U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka, v právní věci žalobce
Mgr. M. Ch., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně I. a. s.,
proti žalované B., spol. s r. o., zastoupené JUDr. A. R., advokátem, o
zaplacení částky 86.032,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 15 C 61/2006-116, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2007, č. j. 51 Co 101/2007-175,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.942,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalované JUDr. A. R..
Rozsudkem ze dne 29. srpna 2006, č. j. 15 C 61/2006-116, zamítl Okresní soud v
Olomouci žalobu, kterou se žalobkyně (I. a. s.) domáhala vůči žalované (B.,
spol. s r. o.) zaplacení částky 86.032,- Kč s tříprocentním úrokem z prodlení
od 2. září 2004 do zaplacení. K odvolání správce konkursní podstaty žalobkyně (jenž se poté, co Krajský soud
v Brně prohlásil dne 4. září 2006 konkurs na majetek žalobkyně a poté, co
žalovaná 13. září 2006 navrhla, aby v řízení přerušením prohlášením konkursu
bylo pokračováno, stal ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) účastníkem řízení namísto
žalobkyně) Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 6. srpna
2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu jehož přípustnost dovolatel
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, Nejvyšší soud
odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být v dané věci přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přičemž důvod založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení Nejvyšší
soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. V rovině dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je
dovolání kritikou správnosti závěrů odvolacího soudu k rozsahu oprávnění
správce konkursní podstaty nakládat s věcí sepsanou do konkursní podstaty
osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV jako majetek zástavního
dlužníka z titulu zástavního práva na věci váznoucího. Konkrétně dovolatel snáší obsáhlé argumenty na podporu závěru, že součástí
práva správce konkursní podstaty s takto sepsanou věcí nakládat není právo brát
z ní plody a užitky (včetně práva inkasovat nájemné z titulu nájemního vztahu
založeného k věci dříve zástavním dlužníkem coby pronajímatelem). Dovolatel míní, že vlastníku věci ve vlastnictví osoby odlišné od úpadce tedy i
po jejím soupisu do konkursní podstaty náleží oprávnění věc držet, užívat a
požívat plody a užitky. V posouzení této otázky Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů již
svým rozsudkem uveřejněným pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 27/2003“), na který odkazuje i napadené rozhodnutí
(šlo o výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. března
1998).
Jak ve vyjádření k dovolání upozorňuje též žalovaná, závěr obsažený v R
27/2003 (podle něhož je správce konkursní podstaty i v průběhu sporu o
vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat
a požívat její plody a užitky /například ji pronajímat a inkasovat nájemné/ a
to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci) Nejvyšší soud dále
konkretizoval, v rozsudku uveřejněném pod číslem 43/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 43/2008“). Tam (již při výkladu zákona
o konkursu a vyrovnání ve znění účinném od 1. května 2000) jednoznačně uzavřel,
že sepíše-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku
věc ve vlastnictví třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci, je
nájemce sepsané věci povinen platit nájemné dle dříve uzavřené nájemní smlouvy
správci konkursní podstaty. Do doby, než mu je skutečnost, že předmět nájmu
byl sepsán do soupisu majetku konkursní podstaty, oznámena nebo správcem
konkursní podstaty prokázána, se však zprostí povinnosti hradit nájemné i
plněním ve prospěch pronajímatele. Další doplnění této argumentace (ve smyslu potvrzení závěrů obsažených v R
27/2003 a R 43/2008) obsahuje (ve výslovné vazbě na postavení zástavního
dlužníka) také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo
5083/2008, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že nebyla-li úkonem osoby uvedené v § 27
odst. 5 ZKV, v jehož důsledku došlo k vyloučení oprávněně sepsané věci ze
soupisu majetku konkursní podstaty, zajištěná pohledávka plně uspokojena, trvá
do výše neuspokojené části zajištěné pohledávky nárok správce konkursní
podstaty na plody a užitky zastavené věci za dobu od jejího soupisu do
konkursní podstaty do složení ceny zastavené věci do konkursní podstaty; to, že
po složení ceny zástavy byla zastavená věc vyloučena ze soupisu majetku
konkursní podstaty, nemá na existenci toho nároku vliv. K závěrům obsaženým v R 27/2003 a R 43/2008 se Nejvyšší soud přihlásil také v
rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007 (jenž je veřejnosti
rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž také
vysvětlil, že závěr vzešlý v R 27/2003 z výkladu zákona o konkursu a vyrovnání
ve znění účinném do 31. března 1998, je prosaditelný i po změnách zákona o
konkursu a vyrovnání provedených s účinností od 1. května 2000. Zbývá dodat, že z takto ustálených judikatorních závěrů obecných soudů vychází
i judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs 33/2007, jenž je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a podle jehož závěrů
v době, kdy je nemovitost ve vlastnictví třetí osoby sepsána v konkursní
podstatě osobního dlužníka, je k úhradě daně z nemovitostí povinen správce
konkursní podstaty) a Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04 a ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. II.
ÚS 645/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního
soudu, nebo odvolacím soudem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. března
2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku 36, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 58). Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že žalobcovo dovolání bylo odmítnuto. Žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v
jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Sazba odměny za dovolací řízení se pak určuje podle § 3 odst. bodu 4., § 10
odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky částkou 10.970,- Kč. Takto určená sazba
se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 5.485,- Kč,
jelikož advokát druhé žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon
právní služby (vyjádření k dovolání). Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, činí 300,- Kč. Spolu s
náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (ve výši 1157,- Kč) tak činí částka
přiznaná žalované k tíži žalobce 6.942,- Kč. Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu