28 Cdo 1232/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve
věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému R. L., zastoupenému JUDr. Olgou Vaňkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o zaplacení 864.000,--
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C
183/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.
října 2010, č.j. 31 Co 272/2010-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokátky JUDr. Olgy Vaňkové
na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,-- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
současně krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem označených staveb v katastrálním
území S., v nichž žalovaný užíval nebytové prostory o výměře 450 m2, na
základě nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2000 (na dobu neurčitou) s
pronajímatelem P. K. Ten byl v dané době zapsán jako vlastník (podílový
spoluvlastník) nemovitostí v katastru nemovitostí a žalovaný mu platil za
užívání prostor smlouvou sjednané nájemné ve výši 28.000,-- Kč měsíčně, a to i
v letech 2002 a 2003, za něž žalobce žádá náhradu (vydání bezdůvodného
obohacení) v daném řízení. Při právním posouzení věci odvolací soud
nezpochybnil soudem prvního stupně učiněný závěr, že nájemní smlouva uzavřená
mezi žalovaným (nájemcem) a P. K. (pronajímatelem) je neplatná. Uzavřel ovšem,
že mezi účastníky tohoto řízení, žalobcem a žalovaným, závazkový právní vztah z
bezdůvodného obohacení nevznikl. S odkazem na v odůvodnění citovanou judikaturu
dovodil, že žalovaný je odpovědný pouze za vydání bezdůvodného obohacení ve
vztahu k P. K., jež mu vzniklo užíváním prostor na základě neplatné smlouvy
(jejíž účastníci jsou podle § 457 obč. zák. povinni vrátit si vzájemně
poskytnutá plnění). V právním vztahu s žalobcem (vlastníkem nemovitosti) je
pak P. K. coby „domnělý vlastník“, který nemovitost v dané době držel a užíval
na základě kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999, posouzené později soudem jako
neplatné. Povinnost vydat bezdůvodného obohacení žalobci má tedy pouze P. K.
jako „domnělý vlastník“, nikoliv žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s.
ř.), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř). Na zásadní význam rozsudku po právní stránce usuzoval z toho, že
„řešení právních otázek, k němuž dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku, je
v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Své námitky směřoval jednak
vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které – dle jeho názoru – nemají
oporu v provedeném dokazování. Za nesprávný označil i právní závěr odvolacího
soudu o věcné legitimaci účastníků. Dovozoval, že povinnost vydat mu bezdůvodné
obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu – má
žalovaný, nikoliv P. K., který nebyl oprávněn nemovitosti užívat ani je
přenechat do užívání jiným osobám. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu, které je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.
(již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může
dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé významné (určující).
Z řečeného vyplývá, že na zásadní význam rozsudku po právní stránce lze
usuzovat zejména z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jehož prostřednictvím v posuzované věci žalobce
zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce věcné legitimace
účastníků). Namítané vady řízení v daném případě rozsudek odvolacího soudu po
právní stránce zásadně významným nečiní, stejně tak jako námitky směřující vůči
skutkovým zjištěním odvolacího soudu (jež lze podřadit dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který však žalobci k dispozici není).
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za
nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Z citovaných
ustanovení zákona vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi skutkovou podstatou
plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního
úkonu, jak jsou definovány v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem
plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit
vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 obč. zák.; z
něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě
neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez
ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i
někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému
obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně
účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto
problematiku srovnej například rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo
369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní
stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález sp. zn. I. ÚS
383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání
nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy
uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak
argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož
vzájemnou restituční povinnost podle § 457 obč. zák. mají toliko účastníci
neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl
druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve
vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není. Ačkoliv
pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byl –
objektivně posuzováno – stále žalobce, jak bylo později deklarováno v řízení
vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 235/2005), v době
uzavření nájemní smlouvy (jež byla z tohoto důvodu označena za neplatnou)
nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (srov. §
129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu, jíž uzavřel s
žalobcem dne 8. 5. 1999, a na jejím podkladě provedený vklad práva do katastru
nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním
vztahu s žalobcem je nikoliv žalovaný (jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem,
slovy odvolacího soudu „domnělým vlastníkem“ pronajímané nemovitosti), nýbrž
pronajímatel P. K.
Ke stejným závěrům při řešení dané právní otázky dospěl Nejvyšší soud i v
usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009 (ve věci těchže účastníků,
kdy předmětem řízení bylo žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání totožných prostor žalovaným v předchozím období), jakož i
v dalších svých rozhodnutích, jimiž (ve skutkově podobných věcech) žalobcem
podaná dovolání odmítl (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
263/2010; usnesení ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010; usnesení ze
dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010; usnesení ze dne 12. 1. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 3388/2010; nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4694/2010). Ani v nyní posuzované věci nenachází důvody, pro které by se měl
od dříve přijatých závěrů odchýlit.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
c/,
odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§
243b odst. 5 věty první,
§ 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.,
podle nichž je žalobce
– jehož dovolání bylo odmítnuto – povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené
náklady dovolacího řízení. K nim patří odměna advokáta stanovená paušální
sazbou 20.000,- Kč
(§ 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
krácená o 50% na částku 10.000,-- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální
náhrada hotových výdajů
300,-- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
a částka 2.060,-- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z
náhrad (§ 137 odst. 3
o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu