28 Cdo 1632/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobců a) O. K., a b) D. K., zastoupených JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D,
advokátem se sídlem v Ostravě-Porubě, L. Podéště 1883/5, proti žalovanému J.
P., zastoupenému JUDr. Karlem Medkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, U
Staré pošty 744, o zaplacení částky 201.050,25 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 165 C 3/2009, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 57 Co 153/2010-60, takto:
I. Dovolání se v části výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 10. 2010, č. j. 57 Co 153/2010-60, kterou byl potvrzen zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně v částce 30.000,- Kč s příslušenstvím, odmítá.
II. Ve zbytku se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 57 Co 153/2010-60, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově ze dne 23. 11. 2009, č.j. 165 C 3/2009-43, zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali po žalovaném zaplacení částky 201.050,25 Kč s
příslušenstvím. Uvedli, že dne 17. 5. 2002 byla mezi účastníky uzavřena smlouva
o dílo, kterou se žalovaný zavázal pokrýt střechu domu žalobců krytinou
Ondusteel. Na materiál poskytl záruku v délce 120 měsíců. V červenci 2008
žalobci zjistili, že krytina rezaví a ztrácí nátěr, navíc se jedná o odlišnou
střešní krytinu. Dopisem ze dne 1. 10. 2008 uplatnili žalobci u žalovaného vady
díla. Protože žalovaný na dopis nereagoval, dalším dopisem ze dne 11. 11. 2008
uplatnili právo na zrušení smlouvy o dílo a žádali vrácení uhrazené ceny díla
170.050,25 Kč. Dále uvedli, že jim žalovaný způsobil škodu ve výši 100.000,-
Kč, ze které se však domáhají pouze zaplacení částky 30.000,- Kč, neboť do
zbývajících 70.000,- Kč by žalovanému „mohla náležet úplata“ za jím provedenou
práci na střeše a materiál.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 23. 11.
2009, č. j. 165 C 3/2009-43, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že mezi účastníky
byla uzavřena platná smlouva o dílo, která byla platně zrušena ve smyslu § 655
odst. 1 obč. zák. Tím odpadl právní důvod plnění mezi účastníky, kteří jsou
proto povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění. Žalobci proto měli podle
názoru soudu prvního stupně formulovat žalobní petit na vrácení zaplacené ceny
díla oproti vrácení materiálu, který byl na opravu střechy dodán. Protože
žalobní petit uvedeným způsobem formulován nebyl a předeslané znění petitu
vyplývá z hmotného práva, přičemž soud účastníky o hmotném právu nepoučuje,
nebylo podle soudu prvního stupně možno žalobě vyhovět. Uplatnění nároku na
náhradu škody považoval soud prvního stupně za předčasné, neboť zatím nelze
postavit najisto, zda a jaká škoda žalobcům v důsledku vadného plnění vznikla.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10.
2010, č. j. 57 Co 153/2010-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně s tím, že
jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 30. 12. 1999,
sp. zn. 25 Cdo 2524/98 a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007).
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost
dovolání spatřují v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uvedli, že:
a) nepopírají synallagmatický vztah mezi nimi a žalovaným a jsou
připraveni vydat žalovanému bezdůvodné obohacení vzniklé na jejich straně,
b) v projednávané věci zřejmě nebude přicházet v úvahu naturální
restituce bezdůvodného obohacení vzniklého žalobcům, nýbrž vzájemným plněním
bude peněžitá náhrada na obou stranách,
c) formulace žalobního petitu, kterou předpokládal soud prvního stupně,
je pro praxi (zejména pro účely výkonu rozhodnutí) nepoužitelná. Žalovaný mohl
svůj nárok uplatnit protinávrhem (vzájemnou žalobou).
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným
výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž k
příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Podle konstantní judikatury Nevyššího
soudu přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným
skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní
judikatura pod č. 9/2000, nebo ze dne 17.7.2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008).
V projednávané věci jsou předmětem řízení dva skutkově odlišné nároky
žalobců, a to nárok na vrácení zaplacené ceny díla ve výši 170.050,25 Kč a dále
nárok na náhradu škody, která měla žalobcům vzniknout v důsledku vadného plnění
poskytnutého žalovaným, ve výši 30.000,- Kč. Protože výše peněžitého plnění
požadovaného žalobci z titulu náhrady škody nepřevyšuje částku 50.000,- Kč,
dovolací soud dovolání co do částky 30.000,- Kč s příslušenstvím podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Pokud jde o nárok žalobců na vrácení zaplacené ceny díla ve výši 170.050,25 Kč.
s příslušenstvím, může být přípustnost dovolání založena jen podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. V projednávané věci vyřešil odvolací soud otázku
formulace žalobního návrhu (petitu) v případě vzájemného nároku na vrácení
plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy (§ 457 obč. zák.) v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, a proto je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné. 1. K formulaci žalobního petitu. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „ustanovení § 457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti
účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy,
zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo
druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li
žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové
smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se
uvedený závazek promítnout i do znění tzv. žalobního petitu). V případě
povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. k tomu dále
ustanovení § 560 obč. zák.). Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění,
za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím,
že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy
lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá
náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně)
poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje
(nepředpokládá) projev směřující k započtení“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod č. 28/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odvolacím soudem citovaný rozsudek ze
dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Z citované judikatury plyne, že v případě vzájemně podmíněného nároku na
vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy závisí správná formulace
žalobního návrhu (petitu) na tom, zda mají být vrácena plnění peněžitá či
nepeněžitá, a jde-li o vrácení nepeněžitého plnění, zda je vydání plnění in
natura ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. dobře možné. V případech, kdy mají být
navzájem vrácena dvě nepeněžitá plnění (např. dvě směněné věci), nebo kdy má
být vráceno nepeněžité plnění oproti vrácení peněžitého protiplnění (např. převzatá věc oproti zaplacené kupní ceně), přičemž vrácení nepeněžitých plnění
je dobře možné a žalobce dosud svoji povinnost vrátit plnění nesplnil, může
žaloba uspět jen tehdy, pokud je žádáno vrácení plnění získaného žalovaným
proti vrácení protiplnění obdrženého žalobcem. Naproti tomu za situace, kdy z
obou stran má být vráceno plnění peněžité, popř. peněžitá náhrada za plnění,
které in natura nelze dobře vydat, bude žalobní návrh znít na zaplacení
peněžité částky. Vzájemnost nároků na vrácení plnění se projeví v žalobních
tvrzeních, v nichž musí žalobce uvést jak výši nebo hodnotu plnění, které
poskytl žalovanému, tak výši nebo hodnotu protiplnění, které od žalovaného sám
obdržel.
Soud totiž žalobci může přiznat pouze částku, ve které hodnota plnění
poskytnutého žalobcem přesahuje hodnotu protiplnění poskytnutého žalovaným, a
to i v případě, kdy žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhne. Jestliže žalobce v žalobě neuvede tvrzení potřebná k zjištění hodnoty
protiplnění, které od žalovaného obdržel, nebo k nim nenavrhne důkazy, je na
soudu, aby žalobci podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poskytl potřebné poučení. To
platí zejména za situace, kdy ze žaloby jinak plyne, že žalobce si je vědom
synallagmatické povahy svého nároku. Tehdy totiž nejde o nepřípustné poučení o
hmotném právu ve smyslu odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, publikovaného v časopise Soudní
judikatura pod SJ 87/2000, nýbrž o poučení o potřebě doplnit žalobní tvrzení a
navrhnout k nim důkazy ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Z nastíněné argumentace pro projednávanou věc plyne, že pro správnou formulaci
žalobního petitu je podstatné posoudit, zda je dobře možné vrácení plnění
poskytnutého žalovaným, tj. dodání a montáže střešní krytiny, nebo zda za ně
lze poskytnout pouze peněžitou náhradu. 2. K možnosti žalovaného vrátit poskytnuté plnění. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. „Při úvaze o tom, zda je dobře možné vydání toho, co bylo neoprávněně získáno
(§ 458 odst. 1 o. z.), je třeba přihlížet ke všem důsledkům tohoto navrácení v
předešlý stav, a to zejména z hlediska hospodárnosti, aby totiž k němu
nedocházelo za cenu znehodnocení nebo dokonce zničení věcí, jež by jinak mohly
sloužit svému účelu tam, kde jsou umístěny (zabudovány), a aby také nedocházelo
i k dalším nákladům, jež by bylo třeba vynaložit na demontáž vracených věcí.“
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1975, sp. zn. 2 Cz 8/75,
uveřejněný pod č. 30/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci je zřejmé, že vrácení plnění poskytnutého žalovaným dobře
možné není. Střešní krytina se stala součástí nemovitosti a nelze ji bez
dalšího odstranit, aniž by se nemovitost znehodnotila. Navíc by si odstranění
krytiny zjevně vyžádalo značné dodatečné náklady. Především však plnění
poskytnuté žalovaným spočívalo rovněž ve výkonech (montáž – položení krytiny). Za plnění poskytnuté žalovaným musí být proto poskytnuta peněžitá náhrada. Ze shora uvedeného plyne, že žalobce správně formuloval žalobní petit na
zaplacení peněžité částky. Soudy obou stupňů zjevně přehlédly, že žalobce již v
bodě III. žaloby ocenil plnění poskytnuté žalobcem částkou 70.000,- Kč. Lze
uzavřít, že žalobce si byl vědom skutečnosti, že proti jeho nárokům vůči
žalovanému je třeba započíst nárok žalovaného na peněžitou náhradu za plnění,
které obdržel. Jestliže soudy obou stupňů žalobu zamítly s tím, že žalobnímu
návrhu nelze vyhovět, protože petit neodpovídá hmotnému právu, pak věc
nesprávně právně posoudily. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst.
1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř., co do částky
170.050,25 Kč s příslušenstvím, zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalobce poučí, že má doplnit svá tvrzení ohledně majetkového prospěchu, který
mu vznikl dodáním a montáží střešní krytiny provedené žalovaným a navrhnout k
nim důkazy, tak aby bylo možno určit výši peněžité náhrady. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu