28 Cdo 4137/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobců a) V. S., a b) M. S., zastoupených JUDr. Lukášem Havlem advokátem
se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, proti žalovanému M. M., zastoupenému Mgr.
Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, o zaplacení
částky 70.402,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod
sp. zn. 5 C 45/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. června 2011, č. j. 26 Co 418/2010-367, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.). Žalovanou částku
v nyní posuzovaném rozsahu žalobci vymezili zčásti jako bezdůvodné obohacení
vzniklé na straně žalovaného v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo a zčásti
jako smluvní pokutu, na jejíž zaplacení jim vznikl nárok poté, co žalovaný
porušil své smluvní povinnosti. Na podkladě provedeného dokazování vzal soud za
zjištěné, že mezi účastníky byla dne 11. 5. 2007 uzavřena smlouva o dílo dle §
631 obč. zák. ohledně stavebních úprav ve smlouvě uvedené nemovitosti a na
jejím základě žalobci žalovanému zaplatili sjednanou cenu 1,300.000,- Kč.
Jelikož žalovaný nedodržel sjednané podmínky týkající se především termínu
dokončení díla, žalobci od smlouvy odstoupili. Při posouzení práv a povinností
účastníků soud přihlédl k tomu, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se
při odstoupení od smlouvy o dílo pro neplnění povinností zhotovitelem neuplatní
zvláštní úprava vypořádání vztahů mezi smluvními stranami obsažená v § 642
odst. 1 obč. zák., ale úprava obecná, obsažená v § 457 a § 458 obč. zák. Pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení soud přihlédl k tomu, jaká je obvyklá
cena provedeného díla, tuto ponížil o částku odpovídající vadnosti díla, rozdíl
mezi částkou zaplacenou žalobci žalovanému a takto stanovenou hodnotou díla pak
představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Danou částku - 268.614,-
Kč soud dále navýšil o smluvní pokutu ve výši 106.500,- Kč, na niž žalobcům
vznikl nárok v důsledku prodlení žalovaného, a žalobě co do částky 375.114,- Kč
s příslušenstvím vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci
Králové, jenž rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 418/2010-367, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jíž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobcům částku 304.712,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části
výroku II., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 70.402,- Kč s
příslušenstvím, jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VII.). Odvolací
soud po doplnění dokazování dospěl k částečně odlišným závěrům. Ač ve shodě se
soudem prvního stupně shledal, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o
dílo, od níž bylo posléze žalobci řádně odstoupeno, při vyčíslení výše
bezdůvodného obohacení se od úvah soudu prvního stupně odchýlil. Došlo-li k
odstoupení od smlouvy v dubnu 2008, pak právě k tomuto datu, a nikoliv k datu
předpokládaného dokončení sjednaného díla, je třeba provedené dílo ocenit. Na
základě posléze zhotoveného znaleckého posudku tak soud nově stanovil cenu díla
dle obvyklých cen stavebních prací s přihlédnutím k vadám díla, a výši
bezdůvodného obohacení danou rozdílem mezi žalobci zaplacenou cenou a touto
částkou vyčíslil na 198.212,- Kč. Odvolací soud dále přitakal úvahám soudu
prvního stupně vysloveným stran smluvní pokuty. Jelikož však součet nároků na
zaplacení smluvní pokuty a na vydání bezdůvodného obohacení v nově stanovené
výši byl o 70.402,- Kč nižší oproti částce, jejíž zaplacení žalobcům bylo
žalovanému uloženo soudem prvního stupně, přistoupil odvolací soud v tomto
rozsahu ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby v této částce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroků II., III. a V.) podali žalobci
dovolání, jehož přípustnost považují za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., důvodnost pak dovozují z nesprávného právního posouzení a
skutečnosti, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění
postrádajících oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé zdůraznili, že je-li
dle § 642 odst. 2 obč. zák. odstoupeno od smlouvy, pak oproti povinnosti vrátit
zaplacenou cenu díla stojí povinnost poskytnout peněžitou náhradu odpovídající
majetkovému prospěchu objednatelů díla. Poukázali na judikaturu Nejvyššího
soudu – rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, sp. zn. 29 Cdo 697/99 a sp. zn. 26
Odo 1790/2006 – dle níž je při posouzení výše peněžité náhrady třeba vyjít z
nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na
dosažení stejného plnění. Soudy obou stupňů však při zadávání znaleckých
posudků vycházely z ceny obvyklé, jež však není nejnižší cenou díla. Znalcem
byla stanovena obvyklá průměrná tržní cena vycházející z běžných nákladů, jež
však je o 23,13 % vyšší než cena původně sjednaná mezi účastníky. Předmětné
smluvní ujednání by však nemělo být ve smyslu citovaných rozhodnutí
přehlédnuto. Soud přitom tyto argumenty žalobců stejně jako návrh na doplnění
znaleckého posudku na určení nejnižší ceny neakceptoval. Jeho postup tedy nelze
považovat za správný. Dle dovolatelů je možné vyjít při určení peněžité náhrady
z ujednání účastníků o ceně díla odpovídající 77/100 znalcem určené běžné tržní
ceny a zlomek vynásobit obvyklou cenou skutečně provedeného díla. Výslednou
částku, po zohlednění vad díla, je možné považovat za nejnižší náklady na
zhotovení díla. Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolatelé svým podáním brojí především proti výroku II.
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno co do částky 70.402,- Kč s
příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně, je v tomto případě přípustnost
dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm.
a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé ve
svém dovolání žádné konkrétní procesní vady odvolacímu soudu nevytýkají a ze
spisu se rovněž žádné vady nepodávají. Nejvyšší soud se tedy zabýval přezkumem
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání.
Jednou ze stěžejních otázek při posuzování vztahů z bezdůvodného obohacení je
stanovení peněžitého ekvivalentu plnění, jež představuje bezdůvodně nabytý
majetkový prospěch, jenž má být obohaceným vydán tomu, na jehož úkor se
obohatil. Občanský zákoník sice v § 458 odst. 1 stanoví, že musí být vydáno
vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, přičemž není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada, neposkytuje však současně bližší vodítko pro vyčíslení tohoto
prospěchu. I v případě, že se jedná o plnění z neplatné či zrušené smlouvy a
dle ustanovení § 457 obč. zák. je povinností smluvních stran vrátit vše, co
podle smlouvy dostaly, představuje tedy stanovení hodnoty plnění poskytnutého v
nepeněžité formě především otázku interpretační, kdy je třeba bedlivě zvažovat
způsob objektivního zhodnocení majetkových hodnot nabytých stranou neplatné či
zrušené smlouvy.
Domnívají-li se dovolatelé, že by se plnění poskytnuté na základě smlouvy o
dílo mělo oceňovat s přihlédnutím ke sjednané ceně, přehlížejí, že okamžikem
odstoupení od smlouvy pozbývají veškerá smluvní ujednání (a tedy i ujednání o
ceně) účinnosti a při posouzení vzájemné restituční povinnosti stran k nim již
nelze přihlížet. Smluvní závazkový vztah je v tomto případě nahrazen závazkovým
vztahem z bezdůvodného obohacení a na hodnotu poskytnutého plnění je třeba
nahlížet především z hlediska objektivního, stejně jako v jiných případech
bezdůvodného obohacení. Za této situace není rozhodující, co podle smlouvy
poskytnuto být mělo, ale co poskytnuto vskutku bylo. Nejvyšší soud se při
zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na základě neplatné
smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně přiklonil ke kritériu ceny
obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí
daného - srovnatelného plnění vynaložit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007,
sp. zn. 32 Odo 174/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn.
28 Cdo 2562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5086/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1580/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo
1789/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003). Takto stanovená
cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se
neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly
nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení.
Třebaže Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo
697/99, připustil, aby při posouzení peněžité náhrady za provedené dílo bylo za
daných skutkových okolností vycházeno z nejnižších nákladů, které by v daném
místě a čase musely být vynaloženy na dosažení stejného plnění, na což bylo
navázáno i v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008 (v
dovolateli zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26
Odo 1790/2006, bylo přihlédnuto i k jiným názorům stran této otázky), nemění to
nic na tom, že obecným kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe
postihující hodnotu bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena
obvyklá, stanovená na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení
cen obdobných plnění. Skutečnost, že v daném případě byla cena znalecky
stanovená vyšší než cena sjednaná, přitom není důvodem se od kritéria
obvyklosti odchylovat, nijak totiž nepředznamenává, že by pořízení nabytého
plnění za jiných, než zrušenou smlouvou sjednaných, podmínek nevyžadovalo
vynaložení nákladů v hodnotě obvyklé ceny (v tomto směru by bylo možno
spekulovat i o tom, zda právě nereálně stanovená – příliš nízká - cena za
smluvené dílo nebyla jednou z příčin toho, proč zhotovitel řádně a včas
nedostál svým smluvním povinnostem, což vedlo objednatele k odstoupení od
smlouvy). Vyšel-li tedy odvolací soud při posouzení důvodnosti žalovaného
nároku ze znalecky stanovené obvyklé ceny díla, přičemž současně přihlédnul k
vadám díla, není důvodu jeho závěrům v tomto směru cokoliv vytýkat. Z uvedeného
vyplývá, že výtky dovolatelů vůči rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat
za opodstatněné, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Žalovanému vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však
nevynaložil.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu