28 Cdo 680/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobce M. M., bytem v P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému M. P., bytem Ú., zastoupenému
JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, o
zaplacení 310.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ
pod sp. zn. 9 C 211/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 31 Co 273/2010 - 180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.10.2010, č. j.
31 Co 273/2010 - 180, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu
Praha
- východ ze dne 19. 11. 2009, č.j. 9 C 211/2005-150, jako první rozsudek soudu
prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené
námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Konkrétně dovolatel v dovolání ze dne 9. 1. 2011 namítal, že odvolací soud
nesprávně posoudil bezdůvodné obohacení ve vztahu žalobce - žalovaný, žalovaný
– P. K. a žalobce - P. K.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání ze dne 1.2.2011 navrhl, aby dovolací soud
dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázky, které byly v typově totožných
věcech, jejichž byl dovolatel vždy účastníkem, řešeny již v dalších
rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. v usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28
Cdo 3391/2009, v usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, v
usnesení ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, v usnesení ze dne
6.12.2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne 15.6.2011, sp.zn.
28 Cdo 2290/2010 a ze dne 15. 6. 2011,sp.zn. 28 Cdo 620/2011, všechna dostupná
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Ve shora uvedených
rozhodnutích dovolací soud zaujal názor, že z ustanovení § 457 o. z. vyplývá,
že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou
ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v
souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v
souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor
někoho jiného. Jinými slovy, aktivní i pasivní legitimace je dána pouze na
straně účastníků smlouvy. Obecně vede aplikace ustanovení § 457 o. z. ve
spojení s ustanovením § 458 o. z. na neplatnou kupní smlouvu k tomu, že domnělý
prodávající je povinen vrátit kupní cenu a domnělý kupující předmět smlouvy.
Pokud by byl předmět smlouvy domnělým kupujícím spotřebován, náleží domnělému
prodávajícímu peněžitá náhrada. Stejně tak je tomu i v případě, kdy se domnělý
kupující bezdůvodně obohatí užíváním předmětu smlouvy, který ve skutečnosti
nikdy nenabyl. Není přitom nutné, aby předmět smlouvy užíval přímo, ale může
jej i např. vypůjčit nebo pronajmout třetí osobě. Taktéž neplatná nájemní
smlouva uzavřená mezi domnělým nabyvatelem jako pronajímatelem a nájemcem s
sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky,
tedy, že každý je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Pronajímatel
je tak povinen vrátit nájemné a bylo-li plnění poskytnuté pronajímatelem
nájemci zkonzumováno, mohl by pronajímatel požadovat vrácení jeho hodnoty.
Z uvedeného tak plyne, že může existovat jednak vztah mezi domnělým vlastníkem
a nájemcem, kteří jsou povinni si vracet plnění, a na druhé straně vztah mezi
vlastníkem a domnělým vlastníkem, kteří jsou taktéž povinni vrátit si plnění.
Jelikož argumenty, které platí i pro daný spor, byly dovolateli detailně
zpřístupněny již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu a jelikož odvolací
soud tyto závěry respektoval a rozhodl v souladu s nimi, považoval dovolací
soud v souzeném případě dovolání za nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR uvedená v dovolání, je třeba v dané věci považovat za nepřípadná.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou
stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a
jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení
vynaložených na vyjádření žalovaného k dovolání použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož
právního předpisu o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení
úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu