28 Cdo 3569/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ivy Brožové a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně EKO-UNIBAU a.s. Praha, IČ 63483866, se sídlem v Praze 2, Ječná 25,
zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská
316/12, proti žalované České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně se sídlem ve
Zlíně, Dlouhé Díly 351, o zaplacení částky 17,934.319,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 149/2009, o dovolání
žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18.
února 2014, č. j. 60 Co 36/2014-334, takto:
Dovolání se odmítá.
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovanou částku
vymezila žalobkyně jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované
prováděním stavebních prací na základě smlouvy, jež byla později shledána
neplatnou. Žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně dne 25. 2. 1994 uzavřely
smlouvu o převodu nemovitostí a současně o výstavbě, přičemž sjednaným
vybudováním přístavby k budově žalované mělo dojít k zaplacení části kupní ceny
za určené nemovitosti. Mezi účastnicemi však došlo ke sporu ohledně úhrady
víceprací, v následné soudní při bylo určeno vlastnické právo žalované ke
sporným nemovitostem a byla konstatována absolutní neplatnost zmíněné smlouvy
pro její neurčitost i nedostatek oprávnění k uzavření této smlouvy na straně
žalované, pročež se žalobkyně nyní podanou žalobou domáhá vydání prospěchu
nabytého žalovanou realizací stavebních prací. Provedené dokazování přivedlo
soud k závěru, že nemovitosti, jež měly být provedením prací zhodnoceny, přešly
ke dni 24. 5. 1991 na základě § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, do vlastnictví
města Zlína, aniž by přitom bylo možno uvažovat o jejich vydržení žalovanou,
neboť u žalované se předpokládá znalost uvedeného zákona, což vylučuje
oprávněnost její držby dle § 130 odst. 1 obč. zák. Za daných okolností tedy
nelze pokládat žalovanou za pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného
obohacení, jelikož povinností stran neplatné smlouvy dle § 457 obč. zák. je
vrátit si to, co bylo dle neplatné smlouvy obdrženo, a žalované se v tomto
případě žádného plnění nedostalo, neboť bylo investováno do nemovitostí ve
vlastnictví třetí osoby.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně, jenž je usnesením ze dne 18. 2. 2014, č. j. 60 Co
36/2014-334, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že dle § 457 obč. zák stíhá restituční povinnost
výlučně strany neplatné smlouvy, jež mají povinnost vrátit si vše, co dle
smlouvy dostaly. Jelikož pak žalovaná byla smluvní stranou neplatné smlouvy, je
pasivně věcně legitimována ve sporu o vrácení plnění z takové smlouvy, aniž by
byla rozhodná otázka vlastnictví nemovitosti, jež měla být provedením prací na
základě neplatné smlouvy zhodnocena. Způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem
zhodnocené nemovitosti a žalovanou není sto přitom ovlivnit otázku pasivní
věcné legitimace žalované v tomto sporu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež má za to, že
přípustnost dovolání je dána § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na otázce, jež je dovolacím soudem posuzována rozdílně, případně,
dospěl-li by dovolací soud k závěru, že příslušná otázka je vyřešena jednotně,
na otázce, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka se táže,
podle jaké právní normy má být posuzována věcná legitimace účastníků řízení za
situace, v níž je veden spor o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním
na základě neplatné smlouvy, pokud tímto plněním nevzniklo bezdůvodné obohacení
na straně účastníka této smlouvy, nýbrž u třetí osoby, která stranou neplatné
smlouvy nebyla. Rozdílná odpověď na předestřenou otázku se přitom podává dle
dovolatelky z judikatury reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Odo 369/2004, sp. zn. 28 Cdo 1532/2010, sp. zn. 33 Odo 1615/2006,
sp. zn. 30 Cdo 1529/2009, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, sp. zn. 28 Cdo 680/2011,
sp. zn. 32 Cdo 129/2012, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010, sp. zn. 33 Odo 1125/2004 i
sp. zn. 28 Cdo 263/2010 a oproti tomu z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30
Cdo 2262/2009, což dokládá nejednotnost posuzování otázky pasivní věcné
legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy.
Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. v
nesprávném právním posouzení věci spočívající v tom, že odvolací soud oproti
soudu prvního stupně náležitě nezohlednil, že žalovaná plněním z neplatné
smlouvy nezískala žádný majetkový prospěch, a nesprávně aplikoval § 457 obč.
zák. Dovolatelka zrekapitulovala vývoj majetkoprávních vztahů k předmětné
nemovitosti završený dne 24. 5. 1991 přechodem vlastnického práva na
statutární město Zlín dle zákona č. 172/1991 Sb. a vyložila právní i skutkové
aspekty situace bránící tomu, aby bylo možno zvažovat vydržení nemovitostí
žalovanou. Připomněla názory vyslovené k řešené situaci v souvisejících
rozhodnutích odvolacího soudu i v rozhodnutí napadeném, jemuž vytkla, že
shledal její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2262/2009
nepřípadným. Rovněž Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 471/11
shodně konstatoval, že rozhodnou skutečností pro posouzení nároku na vydání
bezdůvodného obohacení je zhodnocení daného majetku. Dovolatelka akcentovala,
že z obou naposledy uvedených rozhodnutí se podává, že určování osoby povinné k
vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. se odvíjí od toho, zda na
základě této smlouvy došlo k získání majetkového prospěchu té které strany,
pročež je nutno se zabývat tím, jak se plnění na základě neplatné smlouvy
projevilo v majetkové sféře smluvních stran. Při výkladu jednotlivých
skutkových podstat bezdůvodného obohacení nelze ztrácet ze zřetele jednotící
pravidlo podávající se z § 451 odst. 1 obč. zák., dle nějž je nepřípustné, aby
se někdo obohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu, a dojde-li
k porušení tohoto principu, je nutno zajistit opětovné nastolení majetkové
rovnováhy. Pasivně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení je ten, jehož
majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil. Jde-li o bezdůvodné obohacení
vzniklé investicemi do cizí nemovitosti, je v souladu s výše uvedeným pasivně
legitimována osoba, jíž k okamžiku nabytí této hodnoty náleželo vlastnické
právo k příslušné nemovitosti. Ustanovení § 457 obč. zák. nezakládá presumpci
vzniku a existence bezdůvodného obohacení ani samostatnou skutkovou podstatu
bezdůvodného obohacení, pouze stanoví způsob vypořádání bezdůvodného obohacení.
Jelikož v daném případě nebyla dovolatelka v době provedení investic vlastníkem
dotčené nemovitosti, je na místě práva a povinnosti posuzovat dle § 451 odst. 2
obč. zák., a nikoliv dle § 457 obč. zák.
Dovolatelka poukázala na to, že předchozím rozhodnutím odvolacího soudu v této
věci byla zafixována nemožnost promlčení s ohledem na nepromlčitelnost
vlastnického práva, což odporuje odvolacím soudem naposledy vyslovenému závěru
o nevýznamnosti vlastnického práva ve vztahu ke zmíněné otázce. Dle odvolacího
soudu tak žalovaná jako nevlastník nikdy nic vráceno nedostala, ovšem bez
jakéhokoliv časového omezení po ní může být nárokováno vydání obohacení
spočívající ve zhodnocení nemovitosti. Vyslovila dále názor, že jí nesvědčí
titul, na základě nějž by se mohla domáhat vydání obohacení po vlastníku
nemovitosti. Formalistické lpění na aplikaci § 457 obč. zák. vede k vytvoření
protiprávního stavu spočívajícího v uložení povinnosti vydat obohacení, které
dovolatelka nikdy nenabyla, bez právem uznané možnosti nápravy. Nejvyšší soud
by se současně měl alespoň v rámci obiter dicta vyslovit k promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení od nevlastníka zhodnocené nemovitosti. Svou
polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby je
Nejvyšší soud změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, případně
je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání rozporovala argumentaci dovolatelky a
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl.
II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přestože v daném případě dovolatelka předestřela značně sofistikovanou
polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, nelze mít za to, že by předestřená
otázka zakládala přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení.
Dovolatelce je možno přisvědčit, že základním předpokladem vzniku bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. je nabytí majetkové prospěchu,
ovšem tento prospěch nelze pojímat tak úzce, jak dovolatelka naznačuje. Nabytí
majetkového prospěchu může spočívat v řadě různých forem, v obecné rovině se v
majetku obohaceného projeví buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv,
případně tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných
okolností stalo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp.
zn. 33 Cdo 764/2013). Projeví-li určitá osoba ve smlouvě zájem o plnění
majetkového rázu, jež je jí poskytnuto, dostane se jí takto zjevně majetkového
prospěchu bez ohledu na to, zda se tímto současně zhodnotí majetek jiné osoby.
Okolnosti, za nichž je smlouva uzavírána (tj. i mylná domněnka o vlastnictví
budovy), nemohou bez dalšího pozměnit její podstatu, jíž bylo v daném případě
provedení stavebních prací, které si žádala žalovaná a za něž by v případě
platnosti smlouvy musela zaplatit sjednané protiplnění, k jehož poskytnutí ji
ovšem s ohledem na neplatnost smlouvy nevázalo smluvní ujednání, a které tak
žalovaná nemusela vynaložit z titulu plnění ze smlouvy. Není zde přitom žádného
právního podkladu pro závěr, že by objednatelem stavebních prací mohl být
toliko vlastník nemovitosti a že pouze vlastníka nemovitostí lze považovat za
osobu způsobilou inkasovat prospěch ze smlouvy, na základě níž jsou prováděny
stavební práce.
Nabízí se zde srovnání s případem nájemce nemovitosti, který si smluví stavební
práce, jimiž chce upravit užívaný objekt a jež současně zhodnotí majetek
vlastníka nemovitosti. Vypořádání vztahů z této smlouvy by bylo rovněž činěno
mezi objednatelem a zhotovitelem bez ohledu na vztah mezi vlastníkem objektu a
jeho uživatelem, jež si provedení prací objednal (k možnému vypořádání
uživatele a vlastníka srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5.
2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012).
Měla-li žalovaná zájem o provedení stavebních prací, jež jí byly dodány, pak
nepochybně obdržela majetkové plnění odpovídající nákladům na jejich provedení.
Tuto skutečnost nemůže sama o sobě popřít ani neplatnost smlouvy, na základě
níž byly stavební práce uskutečněny, neboť neplatnost zde pouze modifikuje
způsob vypořádání mezi smluvními stranami (k tomu srov. obdobně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012). Je-li smlouva
neplatná, je v souladu s § 457 obč. zák. povinností objednatele vrátit druhé
smluvní straně, co obdržel, není-li to možné, pak dle § 458 odst. 1 obč. zák.
vydat peněžitý ekvivalent tohoto plnění, jež je judikaturou setrvale vymezován
prostřednictvím kritéria obvyklé ceny, tedy ceny, kterou by v daném místě a
čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a
judikaturu v něm odkazovanou, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3369/2013). Je záhodno podotknout, že vzájemným plněním z
neplatné smlouvy vzniká v souladu s § 457 obč. zák. synallagmatický vztah
zakládající obapolnou podmíněnost práv a povinností stran neplatné smlouvy, což
je třeba reflektovat i při jeho vypořádání (k této otázce srov. více např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, a
judikaturu v něm odkazovanou) směřujícímu k obnovení rovnovážného stavu mezi
účastníky, jež by mohlo být narušeno, vstoupil-li by do něj třetí subjekt.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že jí vůči vlastníku nemovitosti nemůže
svědčit žádné právo, neboť jejím přičiněním – sjednáním stavebních prací – byla
zhodnocena nemovitost, aniž by zde byl (dle závěrů soudů nižších stupňů) právní
titul opravňující vlastníka nemovitosti k bezúplatnému přijetí tohoto plnění.
Za daných okolností by tedy bylo možno uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení
plněním bez právního důvodu odpovídajícího prospěchu nabytému zhodnocením
nemovitosti na straně jejich vlastníka.
Závěr odvolacího soudu dovozující pasivní věcnou legitimaci na straně žalované
je tedy zcela přiléhavým a souladným s dovolatelkou zmiňovanou judikaturou
Nejvyššího soudu (z dalších rozhodnutí v tomto směru lze zmínit např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2931/2013). Dovolatelce je
přitom možno dát za pravdu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2262/2009 (proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. IV. ÚS 471/2011), vybízí k úvaze
odlišné, posuzující nabytí prospěchu toliko z hlediska finálního vypořádání
právních vztahů, leč ani v tomto rozhodnutí nelze vysledovat kopernikánský
obrat v ustáleném výkladu způsobu vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého
plněním z neplatné smlouvy. Dané rozhodnutí reagovalo na specifika
projednávaného sporu, v jehož kontextu nebylo možno dovodit nabytí majetkového
prospěchu osobou odlišnou od vlastníka posuzované nemovitosti.
Vybízí-li dovolatelka Nejvyšší soud, aby se vyjádřil k otázce promlčení, je
třeba předeslat, že dovolací přezkum má směřovat ke zhodnocení správnosti
právních úvah odvolacího soudu obsažených v napadeném rozhodnutí, nikoliv k
podání obecného výkladu a vyslovování právní závěrů nad rámec problematiky
řešené v přezkoumávaném rozhodnutí, jež by se nadto mohly v rámci dalšího
průběhu řízení jevit jako neúměrně svazující nalézací soudy v jejich zjišťování
a hodnocení okolností rozhodných pro výsledné posouzení sporu. Zde je přitom
rovněž možno podotknout, že předestřené názory zaujaté k povaze právního vztahu
mezi účastníky jsou dozajista determinující i pro posouzení případného
promlčení žalovaného práva, a nejeví se tak, že by soudy neměly dostatek
právních indicií, jak se s touto otázkou (po přihlédnutí ke konkrétním
skutkovým okolnostem) vypořádat.
Na podané dovolání tedy není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu