29 Odo 219/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci žalobkyně Č. f., s.r.o., proti žalovanému Městu L., o zaplacení
9 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 26 Cm 776/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. července 2003, č.j. 6 Cmo 75/2002-95, takto:
I. Dovolání se odmítá
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soudu v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 27. 12. 2001, č.j. 26 Cm 776/97-71, ve
výroku II., jímž Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 8 948 219,20 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního
stupně tedy uzavřel, že žalovaný platně převzal ručitelský závazek za splacení
úvěru ve výši 10,000 000,- Kč, který U. b., a. s. (dále též jen „banka“)
poskytla (jako věřitelka) společnosti Z. Š. m., s. r. o. (jako dlužnici) na
základě smlouvy o úvěru č. 5311-174/93, uzavřené mezi těmito subjekty dne 21.
10. 1993 (dále též je „úvěrová smlouva“). Taktéž uzavřel, že žalovaný
ručitelský závazek dne 12. 7. 1995 písemně uznal, úvěr částečně splatil a s
původní žalobkyní uzavřel dne 17. 3. 1997, tj. po podání žaloby, i dohodu o
narovnání, jejíž součástí byl i žalovaným předložený splátkový kalendář (v němž
je mimo jiné uvedeno, že Rada města L. na svém zasedání schválila usnesení ve
věci plnění předmětného ručitelského závazku). Stejně jako soud prvního stupně
neměl odvolací soud úvěrovou smlouvu za neplatnou jen pro vadu v označení
dlužníka (nepřesném obchodním jménu).
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s odkazem na § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. a s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení a má ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolatel především poukázal na rozdílné označení dlužnice v úvěrové smlouvě ze
dne 21.10.1993 reg. č. 5311-174/93 uzavřené mezi věřitelkou U. b., a.s. Ú. n.
L. a společností Z. Š., a. m. spol. s r.o. oproti zápisu v obchodním rejstříku,
znějícím na společnost Z. Š., m. spol. s r.o. V době uzavření úvěrové smlouvy
nebyl subjekt označený v úvěrové smlouvě zapsán v obchodním rejstříku. Není-li
platná úvěrová smlouva, nemůže být platný ani ručitelský závazek.
Dovolatel namítá, že původní žalobkyně U. b. a.s. nebyla v době podání žaloby
aktivně legitimována, neboť před podáním žaloby postoupila svou pohledávku
vůči žalovanému společnosti R.-S. s r.o. Soud nesprávně posoudil zpětné
postoupení pohledávky ze společnosti R.-S. s r.o. na U. b. a.s. Zpětnému
postoupení pohledávky nesvědčí žádné důkazy, mimo fotokopie smlouvy, která je z
hlediska prověřování pravosti účastníků nedostatečným podkladem pro
příslušného znalce. Původní žalobkyně nedoložila, že je věřitelkou předmětné
pohledávky.
Podle názoru dovolatele, stávající žalobkyně nepředložila žádný důkaz o své
aktivní legitimaci. Ve smlouvě ze dne 30.9.1997 o postoupení pohledávky,
uzavřené mezi původní a stávající žalobkyní, není uvedena úvěrová smlouva, z
jejíhož ručitelského závazku má žalovaný plnit zažalovanou částku. Mimo jiné
je sice převáděna pohledávka za subjektem Š. Z. v částce 21 396 561,12 Kč, ale
tato skutečnost nedokazuje, že na nynější žalobkyni přešla práva a povinnosti
z úvěrové smlouvy ze dne 21.10.1993. Převáděná pohledávka je za jiným
subjektem než je subjekt úvěrové smlouvy a je uvedena jiná výše jistiny než v
úvěrové smlouvě.
Dovolatel dále tvrdí s odkazem na záruční listinu ze dne 13.1.1994, že jeho
ručitelský závazek zanikl na základě vzájemného ujednání, že věřitel může
požadoval od ručitele splnění závazku nejpozději do 90 dnů od doby splatnosti
příslušné úhrady a že pokud tato lhůta nebude, resp. nebyla věřitelem
dodržena, záruka a příslušný závazek zaniká. Soud také přisoudil žalobkyni
větší částku než žalobkyni přísluší a přisouzená částka 8,948 219,20 Kč s
příslušenstvím je v rozporu s ručitelským závazkem žalovaného vzhledem k
zaplacení částky 2,000 000,- Kč. Tuto skutečnost soud rovněž správně
nevyhodnotil.
Dovolatel rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se neřídil zákonem o konkursu a
vyrovnání v platném znění, který vyžadoval, aby osoby zajišťující pohledávky
vůči úpadci (ručitelé) plnili na základě vyžádání správce konkurzní podstaty do
podstaty. Soud měl z úřední povinnosti prověřit, zda tento nárok na úhradu
ručitelského závazku nepatří do konkursní podstaty a řízení o něm může být
zahájeno výlučně na návrh správce konkursní podstaty. Žaloba byla podána dne
27.11.1996 a novela zákona o konkurzu a vyrovnání č. 94/1996 Sb. nabyla
účinnosti dne 1.6.1996, žalobní návrh byl tedy uplatněn subjektem, který nebyl
k podání tohoto návrhu oprávněn, a žaloba měla být odmítnuta.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby před rozhodnutím
byla odložena vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dále Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 241 o. s. ř.), včas ve lhůtě
zakotvené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval především otázkou
přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde.
Podle ustanovení § 237 odst. l písm. c) o.s.ř., na které dovolatel výslovně v
dovolání odkazuje, je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (v posuzovaném případě
nepřichází v úvahu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam má podle ustanovení § 237 odstavec 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodovaní
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, Nejvyšší soud dospěl k závěru,
podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci po
právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo
podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu mý ve věci samé zásadní právní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictví lze
usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně
významné po právní stránce nepokládá.
Otázku odlišnosti označení obchodního jména dlužnice v úvěrové smlouvě a v
obchodním rejstříku s tvrzeným následným účinkem neplatnosti úvěrové smlouvy
nelze pokládat za otázku zásadního právního významu, která by měla judikatorní
význam, tj. představovala by právní posouzení, přesahující konkrétní okolnosti
daného případu. Otázka označení účastníků byla již judikaturou dovolacího soudu
obecně řešena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly
55/2002 a 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46, a dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 548/2001) a ze dne 22. 1.
2002, sp. zn. 21 Cdo 315/2001) a napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v
souladu.
Další tvrzení dovolatele o nedostatku aktivní legitimace původní žalobkyně z
důvodu neprokázání zpětného postoupení pohledávky ze společnosti S.-I. spol.
s.r.o. P. na původní žalobkyni a tvrzení o nedostatku aktivní legitimace
současné žalobkyně z důvodu, že ve smlouvě o postoupení pohledávek nebyla
přesně označena úvěrová smlouva, (pouze v příl. č.l smlouvy o postoupení
pohledávek bylo uvedeno „S. Z. jistina po splatnosti 22 197 940,90 Kč“) se
vztahují k hodnocení předložených důkazů a učinění konkrétních skutkových
zjištění a nejedná se tedy o řešení právní otázky, resp. otázek, takže tyto
okolnosti a argumenty nelze pod ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
subsumovat.
K důkaznímu řízení se vztahují i další námitky uvedené dovolatelem, které jsou
navíc nově tvrzenými skutečnostmi, které dovolatel neuvedl ani před soudem
prvního stupně ani před odvolacím soudem. Jedná se o tvrzení o zániku
ručitelského závazku, tvrzení, že žalobkyni byla soudem přiznána částka
přesahující ručitelský závazek (toto tvrzení neuvedl dovolatel ani v odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako tvrzení, že k podání žaloby
byl oprávněn správce konkursní podstaty. Projednání a posouzení těchto námitek
brání ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř., nehledě k tomu, že ani tyto námitky
nejsou právními otázkami zásadního významu, které by bylo možno podřadit
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve světle shora uvedených závěrů neshledal dovolací soud dovolání žalovaného
přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a proto je bez
jednání ve věci samé (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) odmítl (§ 243 b odst. 5 a § 218
písm. c) o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a skutečnost, že žalobkyni nevznikly v
souvislosti s tímto dovoláním žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu