěr, že právní účinky onoho jednání nastaly ve vlastní
sféře L. A.
Čistě pro úplnost je možné podotknout, že dospěl-li by odvolací soud v
kterékoli z předestřených situací k závěru o neplatnosti dotčeného kontraktu (z
jiného důvodu než pro nedostatek zmocnění, respektive jeho nevyjádření v textu
smlouvy, neb tyto okolnosti samy o sobě právní úkon neplatným nečiní, jak bylo
osvětleno shora), musel by věnovat náležitou pozornost jednoznačnému určení,
kterou osobu lze přesvědčivě označit za účastníka smlouvy na straně
prodávající. Dle ustálené judikatury totiž povinnost k vydání bezdůvodného
obohacení získaného plněním na základě neplatné smlouvy stíhá toliko její
strany (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28
Cdo 2265/2014, či ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3999/2015). Bude-li proto
kupříkladu konstatováno, že žalovaná rozebíranou smlouvu nepodepsala a subjekt,
jenž na onu listinu svůj podpis přičinil, nevystupoval coby její přímý
zástupce, nebude v zásadě možné konsistentně uzavřít, že ji lze pokládat za
smluvní stranu a povinovat ji k vrácení majetkového prospěchu, který byl v
souladu s onou smlouvou poskytnut.
Nejvyšší soud (přestože neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami ve smyslu
§ 242 odst. 3 o. s. ř.) při vědomí popsaných pochybení v právním posouzení
případu nemohl než přikročit ke zrušení části napadeného rozhodnutí a vrácení
věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta
první, o. s. ř.).
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu