28 Cdo 3999/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: L. H., B.,
zastoupené JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská
13, proti žalovanému: BYTOVÉ DRUŽSTVO MALÁTOVA 14, IČ 269 79 268, se sídlem v
Brně, Malátova 14, zastoupenému Mgr. Monikou Fiantovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Havlíčkova 13, o zaplacení 1.400.000 Kč, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 53 C 105/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 21. dubna 2015, č. j. 15 Co 293/2014-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1.400.000 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud
zjistil, že žalovaný, jenž je vlastníkem domu na adrese B., v průběhu roku 2008
vedl jednání s P. K. o vybudování půdního bytu v podkroví dané nemovitosti. P. K. posléze (dne 15. 9. 2008) se žalobkyní uzavřel smlouvu o budoucím převodu
členských práv a povinností v žalovaném družstvu. Na základě této smlouvy,
kterou soud shledal neplatnou, žalobkyně P. K. uhradila sporný finanční obnos,
jenž byl řečeným příjemcem následně investován do rekonstrukce předmětného
objektu ve vlastnictví žalovaného. Vzhledem k tomu, že plněním dle neplatné
smlouvy vzniká bezdůvodné obohacení toliko jejím stranám, musel soud
projednávanou žalobu, směřující proti žalovanému, který na vzpomínaném
kontraktu nebyl účasten, pro nedostatek pasivní věcné legitimace zamítnout. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 15 Co 293/2014-101,
rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobkyně, potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
konstatoval, že (jak vyplývá ze skutkových zjištění městského soudu) žalobkyně
nebyla se žalovaným v žádném právním vztahu, nijak s ním nejednala ani mu
neposkytovala jakékoli plnění. Veškeré právní úkony činila vůči P. K., jemuž
též adresovala dotčenou platbu, a to v souladu se shora označenou smlouvou o
smlouvě budoucí. Závěr o absenci pasivní věcné legitimace žalovaného k vydání
případně nabytého bezdůvodného obohacení žalobkyni se ve světle předeslaného
jeví naprosto korektním, přičemž jej nemůže ohrozit ani potencialita, že P. K. obdržené peníze použil na výstavbu půdního bytu v nemovitosti žalovaného. Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že napadené
rozhodnutí závisí na právní otázce vztahu § 451 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), již
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dosud plně nevyřešila. Žalobkyně upozorňuje,
že zmiňovaná částka byla investována do rekonstrukce stavby, jejímž jediným
vlastníkem je žalovaný, a sporné plnění tak ve výsledku rozhojnilo právě jeho
majetkovou sféru, pročež je nerozhodné, že peněžní prostředky od dovolatelky
přijímal P. K. Soudy nižších stupňů pasivní věcnou legitimaci vlastníka
nemovitosti vyloučily na základě § 457 obč. zák., přestože práva a povinnosti
stran měla být posouzena dle § 451 obč. zák. Z těchto důvodů dovolatelka
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu
vrátil k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není. Domnívá-li se dovolatelka, že je výsledek této kauzy determinován zodpovězením
otázky aplikovatelnosti § 457 obč. zák., sluší se v první řadě podotknout, že
citované ustanovení neupravuje samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného
obohacení, nýbrž jen zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení
získaného na základě neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily
(srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4943/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo
476/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo
1787/2014). Řešení dovolatelkou nastoleného problému pasivní věcné legitimace
žalovaného tak nezávisí na možnosti použití § 457 obč. zák., nýbrž na tom, zda
lze okolnosti přezkoumávané kauzy subsumovat pod skutkovou podstatu plnění z
neplatného právního úkonu zakotvenou v § 451 odst. 2 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1210/2007). Dovolatelka pak nepřednesla žádný přesvědčivý argument, jímž by vyvrátila tezi
odvolacího soudu, že na posledně zmíněnou otázku bylo třeba dát kladnou
odpověď, neboť majetkové hodnoty, o něž se vede posuzovaná pře, měly charakter
plnění dle neplatné smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 15. 9. 2008 (konstatování
určenosti žalobkyní provedených plateb na úhradu dluhu, jenž měl být danou
smlouvou založen, se ostatně primárně odvíjí od zhodnocení v řízení provedených
důkazů, jež Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat). Nebyl-li účinně zpochybněn předpoklad, že dotčený převod peněžních prostředků
představoval plnění v souladu s neplatnou smlouvou, lze za přiléhavý označit
závěr, že ve sporu o bezdůvodné obohacení tímto transferem zapříčiněné mohly
být za aktivně i pasivně věcně legitimované pokládány toliko strany onoho
právního úkonu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014). Úvaha
krajského soudu, podle níž je žalobkyně oprávněna domáhat se vrácení uhrazené
částky po P. K., s nímž uvedený kontrakt uzavřela, se proto jeví korektní. I
kdyby smluvní plnění současně vyvolalo přírůstek (respektive zabránilo úbytku)
majetkových hodnot ve sféře třetího subjektu, jenž nebyl stranou příslušné
smlouvy, na platnosti právě nastíněného úsudku by se tím ničeho nezměnilo
(srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 3569/2014). V řešené věci je navíc obtížné tvrdit, že by plnění
žalobkyně bezprostředně způsobilo rozmnožení majetku žalovaného, poněvadž (dle
skutkových zjištění zachycených v napadeném rozsudku) poskytla dohodnutou
peněžitou částku P. K., jenž ji teprve následně využil k financování stavebních
prací na nemovitosti, což naznačuje, že zde došlo ke dvojímu majetkovému
přesunu, a sice jednak od dovolatelky k P. K., jednak od posledně jmenovaného k
žalovanému. Též proto si odvolací soud počínal konformně s judikaturou soudu
dovolacího, dovodil-li nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného k vydání
předmětného prospěchu žalobkyni. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než projednávané dovolání odmítnout coby
nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243c odst. 3,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný