28 Cdo 2265/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Společenství
vlastníků jednotek domu Přemyslovská 2019/25, IČ 285 26 783, se sídlem v Praze
3, Přemyslovská 2019/25, zastoupeného JUDr. Janem Krčem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Záhřebská 577/33, proti žalovanému Z. H., zastoupenému JUDr. Jarmilou
Kondelíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Baranova 1518/26, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalovaného Unicont Opava s.r.o., IČ 651 42 756,
se sídlem v Opavě, Hradecká 646/4, zastoupeného JUDr. Miroslavem Syllou,
advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Přídolská 481, o zaplacení 424.603,50 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 EC
277/2011, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 15 Co
331/2013-244, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 15 Co
331/2013-244, se ve výroku IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení
částku 12.487,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Kondelíkové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky III. a IV.). Žalobce
se po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), které na straně žalovaného vzniklo tím, že bez právního důvodu užíval
garážovací prostory tvořící jednotku č. 2019/29 v domě č. p. 2019 v k. ú.
Vinohrady, spoluvlastněnou vlastníky jednotlivých bytových jednotek v tomtéž
domě. Soud měl za to, že pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného
obohacení je žalovaný jako faktický uživatel předmětných nebytových prostor, a
nepřitakal jeho argumentu, že garáže užívá na základě nájemní smlouvy, kterou
uzavřel se společností Unicont Opava s.r.o., jež vystupovala jako vlastník
sporných prostor, přestože jí vlastnické právo k dané jednotce nesvědčilo. Výši
bezdůvodného obohacení určil soud v částce odvíjející se od nájemného v místě a
čase obvyklého, v rozsahu, v jakém se žalobce dožadoval vydání plnění
přesahujícího takto vypočtenou částku, byla žaloba zamítnuta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 15 Co 331/2013-244, k
odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl také co do částky 424.603,50 Kč s
příslušenstvím (výrok I.), žalobci uložil zaplatit náklady řízení před soudy
obou stupňů státu (výrok II.) i žalovanému (výrok III.), vedlejšímu účastníkovi
však náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, odlišně od
něj však posoudil právní otázku věcné legitimace k podání žaloby na vydání
bezdůvodného obohacení. Bylo-li prokázáno, že žalovaný užíval jednotku č.
2019/29 na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené se společností Unicont
Opava s.r.o., jež nebyla vlastníkem předmětu nájmu, nevznikl na jeho straně
majetkový prospěch daný plněním bez právního důvodu, nýbrž obohacení nastalé v
důsledku plnění z neplatného právního úkonu. Vzájemná restituční povinnost pak
dle § 457 obč. zák. stíhá toliko strany řečené nájemní smlouvy, pročež žalobce,
který účastníkem této smlouvy nebyl, nemohl být ve vztahu k žalovanému aktivně
věcně legitimován k požadování takto vzniklého bezdůvodného obohacení. Odvolací
soud proto napadené rozhodnutí ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu zcela
zamítl. Za použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), odvolací soud nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů
řízení s poukazem na skutečnost, že ač si od počátku musel být vědom, že není v
katastru nemovitostí zapsán jako vlastník dané jednotky, nikterak nepřispěl k
odstranění nejistoty v právních vztazích, jež se k ní váží.
Proti tomuto rozsudku (dle obsahu podání však nikoli proti jeho výroku IV.)
brojí žalobce dovoláním, domnívaje se, že napadené rozhodnutí závisí na právní
otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive
je jím rozhodována rozdílně. Žalobce odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že
skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně posoudil zcela odlišně, aniž by
sám prováděl jakékoli dokazování, čímž porušil § 220 ve spojení s § 213 o. s.
ř. Odvolací soud přitom účastníkům až poté, co rozhodl, osvětlil svůj odlišný
právní názor, a rozhodnutí tak zatížil vadou překvapivosti. Pokud odvolací soud
dovodil, že žalovaný užíval předmětné prostory na základě nájemní smlouvy, bylo
třeba, aby provedl důkaz tento závěr odůvodňující, neboť v nájemní smlouvě mezi
žalovaným a vedlejším účastníkem, jež byla v řízení předložena, se uvádí, že
předmětem nájmu jsou nebytové prostory v suterénu domu č. 28/2015 v Praze 3,
sporná garáž se však nachází v domě č. p. 2019. Postup odvolacího soudu je
rovněž neslučitelný se zásadou bezprostřednosti, neboť bylo rozhodováno pouze
na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně.
Žalobce zdůraznil, že žalovaný jednotku č. 2019/29 dlouhodobě užíval a měl z ní
přímý prospěch, zatímco vedlejší účastník vůči žalobci nikdy nevystupoval jako
držitel předmětné jednotky a nebyl se žalobcem v žádném smluvním vztahu. Tím,
že v projednávané kauze vedlejší účastník, počínající si jako pronajímatel,
neměl k jednotce žádné, ani domnělé právo, se řešený spor liší od jiných
případů, v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou věcné legitimace k vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci v souladu s neplatnou
nájemní smlouvou. Vedlejší účastník přitom nebyl v dobré víře, že mu svědčí
jakékoli právo ke garáži ve vlastnictví žalobce, a ani žalovaný jej za
vlastníka zmiňované jednotky nemohl důvodně pokládat, soudy by tudíž neměly
protiprávní postup žalovaného aprobovat.
Odvolací soud dále nevzal v potaz subjektivní stránku sporu, totiž skutečnost,
že vlastník v řadě případů o existenci neplatné nájemní smlouvy mezi uživatelem
a domnělým pronajímatelem vůbec nemůže vědět, respektive že její existenci
nebude schopen prokázat, případně že nájemní smlouva může být jen účelově
uzavřena ex post. Lze přitom poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5.
2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, v němž dovolací soud za pasivně věcně
legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení považoval osobu užívající
nemovitost na základě nájemní smlouvy s domnělým vlastníkem.
Konečně k výroku III. napadeného rozsudku, jímž byl žalobce zavázán k náhradě
nákladů řízení ve vztahu k žalovanému, žalobce uvádí, že do sporu vstupoval za
účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., a měl tedy legitimní očekávání ohledně výše
nákladů řízení v případě procesního neúspěchu. Náklady vyčíslené po zrušení
dané vyhlášky Ústavním soudem dle advokátního tarifu však podstatně přesahují
výši nákladů žalobcem původně očekávaných. Z těchto důvodů bylo namístě
aplikovat i ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným § 150 o. s. ř. a náhradu
nákladů řízení přiznat toliko v částce odpovídající právní úpravě účinné ke dni
podání žaloby.
Ze všech popsaných důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který se argumentačně vypořádal s
jednotlivými dovolacími námitkami a Nejvyššímu soudu navrhl dané dovolání
odmítnout.
Rovněž vedlejší účastník na straně žalovaného napadl rozsudek odvolacího soudu
dovoláním, a to v jeho výroku IV. Zdůraznil, že mu odvolací soud neposkytl
příležitost vyjádřit se k možnosti aplikace § 150 o. s. ř., čímž se odchýlil od
ustálené judikatury, zahrnující řadu nálezů Ústavního soudu. I z hlediska
samotného posouzení podmínek moderace povinnosti k náhradě nákladů řízení je
napadený rozsudek pochybený, neboť žalovaný i vedlejší účastník neúspěšně
navrhovali přerušení řízení do doby, než bude v paralelně probíhajícím procesu
doloženo, že vlastníkem předmětné jednotky je vedlejší účastník. Společnost
Unicont Opava s.r.o. přitom před soudy tvrdila a prokazovala své vlastnictví k
jednotce č. 2019/29, a tedy i neoprávněnost žalobcova nároku, není tudíž
správné ji vinit, že nedostatečně přispěla k objasnění sporných právních
vztahů. Vedlejší účastník proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený
rozsudek ve výroku IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovoláních žalobce a vedlejšího účastníka bylo postupováno podle o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II
bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II
bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě
dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými (pokud jde o
legitimaci vedlejšího účastníka k podání dovolání proti výroku rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě
nákladů řízení, viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp.
zn. 25 Cdo 644/2014) a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., nejprve
zabýval přípustností dovolání žalobce.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce nicméně žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na přípustnost jeho
dovolání, neoznačil.
Podstata žalobcovy dovolací argumentace se týká problému věcné legitimace ve
sporech o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí nemovité věci
na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s osobou od vlastníka odlišnou.
Způsob, jakým je tato otázka vyřešena v napadeném rozsudku, lze ovšem pokládat
za souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle níž jsou k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním poskytnutým
na základě neplatné smlouvy věcně legitimováni pouze účastníci této smlouvy, a
to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním došlo k bezdůvodnému
obohacení i na úkor někoho jiného (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Vůči vlastníku nemovitosti se tedy v
obdobných případech neobohacuje přímo její faktický uživatel, ale subjekt,
který tuto nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012). Na
těchto závěrech Nejvyšší soud obecně setrvává i v případě, že mezi skutečným
vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní
vztah (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo
306/2005, a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo
1089/2005). Odlišný přístup k řešení dané otázky není možné vysledovat ani v
žalobcem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo
1207/2007, neboť v dané věci problematiku věcné legitimace účastníci neučinili
předmětem dovolacího přezkumu, a s ohledem na vázanost Nejvyššího soudu
vymezenými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) tedy nelze mít za to, že
by snad oním rozhodnutím byly v plné míře aprobovány veškeré právní úvahy soudů
nižších stupňů.
V kontextu projednávaného případu je proto korektní názor odvolacího soudu, že
užíváním nebytových prostor v souladu s nájemní smlouvou uzavřenou s osobou,
která nebyla skutečným vlastníkem příslušné jednotky, nezískal žalovaný
bezdůvodné obohacení na úkor žalobce (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1345/2012). Hypotetické úvahy žalobce,
týkající se účelového uzavírání nájemních smluv sloužících toliko ke znemožnění
vymáhání bezdůvodného obohacení po faktickém uživateli cizí věci, nejsou
způsobilé ohrozit správnost úsudků odvolacího soudu, neboť se nevztahují k
reálným skutkovým okolnostem řešené kauzy, v níž vyšlo najevo, že žalovaný
předmětné garážovací prostory užíval v souladu s nájemní smlouvou uzavřenou s
vedlejším účastníkem řadu let před počátkem nynějšího sporu, sotva mu lze tedy
připisovat obmyslnou snahu vytvořit toliko fiktivní nájemní poměr za účelem
deformace věcné legitimace mezi žalobcem a žalovaným. Eventuální procesní
obtíže spojené s tvrzením a dokazováním uzavření nájemní smlouvy nemohly ničeho
změnit na skutečnosti, že nájemce byl podle hmotného práva povinen vydat
bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné nájemní smlouvy výhradně
druhé straně daného kontraktu. Konečně je nutno podotknout, že zatímco dobrá
víra neoprávněného pronajímatele nemovitosti může mít význam pro obsah právního
vztahu mezi ním a skutečným vlastníkem věci (viz kupř. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4694/2010), ze žalobcem namítané
absence dobré víry žalovaného coby faktického uživatele předmětných prostor
nebylo za daných okolností možné dovodit žádnou odchylku od obecného pravidla o
toliko vzájemné restituční povinnosti smluvních stran.
Zcela nepřesvědčivou shledává Nejvyšší soud námitku žalobce, že pro něj
napadený rozsudek představoval tzv. překvapivé rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků předvídat (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či usnesení Ústavního soudu
ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1515/13). Otázka nedostatku věcné legitimace
žalovaného k vydání nárokovaného bezdůvodného obohacení žalobci byla žalovaným
nastolena nejen v odvolání proti prvostupňovému rozsudku, ale již v samotném
řízení před soudem prvního stupně (viz podání na č. l. 149-156), pročež byla
zmíněná problematika, byť s odlišnými právními závěry, i v rozhodnutí obvodního
soudu reflektována. Za těchto podmínek si lze jen obtížně představit, že by
mohlo být pro kteréhokoli z účastníků nepředvídatelným, pokud odvolací soud
řešení tohoto problému pokládal za určující pro výsledné rozhodnutí ve věci
(viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29
Odo 1663/2006, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS
278/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3079/12).
Pakliže žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nezopakoval dokazování provedené
soudem prvního stupně, je nutno připomenout, že odvolací soud vycházel ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn obvodním soudem, a toliko jej po právní
stránce odlišně hodnotil, neartikuloval však žádná skutková zjištění odlišná od
těch, jež se podávají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obvodní soud
měl zjevně existenci nájemního vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem za
prokázanou (srovnej zejména úvahy o postavení společnosti Unicont Opava s.r.o.
na str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), nedoznalo-li tedy hodnocení důkazů
provedené soudem prvního stupně v odvolacím řízení změny, nebylo nezbytné, aby
odvolací soud tyto důkazy opakoval (k tomu viz obecně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013), a nelze se ani domnívat,
že by došlo k porušení práva účastníků na spravedlivý proces, jak je Ústavní
soud vyložil například v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, či
nálezu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10. Tvrzení žalobce, že v řízení
před soudy nižších stupňů nebylo uzavření smlouvy, kterou vedlejší účastník
přenechal žalovanému k užívání jednotku č. 2019/29, dostatečně doloženo, pak v
návaznosti na výše uvedené nelze označit jinak než jako snahu o (v dovolacím
řízení nepřípustnou) revizi skutkových zjištění nalézacích soudů, neboť činí-li
soud z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno,
dospívá k závěrům skutkové povahy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 636/2004).
Co se týče námitek zpochybňujících správnost výroku o náhradě nákladů řízení
mezi žalobcem a žalovaným, je třeba uvést, že judikatura se ustálila v názoru,
dle nějž se po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem při rozhodování
o nákladech řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Tento postup je
akceptován i Ústavním soudem (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4.
2014, sp. zn. III. ÚS 3514/13), jenž naopak (byť za okolností do určité míry
specifických) skutečnost, že výše odměny vypočtená podle advokátního tarifu
přibližně trojnásobně převyšovala odměnu vyčíslenou v souladu se zrušenou
vyhláškou č. 484/2000 Sb., neuznal coby důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. (viz
nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 2801/11, bod 14).
Ani o existenci ústavně chráněného legitimního očekávání účastníků, že bude o
nákladech řízení rozhodováno podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze ve světle
rozhodovací praxe Ústavního soudu hovořit (srovnej např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 300/14, a přiměřeně též usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 978/14).
Veden výše nastíněnými úvahami přistoupil dovolací soud v souladu s § 243c
odst. 1, větou první, o. s. ř. k odmítnutí žalobcova dovolání coby
nepřípustného.
Přípustným naopak muselo být shledáno dovolání vedlejšího účastníka, neboť se
odvolací soud při posuzování procesních předpokladů pro aplikaci ustanovení §
150 o. s. ř. ve vztahu mezi ním a žalobcem odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího a Ústavního soudu.
Dovolací soud v minulosti opakovaně vyzdvihl, že náhradu nákladů sporného
řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, již ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje
prolomit pouze výjimečně, jevilo-li by se v konkrétním případě nespravedlivým
ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a
zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady
vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Kromě majetkových,
sociálních, osobních a dalších poměrů všech účastníků řízení mohou při tomto
posuzování hrát roli též okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku,
postoj a jednání účastníků v průběhu řízení, jakož i další aspekty sporu (viz
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014).
Při aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. je pak povinností soudu
svůj postup řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby v něm nebylo možno spatřovat
žádné prvky libovůle (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. II. ÚS 3627/13, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2014, sp.
zn. IV. ÚS 2673/13, bod 15). Ústavně konformní aplikace tohoto ustanovení
konečně vyžaduje, aby jeho použití pro účastníky řízení nebylo s ohledem na
dosavadní průběh řízení překvapivé a aby jim byl poskytnut odpovídající prostor
vyjádřit se k možnému použití moderačního práva soudem, respektive vznášet
případná tvrzení a důkazní návrhy, jež by mohly aplikaci tohoto ustanovení
ovlivnit (viz mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS
2456/13, bod 12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1669/2014).
V dané věci odvolací soud tyto teze nerespektoval, když vedlejšímu účastníku
odepřel náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů s poukazem na § 150 o. s.
ř., aniž by o svém úmyslu přistoupit k aplikaci zmiňovaného ustanovení
účastníky předem informoval a aniž by takový postup byl v odvolacím řízení
některým z účastníků navrhován (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze
dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1862/13, bod 14). Výrok IV. napadeného
rozhodnutí tudíž nemůže obstát, pročež dovolací soud podle § 243e odst. 1 a
odst. 2, věty první, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v naznačené části
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K samotné otázce, zda bylo v projednávané věci opodstatněné nepřiznat
vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, na niž by jinak měl právo,
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s
relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v
nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. by dovolacímu přezkumu měly být podrobovány, jen pokud
je lze mít za zjevně nepřiměřené (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3843/2014). I z tohoto hlediska by za současné
procesní situace bylo nepatřičné, aby Nejvyšší soud úsudek odvolacího soudu o
tom, zda postup vedlejšího účastníka v řízení odůvodňuje použití § 150 o. s. ř.
ve vztahu mezi ním a žalobcem, v tom či onom směru prejudikoval. Zrušením
napadeného rozsudku ve výroku IV. je vedlejšímu účastníkovi dána možnost, aby
svou polemiku uplatnil před Městským soudem v Praze, který je v intencích výše
rekapitulovaných závěrů judikatury nositelem korespondující povinnosti náležitě
se s předloženou argumentací vypořádat.
Odvolací soud je pak v souladu s § 243g odst. 1, větou první, ve spojení s §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými.
V novém rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem na straně žalovaného rozhodne odvolací soud též o náhradě nákladů
dovolacího řízení mezi těmito účastníky (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto,
povinen nahradit žalovanému, pro nějž se tímto řízení končí, náklady vzniklé v
souvislosti se zastoupením advokátkou v dovolacím řízení, které Nejvyšší soud s
ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č.
116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8
odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon
právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.020,- Kč, společně s paušální
náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §
137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 12.487,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu