33 Odo 1078/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) A. H. a b) H. H.,
obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) F. B. a 2) I. B., oběma
zastoupeným advokátkou, o částku 408.354,60 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve V. pod sp. zn. 3 C 876/95, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v B. ze dne 17. ledna 2005, č. j. 17 Co 291/2002-166, takto :
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 17.
ledna 2005, č. j. 17 Co 291/2002-166, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu
ve V. ze dne 21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116, tak, že se zamítá žaloba,
aby žalovaná zaplatila žalobcům společně a nerozdílně se žalovaným částku
7.482,60 Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v B. ze dne 17. ledna 2005, č. j. 17 Co
291/2002-166, ve výrocích potvrzujících rozsudek Okresního soudu ve V. ze dne
21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta
žaloba, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobcům částku 400.872,-
Kč s příslušenstvím a aby žalovaný zaplatil žalobcům společně a nerozdílně se
žalovanou další částku 7.482,60 Kč s příslušenstvím, ve výrocích, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, a rozsudek Okresního soudu ve
V. ze dne 21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116, ve výrocích, jimiž byla
zamítnuta žaloba, aby žalovaní zaplatili společně a nerozdílně žalobcům částku
400.872,- Kč s příslušenstvím a aby žalovaný zaplatil žalobcům společně a
nerozdílně se žalovanou další částku 7.482,60 Kč s příslušenstvím, ve výrocích,
jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu, se zrušují a v
tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu ve V. k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou v konečném znění domáhali po žalovaných zaplacení částky
410.666,- Kč představující bezdůvodné obohacení, které žalovaní získali na
jejich úkor v době od května 1996 do dubna 1998 užíváním nebytových prostor v
jejich domě bez platné nájemní smlouvy.
Okresní soud ve V. rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 3 C 876/95-116,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně,
do tří dnů od právní moci rozsudku částku 9.794,- Kč s úroky z prodlení z
částky 4.897,- Kč za dobu od 11. 4. 1998 do zaplacení ve výši 26 % a z částky
4.897,- Kč za dobu od 11. 5. 1998 do zaplacení ve výši 26 % (výrok I.), žalobu
proti žalovanému zcela zamítl (výrok II.), žalobu proti žalované o zaplacení
částky 400.872,- Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok III.),
řízení o vyklizení nebytových prostor sestávajících z obchodu a kanceláře o
velikosti 76 m2 a skladu o velikosti 29 m2, které se nacházejí v domě M. n.,
V., zastavil (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky
V. a VI.). Vyšel ze zjištění, že dne 11. 12. 1992 byla uzavřena smlouva o nájmu
na dobu určitou do 14. 4. 1998, jejímž předmětem bylo užívání nebytových
prostor o výměře 105 m2 nacházejících se v domě ve V., za účelem provozování
prodejny lahůdek a polotovarů. Nájemné bylo sjednáno podle vyhlášky č. 585/1990
Sb. a vyhlášky městského zastupitelstva ze dne 1. 4. 1991 v celkové výši 60. 100,- Kč ročně a záloha na otop ve výši 24.000,- Kč ročně. Ve smlouvě je
označen jako pronajímatel „Městský úřad V., M. n.. 1 - zastoupený R. k.č. 2,
V.“ a jako nájemce „P. A.- lahůdky, polotovary, zastoupená panem F. B., V., S. 6“. V kolonce smlouvy „podpis pronajímatele“ je otisk razítka „R. K. - 2 J. Z.,
P. 2-4, V.“ s nečitelným podpisem, a v kolonce „podpis nájemce“ je podpis „B.“. Nájemní smlouvu k výzvě realitní kanceláře uzavíral žalovaný, jenž v roce 1991
ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. vydražil provozní jednotku
označenou jako „B.-p. l. a p., M. n. 44, V.“ za cenu 310.000,- Kč. Ve vydražené
provozovně nikdy nepodnikal. Od počátku v ní podnikala jako fyzická osoba na
základě živnostenského oprávnění žalovaná, která má v živnostenském listě
uvedeno obchodní jméno „I. B. – A., l., p. Město V. prodalo kupní smlouvou ze
dne 31. 10. 1994 žalobcům nemovitost označenou jako č. p. 19 s pozemkem parc. č. 1195, zapsanou na LV č. 10001 pro katastrální území a obec V., v níž se
nachází předmětné nebytové prostory, za kupní cenu 3,500.000,- Kč. Účastníci
smlouvy si sjednali úhradu kupní ceny ve splátkách s tím, že poslední splátku
kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč žalobci zaplatí do patnácti dnů poté, co
skončí nájemní vztah mezi městem V. a žalovanou na prodejnu lahůdek a
polotovarů. Žalovaná žalobcům poukazovala čtvrtletně na nájemném 21.025,- Kč a
ti je přijímali. Obvyklé nájemné v daném místě v období od května 1996 do dubna
1998 činilo u nebytových ploch určených pro komerční činnost 1.200,- Kč za 1 m2
ročně a u skladových ploch 960,- Kč za 1 m2 ročně. Z takto zjištěného
skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva je ve
smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění
(dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatným právním úkonem. Konstatoval, že ve
smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb.
je způsobilým subjektem práv a
povinností obec, tedy v posuzovaném případě město V., a nikoli M. ú. ve V. I
když je pronajímatel v nájemní smlouvě označen určitě, jde o subjekt, který
nemůže nabývat práva a povinnosti. Naproti tomu označení nájemce v nájemní
smlouvě jako „P. A. – l., p., zastoupená panem F. B., V., S. 6“ je natolik
neurčité, že lze pochybovat o tom, že pronajímatel věděl, s kým skutečně
smlouvu uzavírá. Na jedné straně je zřejmé, že pronajímatel měl v úmyslu, aby v
nebytových prostorách byla provozována prodejna lahůdek (tj. předmět
podnikatelské činnosti žalované), na druhé straně mu bylo známo, že
vydražitelem provozní jednotky je žalovaný, který však v prodejně nepodniká. Neurčitost v osobě nájemce, kterou soud prvního stupně shledal neodstranitelnou
ani výkladem, způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o nájmu. Aby žalovaný mohl
uzavřít smlouvu jako zástupce žalované, musel by k tomu být zmocněn; takové
zmocnění však doloženo nebylo. Kromě toho nájemní smlouvu mohl uzavřít platně
pouze žalovaný, kterému jako vydražiteli provozní jednotky svědčilo právo na
uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (§ 15 odst. 1 zákona č. 427/1990
Sb.). Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný není ve věci
pasivně legitimován. Uplatněnou námitku promlčení shledal převážně důvodnou a
žalované uložil zaplatit žalobcům (oprávněným společně a nerozdílně) toliko
částku 9.794,- Kč, o niž se na jejich úkor bezdůvodně obohatila užíváním
nebytových prostor v měsících březnu a dubnu 1998. Vycházel přitom z obvyklého
nájemného, od něhož odečetl částky, které žalovaná žalobcům v tomto období
zaplatila.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 17. ledna 2005,
č. j. 17 Co 291/2002-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a
III. změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2.311,40 Kč s 26 % úrokem z
prodlení ročně od 11. 4. 1998 do zaplacení, a žalobu, jíž se žalobci po
žalovaných domáhali zaplacení částky 408.354,60 Kč se zde specifikovaným
příslušenstvím, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k názoru, že nejasnosti smlouvy o nájmu v označení jejích
účastníků jsou odstranitelné výkladem; tudíž jde o platný právní úkon. S
přihlédnutím ke zjištění, že žalovaný se dne 13. 5. 1991 stal vydražitelem
provozní jednotky „B. – p. l. a p., V., M. n. 44“ a že smlouvu jako nájemce
podepsal, dovodil, že smluvní stranou smlouvy byl žalovaný. Okolnost, že jako
nájemce je ve smlouvě označena „P. A. – l. a p.“, považoval pouze za označení
určitého obchodního jména, pod kterým měla být činnost v prodejně provozována.
Na straně pronajímatele při uzavírání smlouvy vystupovalo město V., neboť
smlouvu za pronajímatele podepsal J. Z., který k tomu byl pověřen
komisionářskou smlouvou uzavřenou právě s městem V. Rovněž z dalšího chování
žalovaných, kteří platili nájemné městu V., je zřejmé, že jim bylo zcela jasné,
s kým smlouvu uzavřeli. Z obsahu kupní smlouvy vyplývá, že jak žalobci, tak
město V. považovali nájemní smlouvu za platně uzavřenou. Jestliže tedy žalovaní
užívali nebytové prostory na základě platné nájemní smlouvy, odvolací soud
uzavřel, že nárok uplatněný žalobci nelze posuzovat jako bezdůvodné obohacení,
nýbrž plnění ze smlouvy. Protože žalobcům, kteří se stali vlastníky nemovitosti
s nebytovými prostory a vstoupili tak do práv a povinností pronajímatele,
nebylo zaplaceno nájemné pouze za dobu od 1. 4 1998 do 14. 4. 1998, shledal
odvolací soud nárok opodstatněným toliko v rozsahu 2.311,40 Kč (s
příslušenstvím). Tuto částku žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně s
poukazem na § 143 odst. 1 písm. b/ a § 145 odst. 3 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V prvé řadě odvolacímu soudu vytýkají vadu
spočívající v tom, že přes závěry o převážně věcné správnosti rozhodnutí soudu
prvního stupně formuloval - byť procesní předpis tuto možnost soudu nedává -
rozsudečný výrok jako měnící z důvodů stylistických. Dále namítli nesprávnost
posouzení otázky platnosti smlouvy o nájmu ze dne 11. 12. 1992. I nadále jsou
přesvědčeni, že smlouva je pro neurčitost v označení jejích účastníků absolutně
neplatným právním úkonem, neboť je nelze spolehlivě identifikovat ani
provedeným výkladem. Konkrétně namítají, že na straně pronajímatele je ve
smlouvě označen Městský úřad V., tedy non-subjekt, který není subjektem
způsobilým vstupovat do občanskoprávních vztahů a nemohl být vlastníkem
předmětné nemovitosti. Proto ani nemohli uzavřením kupní smlouvy vstoupit do
jeho práv a povinností. Protože v případě pronajímatele jde o zcela jednoznačné
a srozumitelné označení tohoto subjektu, není důvodu k odstraňování neurčitosti
výkladem. Dále mají zato, že z obsahu smlouvy nelze vyrozumět, kdo ji za
pronajímatele uzavřel. Označení „R. k. č. 2“ je natolik nejasné, že tuto
neurčitost rovněž nelze odstranit výkladem. Jestliže až v řízení před soudem
vyšlo najevo, že pod tímto označením se rozumí J. Z., V., P. 4, který měl za
pronajímatele jednat na základě komisionářské smlouvy ze dne 31. 1. 1992
uzavřené s městem V., pak namítají, že tato smlouva jej k uzavření smlouvy
jménem města nemohla opravňovat. Takto mohl vystupovat pouze na základě
uzavřené smlouvy mandátní a udělené plné moci. Nic takového však v řízení
tvrzeno a ani prokázáno nebylo. V této souvislosti připomínají, že komisionář
jedná vždy vlastním jménem na účet komitenta (§ 577 a násl. obch. zák.). Navíc
komisionářská smlouva zmocňovala J. Z. toliko k uzavírání nájemních smluv k
bytům, takže neměl ani oprávnění k nepřímému zastupování ve sjednávání smluv o
nájmu nebytových prostor. I kdyby byla smlouva o nájmu ze dne 11. 12. 1992
platná, byl by z ní zavázán J. Z., neboť jednal bez plné moci (§ 33 odst. 3
obč. zák.). V tom případě jsou žalobci přesvědčeni, že takovou smlouvou nejsou
zavázáni, jelikož kupní smlouvou vstoupili pouze do práv a povinností města V.,
a ne J. Z. Mají zato, že smlouva o nájmu trpí též neurčitostí v označení
nájemce. Prodejna A. – l., p. uvedená ve smlouvě jako nájemce není právnickou
ani fyzickou osobou. Toto označení neumožňuje jednoznačnou identifikaci
subjektu a ani interpretací nelze dovodit, že se jím rozumí žalovaná, může jít
jen o označení provozovny. Odvolacímu soudu žalobci dále vytkli, že se
nezabýval tím, na základě jakého oprávnění žalovaný za nájemce jednal. I v jeho
případě, pokud by bylo dovozováno, že platná smlouva byla uzavírána se
žalovanou, nebylo doloženo zmocnění žalovaného jednat za nájemce a vztahovaly
by se na něho důsledky ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. Žalobci mají zato, že
žalovaná nemohla uzavřít platně smlouvu o nájmu i z toho důvodu, že nebyla
splněna podmínka předchozího souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990
Sb., ve znění v tu dobu platném. Oponují rovněž názoru odvolacího soudu, že
závazek vyplývající ze smlouvy o nájmu tvoří společné jmění žalovaných, kteří
jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Jsou přesvědčeni, že povinnost plnit
ze smlouvy vzniká jen tomu z manželů (přes existenci SJM), který je účastníkem
závazkového vztahu. V případě plnění z bezdůvodného obohacení je však situace
jiná a takový závazek společné jmění manželů tvoří. Mají výhrady i k tomu,
jakým způsobem soud prvního stupně posoudil otázku promlčení práva z
bezdůvodného obohacení (zejména počátku běhu subjektivní promlčecí doby), a
podrobně tuto problematiku, kterou se odvolací soud nezabýval, rozebírají. Z
uvedených důvodů navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela
provedená zákonem č. 59/2005 Sb., - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II
bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty - účastníky řízení, za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1 o. s. ř. a §
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle
jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobci avizují, že dovoláním
napadají rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I., II., III. a IV., tedy i
v jeho části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům
společně a nerozdílně částku 2.311,40 Kč s příslušenstvím, ve skutečnosti žádné
výhrady proti této části rozsudku odvolacího soudu neuplatňují. Ostatně
dovolání v tomto rozsahu by ani nebylo subjektivně přípustné (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněná v časopise
Soudní judikatura pod označením SJ 28/1998 a SJ 7/2000).
Žalobci dovozují přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
mimo jiné z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je založena na rozdílnosti
(nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O
nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí
věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená
účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Pro
posouzení, zda rozhodnutí je měnící, není významné to, zda odvolací soud
formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo postupoval podle § 220 o. s. ř.,
popřípadě podle § 221 o. s. ř. Podstatné je, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu
prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků, popřípadě zda na
základě odlišného posouzení rozhodných okolností stanovil práva a povinnosti
účastníků odlišně či nikoli (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30.4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).
I když odvolací soud formuloval výroky svého rozsudku jako výroky měnící, ve
skutečnosti změnil ve vztahu k žalované jen tu část výroku rozsudku soudu
prvního stupně, kterou bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit žalobcům též
částku 7.482,60 Kč s příslušenstvím, tak že žalobu i v tomto rozsahu zamítl, a
ve vztahu k žalovanému tu část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou
byla proti němu zamítnuta žaloba do částky 2.311,40 Kč s příslušenstvím, tak že
v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno; v ostatních částech výroky tohoto
rozsudku potvrdil. Práva a povinnosti stanovená účastníkům v tomto rozsahu
nejsou totiž odlišná, a proto nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí, u nichž je
přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nýbrž podle §
237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v
obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží
(§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože v posuzovaném případě rozhodnutím
odvolacího soudu došlo k tzv. rozštěpení uplatněného práva, je třeba
přípustnost dovolání proti jeho výrokům měnícím a potvrzujícím posuzovat
samostatně.
Dovolání žalobce směřuje mimo jiné proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ve vztahu k žalované
v rozsahu 7.482,60 Kč s příslušenstvím. Protože tím rozhodl o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti
tomuto výroku ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena. Dovolací
soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Dovolací soud se proto mohl dále zabývat již jen přípustností dovolání proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba vůči žalované, aby společně a
nerozdílně se žalovaným zaplatila žalobcům částku 400.872,- Kč s
příslušenstvím, a vůči žalovanému, aby společně a nerozdílně se žalovanou
zaplatil žalobcům částku 408. 354,60 Kč s příslušenstvím.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno v
pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vydané, se řídí § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
273 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je podle
něho přípustné pouze k řešení otázek právních. Znamená to, že jeho přípustnost
může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací
soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v
posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při
právním posouzení věci odvolací soud. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě (i kdyby byl dán)
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Bez významu jsou proto výtky žalobců mířící proti postupu odvolacího soudu v
řízení (tj. výhrady k poučení o dovolání a k formulací výroků jako měnících),
neboť jsou uplatněním nezpůsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.
Žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o nájmu
nebytových prostor uzavřená 11. 12. 1992 je platná. Tvrdí, že jde o neplatný
právní úkon pro jeho neurčitost v označení nájemce, kterou nelze odstranit ani
výkladem, a proto, že jej na straně pronajímatele učinil ten, kdo neměl
způsobilost k právům a povinnostem, resp. za pronajímatele uzavřel smlouvu
zmocněnec bez plné moci. Protože odvolací soud vyložil smlouvu o nájmu v
rozporu s hmotným právem (jak bude dále vysvětleno), lze napadenému rozsudku
přiznat zásadní význam po právní stránce a dovolání přípustnost.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně ho vyložil, popřípadě ze správných skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry či aplikoval konkrétní právní normu na
neúplně zjištěný skutkový stav.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle
sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je
jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jen právní úkony, u nichž neurčitost
obsahu nelze odstranit výkladem podle stanovených interpretačních pravidel (§
35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro neurčitost neplatné (srovnej rozhodnutí
Vrchního soudu v P. ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v
časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97,
publikované v časopise Soudní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
V daném případě jde o posouzení, zda smlouva o nájmu je neplatná pro vadu v
označení jejích účastníků (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud České
republiky v rozsudku ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném v
časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/1998, formuloval závěr, že vada
v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě
neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem
(§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž
byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Obdobné právní
závěry zaujal v rozhodnutích ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2362/2003, ze
dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
219/2005, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1766/2005. Ohledně označení
fyzické osoby v písemném právním úkonu Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8.
4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), v sešitu č.
16, pod č. C 1130, vyslovil, že je-li účastník smlouvy označen obchodním jménem
fyzické osoby, která smlouvu uzavírá, je účastníkem smlouvy tato fyzická osoba.
Ve vztahu k právnímu úkonu právnické osoby dovodil, že
uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své
obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho
důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba).
Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu,
neplatnost právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. l. 2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 55/2002, a např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 872/2005, ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2480/2000).
V posuzované věci odvolací soud učinil závěr o tom, že účastníkem smlouvy o
nájmu nebytových prostor na straně nájemce byl žalovaný, aniž respektoval
ustálenou judikaturu (shora uvedenou). Pochybil, když v rozporu s § 35 odst. 2
obč. zák. nevyložil celý obsah projevu vůle zachyceného v písemné smlouvě, a za
rozhodující považoval jen to, že žalovaný smlouvu podepsal jako nájemce. Tutéž
důležitost však již nepřiznal okolnosti, že i Jiří Zbořil podepsal smlouvu jako
pronajímatel, ačkoli stejně jako žalovaný je v záhlaví smlouvy označen jako
zástupce smluvní strany; Jiřího Zbořila za zástupce pronajímatele považoval.
Nezohlednil ani skutečnost, že nájemce je ve smlouvě označen neúplným obchodním
jménem, pod nímž podniká žalovaná jako fyzická osoba. Ze skutkových okolností,
jež uzavření smlouvy o nájmu předcházely, za nichž byl právní úkon učiněn a
které po jeho uzavření následovaly, přisoudil rozhodující význam jen té, že
žalovaný předmětnou provozní jednotku v roce 1991 vydražil. Další rozhodné
skutkové okolnosti, jež s uzavřením právního úkonu souvisely, nevzal vůbec v
úvahu (zejména tu, na čí žádost byla smlouva uzavírána, jaká byla vůle
žalovaného a žalované při uzavírání smlouvy, zda byl žalovaný žalovanou vybaven
plnou mocí k uzavření smlouvy a jaké bylo následné chování města Vyškov,
žalovaného a žalované po uzavření smlouvy, tj. s kým pronajímatel jednal jako s
nájemcem a který subjekt se jako nájemce choval). I když závěr, že smlouvu o
nájmu uzavřel jako nájemce žalovaný, učinil odvolací soud na základě neúplného
a tudíž nesprávného právního posouzení věci, nejde nepochybně o takovou vadu
projevu vůle, která by nebyla odstranitelná výkladem a pro niž by bylo nutno
považovat smlouvu za neplatnou. V tomto ohledu tedy výhrada žalobců není
opodstatněná. Totéž platí o námitce zpochybňující závěr, že smlouvu o nájmu
uzavřelo město Vyškov, byť ve smlouvě je pronajímatel nepřesně označen nikoli
názvem obce, nýbrž názvem obecního úřadu jako orgánu této obce. Zpochybňovaný
závěr odvolací soud učinil v souladu s konstantní judikaturou výše citovanou a
není tedy v rozporu s hmotným právem.
Další právní závěr odvolacího soudu, že smlouvu o nájmu za město V. uzavřel
jeho zástupce J. Z. na základě komisionářské smlouvy, jehož správnost žalobci
zpochybňují, však obstát nemůže.
Podle § 577 zákona č. 513/1991 Sb, obchodního zákoníku, v tehdy platném znění
(dále jen „obch. zák.“) smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že
zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost,
a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Podle § 581 věty první obch. zák. z
jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva
ani povinnosti. Komisionářská smlouva je zvláštním druhem smlouvy mandátní.
Pojmovými znaky komisionářské smlouvy je nepřímé zastoupení a předmět
obstarání, jímž je určitá obchodní záležitost (nejčastěji uzavření smlouvy).
Základní rozdíl komisionářské smlouvy od smlouvy mandátní je v tom, že
komisionář při zařizování záležitosti jedná vlastním jménem (suo nomine), tzn.
že např. ze smlouvy, kterou jako komisionář uzavřel, je zavázán sám, avšak její
uskutečnění se děje na účet komitenta.
Podle § 22 odst. 1 obč. zák. je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného
jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Toto
ustanovení upravuje tzv. přímé zastoupení, při kterém zástupce činí právní
úkony jménem zastoupeného a na jeho účet; práva a povinnosti vznikají přímo
zastoupenému a nikoliv jeho zástupci. Mezi zástupcem a třetí osobou (např.
nájemcem) tedy žádná práva a povinnosti nevznikají. K tomu, aby smlouvu o nájmu
věci za jiného (obvykle za jejího vlastníka) uzavřel s nájemcem ten, kdo ji má
pouze zprostředkovat, je nutná plná moc, na jejímž základě jedná zástupce
jménem jiného, přičemž nájemce ví, resp. z okolností musí vědět, že zástupce
jedná za jiného a že smlouvu o nájmu uzavírá s osobou jinou, jejímž jménem je
věc pronajímána. Jinými slovy řečeno, zastoupení je tehdy přímé, když třetí
osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná za
jiného, že smluvní stranou je osoba jiná, a že jednání je vedeno se zástupcem.
Není-li splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé.
V posuzované věci odvolací soud správně dospěl k závěru, že za pronajímatele
město Vyškov smlouvu o nájmu uzavřel J. Z., majitel R. k. č. 2, V., P. 2.
Nájemci muselo být zřejmé, že J. Z. uzavírá smlouvu o nájmu jménem města V.,
které zastupuje, a nikoli jménem svým. Jednalo se tedy o případ tzv. přímého
zastoupení. Z toho, co bylo řečeno, je ovšem pojmově vyloučeno, aby byl J. Z.
zmocněn k přímému zastupování pronajímatele při uzavření smlouvy na základě
komisionářské smlouvy, jak odvolací soud nesprávně uzavřel. Za tím účelem mu
bylo třeba udělit písemnou plnou moc, neboť u smlouvy o nájmu nebytových
prostor se vyžaduje pod sankcí neplatnosti písemná forma (§ 31 odst. 1 a 4 obč.
zák.). Odvolací soud proto pochybil, dovozoval-li způsobilost J. Z. zastupovat
město formou přímého zastupování z komisionářské smlouvy. Jestliže J. Z.
(zmocněnec) činil právní úkon jménem města (zmocnitele), aniž k tomu byl
vybaven plnou mocí, jedná se o tzv. nezmocněné jednatelství, a tento úkon je
pro zmocnitele závazný jen v případě, že jej dodatečně schválí (§ 33 odst. 2
obč. zák.). Na dodatečné schválení (tzv. ratihabici) lze usuzovat podle
konkrétních okolností každého jednotlivého případu (např. z okolnosti, že
pronajímatel přijímal od nájemce ve smlouvě smluvené nájemné).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto
rozsudku (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soudu i je (ve stejném rozsahu) a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost již nezabýval. Na okraj
lze jen poznamenat, že závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaných plnit
žalobcům společně a nerozdílně vyplývá z § 143 odst. 1 písm. b/ a § 145 odst. 3
obč. zák., není v souladu s rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo
677/2006, v němž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu České republiky zaujal právní závěr, že splnění závazku náležejícího do
společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v
nalézacím řízení vymoci po druhém z manželů. Navíc odvolací soud přehlédl, že
případná povinnost k plnění vznikla před 1. 8. 1998, kdy byla zákonem č.
91/1998 Sb. provedena novela občanského zákoníku, která nahradila dosavadní
institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů institutem společného jmění
manželů a přinesla novou právní úpravu závazků manželů.
V dalším řízení bude soud prvního stupně (soud odvolací) vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. listopadu 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu