23 Cdo 2021/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 22,
správkyně konkursní podstaty úpadkyně Progres 3001 s.r.o., se sídlem v Melči 1,
okres Opava, PSČ 747 84, IČO: 61944165, proti žalované SERVIND s.r.o., se
sídlem v Tuchoměřicích, Ke Kopanině 488, PSČ 252 67, zastoupené Mgr. Davidem
Maříkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, o zaplacení částky
988.394,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 28 C 190/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. ledna 2012, č.j. 58 Co 516/2011-163, takto:
Dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn
výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o
zaplacení částky 946.200,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.). Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že bývalý správce konkursní
podstaty úpadkyně, který žalobu podal (dále jen „žalobce“) zapsal do konkursní
podstaty úpadkyně budovu občanské vybavenosti na pozemku p. č. 862/3 a pozemek
p. č. 862/3 o výměře 570 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsané na listu
vlastnictví č. 12011 pro obec O., katastrální území O. – P. (dále jen
„předmětné nemovitosti“), s odůvodněním, že úpadkyně je jejich vlastníkem,
neboť kupní smlouva ze dne 8. prosince 1999 uzavřená mezi ní a obchodní
společností MOTOR INVEST - Expandia- Group, a.s. (dále jen „MIEG“) je absolutně
neplatná pro rozpor se zákonem, a proto tyto nemovitosti nemohly být dále
převedeny na obchodní společnost TROPPAU INVEST Leasing, s.r.o. (dále jen „TIL“
nebo „společnost TIL“), která nemohla platně uzavřít se žalovanou smlouvu o
užívání nebytových prostor v předmětných nemovitostech ze dne 1. června 2002. Žalobce vyzval žalovanou k uzavření nájemní smlouvy dopisy ze dnů 31. července
2006 a 5. prosince 2006 s upozorněním, že žalované tím, že neplatí nájem
žalobci, vzniká bezdůvodné obohacení. K jeho úhradě vyzval žalovanou dopisy ze
dnů 2. července 2007, 4. prosince 2007, 25. července 2008, 16. března 2009 a
10. srpna 2010. V roce 2007 složila žalovaná do úschovy u Okresního soudu v
Opavě ve prospěch příjemců - společnosti TIL a správce 2 x nájemné v celkové
výši 25.021,60 Kč. Dopisy ze dnů 4. prosince 2007 a 25. července 2008 upozornil
žalobce, že zahrnul do konkursní podstaty pohledávky úpadkyně za žalovanou ve
výši 780.600,- Kč a 207.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení za užívání
nebytových prostor v předmětných nemovitostech. Soud prvního stupně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky
(rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, sp. zn. 29 Odo 289/2001, sp. zn. 25 Cdo
413/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1253/99) uzavřel, že se žalovaná na úkor žalobce
bezdůvodně obohatila tím, že užívala cizí nemovitost bez platné nájemní
smlouvy. Tím, že žalovaná nájemné platila TIL, která k jeho přijetí nebyla
oprávněná, dluh žalované splněním nezanikl. Námitce promlčení vznesené
žalovanou soud prvního stupně nepřisvědčil, neboť s poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 679/99 a sp. zn. 35 Cdo 619/2009 posoudil vztah
mezi účastníky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák“) s tím, že je třeba aplikovat jeho
ustanovení § 407 odst. 3, přičemž uložením dvojího nájemného do soudní úschovy
žalovaná svůj závazek uznala a od okamžiku toho uznání počala běžet nová
čtyřletá promlčecí doba. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání
žalované rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, č. j. 58 Co 516/2011-163, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba o
zaplacení částky 946.200,- Kč s příslušenstvím zamítá; ve výrocích pod body II. a III. jej zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně správně zjištěný skutkový
stav posoudil nesprávně po stránce právní, neboť je třeba rozlišovat mezi
plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu. Pro případy,
kdy je neplatným právním úkonem smlouva, platí speciální ustanovení § 457
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“), podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý
z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Ve vzájemném vztahu
jsou pouze účastníci takové smlouvy bez ohledu na to, zda se v souvislosti s
plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný, nebo zda došlo k bezdůvodnému
obohacení i na úkor jiného. Věcná legitimace je proto dána pouze na straně
účastníků smlouvy. Mezi účastníky tohoto řízení závazkový právní vztah z
bezdůvodného obohacení nevznikl (srov. ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
České republiky, např. rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 369/2004, sp. zn. 33 Odo
351/2004, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, a Ústavního soudu,
např. nález sp. zn. I. ÚS 383/05, usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05), o prospěch
získaný plněním bez právního důvodu podle argumentace žalobce se v poměrech
žalované nejedná, proto žalobce není ve vztahu k žalované aktivně legitimován. S ohledem na uvedený právní závěr se odvolací soud dalšími odvolacími námitkami
nezabýval. V části žalobního návrhu o zaplacení částky 42.194,26 Kč s příslušenstvím
shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným pro
nedostatek důvodů, proto napadený rozsudek ve výroku II. a v akcesorickém
nákladovém výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen
„dovolatel“) dovolání ze dne 27. března 2012, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. l písm. a) o. s. ř. a důvody z ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této části podle jeho
názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení § 451, § 454 a §
457 obč. zák. s tím, že základním principem institutu bezdůvodného obohacení
je, že je nepřípustné, aby se někdo bez právem aprobovaného důvodu obohacoval
na úkor druhého, a pokud se přesto takto obohatil, je nutno zajistit nastolení
majetkové rovnováhy. Tento základní princip vyjádřený v ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. nelze při výkladu jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného
obohacení upravených v ustanovení § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák. pominout. V
posuzovaném případě se žalovaná na úkor dovolatele obohatila tím, že užívala
nemovitosti v jeho vlastnictví, aniž pro to měla právem uznaný důvod. Dovolatel
se na neplatné smlouvě nijak nepodílel, žalovaná za užívání jeho nemovitostí
plnila jinému subjektu a tím vznikla v majetkové sféře žalobce újma. Závazkový
právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi účastníky je proto podle dovolatele
plněním bez právního důvodu a ustanovení § 457 obč. zák. nemělo být aplikováno.
Důsledkem plnění z neplatné smlouvy podle ustanovení § 457 obč. zák. je
povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle ní
nabyli. Pokud má plnění charakter spotřebovaného nájmu, nelze je vydat a
poskytuje se peněžitá náhrada. V takovém případě by však nemělo být aplikováno
ustanovení § 457 obč. zák., ale pronajímatel, který pronajal neplatně, by si
měl vypořádat přijaté plnění jako bezdůvodné obohacení s nájemcem, a nezávisle
na tom by si měl nájemce vypořádat zkonzumovaný nájem s vlastníkem nemovitostí. Bylo-li by postupováno podle judikátů uvedených v odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, tedy měly-li by si plnění vrátit společnost TIL a žalovaná,
vytratil by se zkonzumovaný nájem, který žalovaná zkonzumovala nikoliv na úkor
TIL, ale na úkor dovolatele. Nájemné od žalované obdržela TIL, ale protože ta
nemá k dovolateli žádný vztah, je k vydání bezdůvodného obohacení dovolateli
zavázána žalovaná, která se tedy bezdůvodně obohatila nejen z důvodu neplatné
smlouvy, ale i plněním bez právního důvodu. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že pominul, že podle ustanovení § 18
odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále také jen „ZKV“) je
jedinou oprávněnou osobou k nakládání s nemovitostmi (včetně pobírání
nájemného) konkursní správce, neboť předmětné nemovitosti i žalované nájmy byly
sepsány do konkursní podstaty úpadkyně. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, sp. zn. 29Cdo 1248/2008, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008 a sp. zn. 29 Cdo 3188/2009 argumentuje, že nájemce byl
povinen platit nájemné, případně peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení
užíváním vzniklé, do konkursní podstaty, na čemž ničeho nezměnilo ani složení
dvou částek nájemného žalovanou do úschovy. Otázkou, zda a kdy byla žalovaná
vyrozuměna o soupisu předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně, se
odvolací soud nezabýval. Dovolatel je toho názoru, že vztah mezi ním a žalovanou je nutno posuzovat
podle obchodního zákoníku, neboť se jedná o vztah mezi dvěma podnikateli v
rámci jejich podnikatelské činnosti, a promlčecí doba činí podle § 397 obch. zák. čtyři roky. Dovolatel v této souvislosti poukazuje odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek
odvolacího soudu v části výroku, kterým byl změněn výrok pod bodem I. rozsudku
soudu prvního stupně. Podle vyjádření žalované k dovolání ze dne 27. dubna 2012 jsou závěry
odvolacího soudu, že ve vztahu mezi dovolatelem a žalovanou k žádnému
bezdůvodnému obohacení nedošlo a dovolatel tak nebyl ve věci aktivně věcně
legitimován, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky
(rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 369/2004, sp. zn. 33 Odo 351/2004, sp. zn. 28 Cdo
4226/2009, sp. zn.
28 Cdo 263/2010), podle níž v případech třístranného vztahu
vlastník - držitel a pronajímatel věci - nájemce věci se jedná o bezdůvodné
obohacení z neplatného právního úkonu ve vztahu pronajímatele a nájemce věci,
avšak nikoliv ve vztahu k vlastníku věci. Tvrzení dovolatele, že se úpadce na
neplatnosti jednotlivých smluv nepodílel, není pravdivé, neboť uzavřel
neplatnou kupní smlouvu ze dne 8. prosince 1999 s MIEG, která následně
vlastnické právo převedla (rovněž neplatně) na TIL. Vzhledem k tomu, že TIL
byla a stále je zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných
nemovitostí, byla žalovaná minimálně do doby, kdy se dověděla o zahrnutí
nemovitostí do konkursní podstaty, ohledně vlastnictví nemovitostí v dobré víře
a minimálně do té doby se jednalo o držbu oprávněnou. Skutečnost, že podle
ustanovení § 18 odst. 3 ZKV může s právem nebo jinou hodnotou zapsanou do
soupisu podstaty od tohoto okamžiku nakládat jenom správce konkursní podstaty,
neměla podle žalované žádný vliv na to, že až do vydání předmětných nemovitostí
konkursnímu správci disponovala s předmětnými nemovitostmi a byla tedy jejich
držitelem společnost TIL a žalovaná tedy správně odvozovala své právo užívat
tyto nemovitosti od ní. Došlo-li v důsledku oznámení konkursního správce o
sepsání nemovitostí do konkursní podstaty k případné ztrátě dobré víry
společnosti TIL ohledně držby nemovitostí, měla tato ztráta pouze vliv na
povinnost TIL vydat správci tyto nemovitosti, stejně jako vydat nájemné
inkasované od žalované, jakožto užitky držené věci. Žalovaná odmítá názor
dovolatele ohledně obchodněprávní povahy právního vztahu mezi účastníky a
domnívá se, že z důvodu neexistence jakéhokoliv právního vztahu mezi nimi se
nemůže jednat o vztah, který by vznikl z jejich podnikatelské činnosti
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalované náklady
dovolacího řízení. V doplňujícím podání ze dne 6. listopadu 2012 žalobce polemizuje s vyjádřením
žalované k jeho dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
dne 11. ledna 2012, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolací soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř. V průběhu dovolacího řízení byl původní správce konkursní podstaty úpadkyně
Ing. Jan Lindovský (žalobce) této funkce zproštěn a novou správkyní konkursní
podstaty byla ustanovena JUDr. Kateřina Martínková, která podáním ze dne 17. února 2014 dovolacímu soudu sdělila, že vypověděla plnou moc k zastupování
žalobce jeho právnímu zástupci JUDr.
Dovolání proti měnící části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tuto část napadeného
rozsudku odvolacího soudu tedy Nejvyšší soud přezkoumal z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel
obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě je prověření správnosti
právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelem nastolené právní otázce
věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení,
na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za
nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Z takto
citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi
skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z
neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví
ustanovení § 457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné
obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze
její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z
neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této
smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je
tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešících tuto problematiku srov. např. rozsudek ze dne 20. dubna 2005,
sp. zn. 33 Odo 369/2004, rozsudek ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo
351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález
sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05, usnesení ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 3391/2009, usnesení ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, usnesení ze dne 6.
prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo
2749/2010, usnesení ze dne 12. řína 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, usnesení ze
dne 7. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 680/2011, usnesení ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, usnesení ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011,
usnesení ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012 či usnesení ze dne
28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, všechna dostupná na internetových
stránkách NS, www.nsoud.cz). Uvedené závěry se uplatní i v posuzovaném případě, v němž má bezdůvodné
obohacení žalované spočívat v užívání nemovitostí (nebytových prostor v nich
umístěných) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou. O
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje dovolatel v
dovolání, se tudíž v poměrech žalované nejedná. Jelikož vzájemnou restituční
povinnost podle § 457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené)
smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatné smlouvy má žalovaná pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou,
nikoli vůči dovolateli, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalované
proto dovolatel aktivně legitimovaným subjektem není. Ačkoliv pronajímatelka,
společnost TIL, nebyla vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byla –
objektivně posuzováno – stále úpadkyně), v době uzavření nájemní smlouvy
nakládala s nemovitostí jako s věcí vlastní, neboť ji získala kupní smlouvou
uzavřenou s MIEG, která uzavřela neplatnou kupní smlouvu ze dne 8. prosince
1999, jež je důvodem neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, právě se stranou
žalující (resp. s úpadkyní). Byla tudíž jejím držitelem (srov. § 129 odst. 1
obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu a na jejím podkladě provedený
vklad práva do katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr
odvolacího soudu, že v právním vztahu s dovolatelem není žalovaná (jež uzavřela
nájemní smlouvu s držitelem pronajímané nemovitosti), ale pronajímatelka,
společnost TIL. Obecně vzato, ani v takovém případě vlastník věci nezůstává bez
ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba neoprávněně a konzumuje
přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován i k uplatnění nároku na
vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy je ovšem třeba
zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou věci, byla
držitelem oprávněným (§ 130 obč. zák.) či neoprávněným (§ 131 obč. zák.) – v
podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. října
2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010. Dovolatelem označená otázka věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného
obohacení získaného užíváním nebytových prostor na základě neplatné nájemní
smlouvy, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá, byla tedy odvolacím
soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu
odchylovat ani v posuzovaném případě. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pominul, že podle ustanovení § 18 odst.
3
ZKV je jedinou oprávněnou osobou k nakládání s nemovitostmi (včetně pobírání
nájemného) konkursní správce, a že vztah mezi účastníky je, z hlediska
uplatněné námitky promlčení, nutno posuzovat podle obchodního zákoníku, lze
toliko konstatovat, že na řešení těchto otázek není rozsudek odvolacího soudu v
napadené měnící části výroku založen, a proto se jimi dovolací soud nezabýval. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je v napadené měnící části výroku věcně správné, a proto dovolání bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.