U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobce F. Š., zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v
Litoměřicích, Turgeněvova 19, proti žalovaným 1. H. S., a 2. M. S., zastoupeným
JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská 2932/40,
o zaplacení částky 189.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 316/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2012, č. j. 12 Co
257/2011-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 239.085,70 Kč s odůvodněním,
že pro žalované provedl rekonstrukci jejich domu a ti mu za ni (mimo zálohy ve
výši 30.000,- Kč) ničeho neuhradili.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 16. prosince 2010, č. j. 13 C
316/99-317, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci
částku 189.700,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), co do
částky 49.358,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a současně
rozhodl o nákladech státu (výrok III.) i účastníků (výrok IV.). Po provedeném
dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaní si u žalobce
objednali rekonstrukci domu, která měla spočívat zejména v přístavbě kotelny,
vybudování nového vchodu do domu, vybudování sociálního zařízení (koupelny a
WC), nových vchodů, vchodu do horního patra včetně schodiště a s tím i
související změny příček. Tato rekonstrukce byla žalobcem prováděna po částech,
přičemž na cenu díla byla poskytnuta záloha ve výši 30.000,- Kč, dále však již
nebylo uhrazeno ničeho.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k
platnému uzavření smlouvy o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., jelikož si
účastníci sjednali rozsah díla, co bude prováděno, jakož i jeho jakost. Cena
díla sjednána nebyla, avšak byl dohodnut způsob financování formou poskytnutí
záloh (srážky ze mzdy otce žalované, který byl zaměstnán u žalobce), zatímco
zbylá část ceny měla být hrazena z úvěru ze stavebního spoření. Po provedení
prací však žalobce platně od smlouvy o dílo odstoupil, jelikož žalovanými byla
zaplacena toliko záloha ve výši 30.000,- Kč. Ohledně ceny, která má být
žalovanými za provedené (resp. objednané a provedené) práce zaplacena, soud
dovodil, že jelikož nebyla cena díla sjednána, je třeba poskytnout cenu
přiměřenou. Soud prvního stupně nechal zpracovat znalecký posudek z nějž
zjistil, že hodnota žalobcem provedených stavebních prací a vloženého materiálu
činila částku 189.700,- Kč (včetně DPH), kterou pak žalobci přiznal jako částku
představující bezdůvodné obohacení, jež vzniklo žalovaným na jeho úkor.
Současně dodal, že znalec při zpracování posudku sice pracoval s cenou
obvyklou, avšak tuto soud prvního stupně považoval za cenu přiměřenou.
K odvolání žalovaných přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad
Labem, jenž je rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 12 Co 257/2011-347, v
napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu v další částce 38.929,30 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení zamítl, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil
(výrok I.), odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl
(výrok II.), a rozhodl o nákladech státu (výrok III.) i účastníků (výrok IV.).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud
prvního stupně. Ztotožnil se rovněž i s jeho závěrem, že absence dohody o výši
ceny díla neměla vliv na platnost ústně uzavřené smlouvy o dílo (§ 631 a násl.
obč. zák.), v takovém případě však vznikla objednatelům (žalovaným) povinnost
poskytnout žalobci cenu přiměřenou (§ 634 obč. zák.). Jelikož však žalobce pro
neplacení záloh od smlouvy o dílo platně odstoupil, vznikl v důsledku toho mezi
účastníky závazek z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), přičemž
při určení jeho výše odvolací soud uzavřel, že zhotovitel (žalobce) má právo na
zaplacení částky ve výši ceny díla nebo její části a nemusí vracet zálohu na
cenu, pokud odpovídá tomuto nároku. Rovněž odvolací soud vyšel ze znalecky
zjištěné ceny (obvyklé ceny) provedeného díla ve výši 212.742,- Kč, kterou vzal
za základ a od níž odečetl částky, které bylo třeba zohlednit ve prospěch
žalovaných, a dospěl k výsledné částce 158.308,- Kč (včetně DPH). Žalobcem
uplatněný nárok na zaplacení částky 239.058,- Kč proto shledal co do částky
88.288,- Kč nedůvodným. Jelikož soud prvního stupně žalobu zamítl již do částky
49.358,70 Kč, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl ještě do 38.929,30 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání však nikoli proti výroku
II.) podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §
237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do
důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Tvrdí, že soudy přijaly závěr o odstoupení od smlouvy bez
toho, že by bylo prokázáno z jakých důvodů a kdy k němu došlo. Pro případ, že
by k platnému odstoupení od smlouvy o dílo skutečně došlo, pak soudům vytýkají,
že neřešily, zda předmětem žaloby je cena díla nebo bezdůvodné obohacení. V
právě uvedeném pak spatřují jednak zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
neboť pro určení výše bezdůvodného obohacení jsou stanovena jiná kritéria než
pro určení přiměřené ceny, a jednak nedostatek srozumitelnosti rozsudku
odvolacího soudu. Tomu dále vytýkají, že nezohlednil odstoupení od smlouvy
žalobcem ve vztahu k žalovanému plnění. Ačkoliv měly soudy obou stupňů za
prokázané odstoupení od smlouvy o dílo ze strany žalobce, nepodřadily jím
uplatněný nárok pod bezdůvodné obohacení, ale přiznávaly mu jej jako přiměřenou
cenu díla. Závěry soudů považují za nepřezkoumatelné, protože vycházejí z
důkazů, které je nepotvrzují. Nadto tvrdí, že neurčitost smlouvy o dílo
(spočívající v tom, že předmět smlouvy nebyl nikdy určitě a srozumitelně
zjištěn a prokázán) měla za následek, že nikdy platně „nevznikla“, a proto
nemůže být žalobou uplatněný nárok posouzen jako nárok na přiměřenou cenu díla,
ale jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dále poukazují na to, že
přiměřená cena náleží toliko a pouze za dokončené a předané dílo, žalobce ovšem
dílo nikdy nedokončil a nepředal, a proto je žaloba na zaplacení ceny díla
předčasná. Jelikož navíc žalovaní po podání žaloby dům prodali, musí být nárok
žalobce posuzován jen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na
shora uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že z povahy dovolání jako opravného
prostředku vyplývá, že je může podat jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu vyhověno či jemuž byla způsobena jiná újma na jeho právech,
přičemž účelem dovolání je zvrátit pro daného účastníka objektivně nepříznivý
důsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedli-li dovolatelé, že napadají
rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části výroku I., jíž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I. tak, že žaloba byla co do
částky 38.929,30 Kč s příslušenstvím zamítnuta, pak je jejich dovolání třeba
považovat v tomto rozsahu za subjektivně nepřípustné, neboť nesměřuje proti
výroku, jímž byla dovolatelům způsobena újma odstranitelná rozhodnutím
dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28,
ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo
749/2004).
Dále se bude Nejvyšší soud zabývat přípustností dovolání proti části výroku I.
napadeného rozsudku, jíž byl ve zbylém rozsahu potvrzen výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně.
Jelikož uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu (resp. jeho částí) byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté
diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že
odvolací soud ve svém usnesení ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 12 Co 4,
5/2008-257, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. března 2006,
č. j. 13 C 316/99-195, ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2006, č. j.
13 C 316/99-220, nevyslovil žádný právní názor, kterým by byl soud prvního
stupně při novém rozhodování věci vázán), může být dovolání přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především
má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zpochybňují-li přitom dovolatelé správnost závěru odvolacího soudu, že
účastníci platně uzavřeli smlouvu o dílo, od níž žalobce později rovněž platně
odstoupil, činí tak ovšem výhradně skutkovými námitkami, aniž by zároveň
konkrétně formulovanými námitkami sporovali zmíněný závěr v rovině právní.
Oproti odvolacímu soudu totiž prosazují názor, že smlouva o dílo byla ohledně
předmětu díla neurčitá, a proto neplatná. Otázka, co je obsahem ujednání
účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Zjišťuje-
li totiž soud obsah smlouvy (a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran
ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.), jde o skutkové zjištění (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, ročník
2000, č. sešitu 10, nebo jeho rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Navíc by hodnocení smlouvy jako neplatné pro neurčitost nebylo pro dovolatele
přínosné, neboť i v takovém případě by se prosadila aplikace § 457 obč. zák.
Dále dovolatelé namítají i to, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, z
jakých důvodů a kdy žalobce od smlouvy o dílo odstoupil. Rovněž i tyto námitky
vystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na
pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Skutkový základ sporu však
nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zpochybnit. Je-li totiž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je
způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
se nepřihlíží.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelé rovněž uplatňují) může jít tehdy,
posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo
správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že
účastníci platně uzavřeli smlouvu o dílo, na jejímž základě provedl žalobce
jako zhotovitel rekonstrukci domu (tehdy) ve vlastnictví žalovaných, kteří mu
však mimo poskytnuté zálohy ve výši 30.000,- Kč ničeho neuhradili, a žalobce z
tohoto důvodu platně od zmíněné smlouvy odstoupil. Žalobcem uplatněný nárok
proto soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč.
zák.), jehož výši určil na základě znaleckého posudku jako hodnotu žalobcem
provedených stavebních prací a vloženého materiálu.
Nejvyšší soud považuje za vhodné úvodem zmínit, že odstoupením od smlouvy je
smlouva zrušena s účinky „od počátku“ (ex tunc). V právních vztazích účastníků
smlouvy nastává stejný stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení
smlouvy s účinky „od počátku“ znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní
účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi stranami
smlouvy se zrušení smlouvy „od počátku“ projevuje zejména tím, že se obnovují
jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měly k předmětu smlouvy před
jejím uzavřením (tedy obnovuje se „původní stav“). Bylo-li na základě takto
zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního
důvodu, který odpadl (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.), a každý z účastníků
zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. § 457
obč. zák.). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. pak musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která
je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních § 451 a §
454 obč. zák. Bezdůvodné obohacení vzniká tomu, komu se na úkor druhého dostalo
majetkové hodnoty, jež se projevila zvýšením jeho aktiv či snížením pasiv, a to
např. i plněním bez právního důvodu.
Námitky dovolatelů v podstatné části směřují proti způsobu určení výše
bezdůvodného obohacení mezi stranami zrušené smlouvy o dílo. Odvolací soud
přitom vycházel z ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. upravujících vzájemnou
restituční povinnost stran. V souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu
dovodil, že tato ustanovení je v případě zrušené smlouvy o dílo třeba vykládat
tak, že rozsah obohacení na straně objednatele spočívá ve výkonech provedených
zhotovitelem, za něž mu je povinen objednatel poskytnout peněžní náhradu (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo
697/99). Výše zmíněné peněžité náhrady se pak neodvíjí od předpokládané ceny
poskytovaného plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši majetkového
prospěchu získaného objednatelem. Při určení její výše je tak třeba přihlédnout
k nákladům, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném
místě a čase, k eventuálním nedostatkům plnění atd. Jinými slovy řečeno
Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu na
základě neplatné či zrušené smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu, opakovaně
přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase
musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit (obecně k
tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23
Cdo 2601/2008, ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, ze dne 29.
ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo
2562/2010, ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, ze dne 2.
listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000, naposled zmíněný publikován v
časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003). Lze proto uzavřít, že obecným
kritériem, pokládaným ve většině případů za nejlépe postihující hodnotu
bezdůvodného obohacení majícího nepeněžitou formu, je cena obvyklá, stanovená
na základě znaleckého posudku opírajícího se o zhodnocení cen obdobných plnění.
Ke stejným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v případech určení výše peněžité
náhrady (bezdůvodného obohacení) za stavební práce na nemovitostech, jež byly
provedeny na základě neplatné nebo zrušené smlouvy o dílo (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007,
ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13.
ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 1596/08, odmítnuta, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. července 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011). Jeví se pak jako vhodné poukázat na
to, že závěry z výše citovaných rozhodnutí na nyní projednávanou věc dopadají
bez ohledu na současné vlastnictví ke zmíněné nemovitosti, neboť se zde jedná o
aplikaci § 457 obč. zák., a tedy o povinnost stran zrušené smlouvy vrátit si
vše, co podle ní dostali.
V posuzovaném případě tím, že žalobce plnil (provedl dílo) žalovaným na základě
platně uzavřené smlouvy o dílo, od níž později rovněž platně odstoupil, vzniklo
žalovaným bezdůvodné obohacení jako (tehdejším) vlastníkům domu, jehož se
dotkly stavební úpravy. Žalobce tedy poskytl plnění žalovaným z právního
důvodu, který později odpadl, a ti jsou tak povinni mu vydat bezdůvodné
obohacení, které tímto plněním získali. Jelikož v tomto konkrétním případě šlo
o plnění ve výkonech (stavební činnost, resp. provedení díla), jež není možné
dobře vrátit, jsou žalovaní povinni zaplatit peněžní náhradu odpovídající
jejich majetkovému prospěchu spočívajícímu v tom, že žalobce vynaložil náklady
na provedení stavebních prací. Při posouzení výše této náhrady je proto třeba
vycházet z obvyklých nákladů, které by museli vynaložit v daném čase a místě na
dosažení obdobného plnění.
Jestliže odvolací soud nárok žalobce posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním ze zrušené smlouvy, jehož výši určil na základě
znaleckého posudku, kterým ocenil žalobcem provedené stavební práce i vložený
materiál a jenž při stanovení ceny vycházel z cen obvyklých, zvolil pro určení
výše bezdůvodného obohacení smluvních stran způsob plně odpovídající hmotnému
právu i dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, a není tak důvodu pro
závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu založeném na
žalovanými formulovaných otázkách.
Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že odvolací soud se zabýval tím zda předmětem
žaloby byla cena díla nebo bezdůvodné obohacení, a tuto otázku vyřešil zcela
správně, čímž je úspěšně vyvrácena jednak námitka žalovaných směřující proti
nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí, a jednak námitka, že soud měl
zohlednit žalobcovo odstoupení od smlouvy o dílo, když z uvedeného je zřejmé,
že tak soud učinil a právě s ohledem na to posoudil nárok žalobce jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení, a proto se současně stávají liché námitky
vytýkající soudu, že žalobci jeho nárok přiznal jako přiměřenou cenu díla.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné,
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání
žalovaných podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) i c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu