21 Cdo 872/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce JUDr. F. K., proti žalované Městské části P., zastoupené
advokátem, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 245/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č.j. 55 Co
410/2004-37, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
1.577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru
žalované s žalobcem dohodou ze dne 19. 12. 2003 je neplatné. Žalobu odůvodňoval
zejména tím, že dohoda je neurčitá, neboť „v hlavičce je sice IČ žalované, ale
dohodu uzavírá úřad“, nesrozumitelná, neboť jeho pracovní poměr byl uzavřen
jako řádný a nikoliv jako vedlejší (jak se uvádí ve 3. odstavci dohody), a že
je podepsaná „evidentně nesvobodně“, neboť podpis žalobce na dohodě „byl
uspěchán, vynucen a na dokumentu zaznamenán v tísni za nápadně jednostranných
podmínek z důvodu oprávněných obav“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č.j. 14 C
245/2003-24, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení 6.425,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalované JUDr.
J. S. Vycházeje z toho, že v dohodě ze dne 19. 12. 2003 byla žalovaná (Městská
část P.) identifikována svým identifikačním číslem i sídlem a že ji podepsal
tajemník Ing. L. L. jako osoba oprávněná za žalovanou jednat, dovodil, že
dohodu nelze považovat za neplatnou pro nedostatek určitosti ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce; i když žalovaná nebyla označena
přesně jménem či názvem, z celého obsahu právního úkonu, jeho výkladem ve
smyslu ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, lze mít za to, kdo byl účastníkem
této smlouvy, a to i s ohledem na odkaz ohledně vzniku pracovněprávního vztahu
žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 4. 2000. Neplatnost pro
nesrozumitelnost dohody nezpůsobuje podle soudu prvního stupně ani skutečnost,
že v části, kde se mezi účastníky sjednává odstupné, byl pracovní poměr označen
jako vedlejší. Jedná se pouze o písařskou chybu, neboť „je evidentní“, že
pracovní poměr žalobce byl mezi účastníky jednoznačně vymezen pracovní smlouvou
ze dne 10. 4. 2000, na kterou je v této dohodě přímo odkázáno. Případná
neplatnost části dohody, týkající se sjednání odstupného, by navíc nemohla
způsobit neplatnost celé dohody, neboť z povahy právního úkonu, jeho obsahu ani
z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od
ostatního obsahu. Žalobce dále neprokázal, že podpis na dohodě učinil
nesvobodně, v tísni za nápadně jednostranných podmínek z důvodu oprávněných
obav, a to přesto, že byl soudem vyzván, aby svá tvrzení v tomto směru doplnil.
Nelze také přehlédnout, že žalobce sám si musel být vědom, a to zasláním
interního sdělení starostovi žalované i všem dalším zaměstnancům žalované, že
žalovaná na základě tohoto sdělení může uvažovat o ukončení pracovního poměru s
žalobcem; k uvážení případného skončení pracovního poměru žalobce sám starostu
žalované vyzval, a tedy již zasláním uvedeného interního sdělení musel být
srozuměn s tím, že k jednání ohledně skončení pracovního poměru mezi žalovanou
a ním může dojít. Přistoupil-li tedy k podpisu předmětné dohody o skončení
pracovního poměru, ve které bylo dokonce sjednáno i odstupné, má soud prvního
stupně zato, že žalobce tak zvolil pro něj v danou situaci nejvhodnější řešení
případného skončení pracovního poměru. Žalobce je navíc osobou s právnickým
vzděláním, u žalované byl v pracovním poměru v postavení právníka kanceláře
starosty a i z toho je zřejmé, že se v nastalé situaci ohledně možných způsobů
skončení jeho pracovního poměru u žalované vzhledem ke svému vzdělání mohl
orientovat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č.j. 55 Co
410/2004-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 7.556,50 Kč k rukám
advokáta. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o skončení
pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou ze dne 19. 12. 2003 nemůže být
neplatná z důvodů „nesvobody“ žalobce při podpisu dohody, neboť žalobce neuvedl
taková žalobní tvrzení (a ani důkazy), ze kterých by bylo možno dovodit závěr
pro něj příznivý. Nesvobodu vůle nelze podle odvolacího soudu dovozovat ze
samotného faktu, že některé ze zákonem předvídaných možností skončení
pracovního poměru jsou pro žalobce příznivější než jiné. Mohl-li žalobce
svobodně uvažovat o následcích, které jsou s jednotlivými způsoby skončení
pracovního poměru spojeny, a zvolil z nich pro něj podle jeho úvahy v tom
okamžiku nejvhodnější způsob, nemůže na jeho svobodném projevu vůle změnit nic
ani fakt, že poté případné následky posoudil jinak a svůj učiněný úkon si
rozmyslel. Nesvobodu vůle nelze spatřovat ani v tom, že tajemník žalované
sdělil žalobci, že, nebude-li dohoda uzavřena, bude žalovaná postupovat vůči
žalobci jinak (použije některý ze způsobů skončení pracovního poměru
předpokládaných zákoníkem práce). Správné závěry podle odvolacího soudu vyvodil
soud prvního stupně i v otázce označení žalované v dohodě mezi účastníky ze dne
19. 12. 2003. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zaměstnavatelem žalobce je
městská část a že byl jako pracovník zařazen do kanceláře starosty, jež je
součástí úřadu. Nepřesnost označení zaměstnavatele nezpůsobuje neplatnost
dohody, lze-li z obsahu úkonu dovodit, kteří účastníci úkon učinili. Není proto
správný závěr žalobce uvedený v odvolání, že omyl v označení zaměstnavatele v
záhlaví dohody způsobuje její neplatnost; z toho důvodu není ani podstatné, k
jakému okamžiku se váže oprava tohoto záhlaví, kterou učinila žalovaná
13.1.2004. I když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí blíže
nevysvětlil, na základě jaké právní úvahy dospěl k závěru, že tajemník úřadu je
oprávněn zastupovat žalovanou v pracovních vztazích, odvolací soud s tímto
závěrem souhlasí. Podle ustanovení § 103 a § 81 odst. 5 písm. e) zákona č.
131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, tajemník úřadu městské části plní úkoly
statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů vůči zaměstnancům
městské části zařazeným do úřadu a podle § 104 téhož zákona úřad městské části
tvoří starosta, zástupce starosty, tajemník úřadu a zaměstnanci městské části
zařazení do úřadu. Z toho vyplývá, že žalobce, jako pracovník kanceláře
starosty, byl zaměstnancem městské části zařazeným do úřadu a že tajemník úřadu
byl proto oprávněn vůči němu vykonávat v pracovněprávních vztazích pravomoci
statutárního orgánu a tedy i podepsat dohodu o skončení pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje
z toho, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem,
žalobce namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily ustanovení § 8 odst. 2
zákoníku práce ve spojení s § 17 odst. 1 a 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze. Byli-li totiž nejen v tomto sporu, ale zejména při vzniku
pracovněprávního vztahu dne 10. 4. 2000, účastníci označeni v souladu s hmotným
právem, tak „není ex lege možné, aby řádně označený zaměstnavatel navrhl změnu
těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, např.
rodinnému příslušníku žalobce“, nebo, aby „žalobce jakýkoliv pracovněprávní
úkon ofertoval či akceptoval“ s kterýmkoliv jiným orgánem žalované uvedeným v
ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 131/2000 Sb. Rozvádí dále, že písemná dohoda ze
dne 19. 12. 2003 není uzavřena žalovanou a že ani konkludentně k dohodě o
skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou nedošlo. Nesouhlasí ani se
závěrem odvolacího soudu o oprávnění tajemníka úřadu činit úkony za žalovanou.
Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního
stupně, byly zrušeny a aby věc byla soudu nalézacímu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné, případně jako
zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť rozhodnutí soudů jsou správná věcně i po
právní stránce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2
písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o
rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení
jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§
237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z
toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné,
a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve
věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak
uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-
li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam)
lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podstatou námitek dovolatele je především to, že dohoda o skončení pracovního
poměru ze dne 19. 12. 2003 je neplatná proto, že je neurčitá v označení toho,
kdo jako druhý účastník (oproti žalobci) tuto dohodu uzavřel. S dovolatelem lze
souhlasit v tom, že zaměstnavatelé (v projednávané věci Městská část P.)
vystupují v pracovněprávních vztazích svým jménem, i v tom, že jeho
zaměstnavatelem nebyl Úřad Městské části P. Uvede-li však v písemném právním
úkonu zaměstnavatel svůj název (jméno) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho
důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba).
Opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej
neučinil; v případě, že by nepřesně nebo neúplně uvedený název (jméno)
zaměstnavatele neodpovídal žádnému subjektu, znamenalo by to, že právní úkon
vlastně nebyl – ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřující –
učiněn. Ve skutečnosti jde pouze o vadu projevu vůle, která způsobuje, nelze-li
ji odstranit pomocí výkladu (§ 240 odst. 3 zák. práce), neplatnost právního
úkonu [§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce]; obdobně ohledně označování
obchodních společností rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 1. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 8, ročník 2002, pod pořadovým číslem 55.
V projednávané věci v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 19.
12. 2003 byl jako zaměstnavatel označen „Úřad Městské části P., P., B. 1073,
IČ: ... zast. tajemníkem Ing. L. L.“. Vzhledem k tomu, že takovéto označení
zaměstnavatele mohlo vzbuzovat pochybnosti o tom, o jaký subjekt se jedná,
odvolací soud i soud prvního stupně tuto vadu projevu vůle odstranily výkladem
podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce tak, jak to se zřetelem k okolnostem,
za kterých byl uvedený úkon učiněn, odpovídá dobrým mravům. Vycházely přitom z
toho, že žalovaná jako zaměstnavatel byla identifikována svým identifikačním
číslem, sídlem, jež se nachází v Úřadu Městské části P., z toho, že ji podepsal
tajemník Ing. L. L. jako osoba oprávněná za žalovanou jednat, že mezi účastníky
nebylo sporu o tom, že zaměstnavatelem žalobce je Městská část P., a z toho, že
žalobce byl pracovně zařazen do kanceláře starosty. Tento postup při
odstraňování vady projevu vůle shledává Nejvyšší soud ČR zcela v souladu s
právem.
Správný – oproti tvrzení dovolatele – je také závěr soudů o postavení
tajemníka úřadu městské části, zejména co se týče jeho oprávnění jednat jménem
městské části v pracovněprávních vztazích k zaměstnancům zařazeným v úřadu
městské části.
Podle ustanovení § 103 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, na
postavení a jednání úřadu městské části na práva a povinnosti, tajemníka a
zaměstnanců městské části zařazených do úřadu městské části se obdobně použijí
ustanovení vztahující se na postavení a jednání Magistrátu, na práva a
povinnosti ředitele Magistrátu a zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do
Magistrátu, není-li stanoveno zákonem jinak. Na rozhodování úřadu městské části
se obdobně použijí ustanovení vztahující se na rozhodování Magistrátu, není-li
zákonem nebo Statutem stanoveno jinak.
Podle ustanovení § 81 odst. 5 písm. e) zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze, ředitel Magistrátu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele
podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům hlavního města Prahy
zařazeným do Magistrátu.
Z citovaných ustanovení především vyplývá, že tajemník úřadu městské
části má stejné postavení jako má ředitel Magistrátu. Protože ředitel
Magistrátu – mimo jiné – plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle
zvláštních předpisů vůči zaměstnancům hlavního města Prahy zařazeným do
Magistrátu, znamená to, že tajemník úřadu městské části plní úkoly statutárního
orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům
městské části zařazeným do úřadu městské části. Uvedený závěr bez dalšího
vyplývá z výslovného znění citovaných ustanovení zákona č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze.
Je-li správný závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom,
kdo byli účastníci dohody o skončení pracovního poměru ze dne 19. 12. 2003,
není třeba se již zabývat námitkami dovolatele, jež polemizují s právními
důsledky, jež by vyplývaly z eventuelního závěru o tom, že účastníkem dohody ze
dne 19. 12. 2003 byla nikoliv žalovaná, ale Úřad Městské části P., a o tom, zda
mohlo nebo nemohlo dojít ke konkludentnímu uzavření dohody o skončení
pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou.
Protože odvolací soud posoudil otázku označení účastníka právního
úkonu, jakož i výkladu projevu vůle, konformně s ustálenou judikaturou soudů a
otázku postavení tajemníka úřadu městské části v souladu s hmotným právem,
směřuje dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém
byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,-
Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997
Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 1.325,-
Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov.
zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení)
252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce
bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil;
celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce
povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta,
který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu