28 Cdo 1685/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v
právní věci žalobce JUDr. J. D., proti žalovanému Ing. P. Š., o zaplacení úroků
z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 4/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu
2007, č. j. 12 Co 442/2007-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
od 23. 3. 2005 do 23. 8. 2006 ve stanovené lhůtě (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný jako správce podniku
neoprávněně odebral peníze z cizího účtu, který byl zřízen žalobcem jako
soudním exekutorem, jenž měl za ně odpovědnost. Podle § 451 odst. 2 obč. zák.
tak žalovanému vznikla povinnost je vrátit žalobci, neboť peníze byly vybrány z
jeho účtu. Splatnost této povinnosti nastává dle § 563 obč. zák. po výzvě, jež
byla v souzené věci učiněna dopisem nové správkyně podniku adresovaným
žalovanému ze dne 17. 3. 2005, v níž byla žalovanému určena třídenní lhůta ke
splnění povinnosti, a proto byl žalovaný s vrácením peněz v prodlení ode dne
23. 3. 2005. Toto prodlení skončilo dnem 23. 8. 2006, kdy nové správkyni došly
od žalovaného vrácené peníze, neboť plnění správkyni podniku ze strany
žalovaného jako osobě, jejímž úkolem je tyto peníze spravovat, má pak stejný
význam, jako plnění žalobci. Žalobci tak vzniklo podle § 517 odst. 2 obč. zák.
právo na úroky z prodlení za dobu od 23. 3. 2005 do 23. 8. 2006, a soud prvního
stupně proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007,
č. j. 12 Co 442/2007-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.
potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaný je povinen
nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně v částce 58.057,- Kč ve
stanovené lhůtě (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi
účastníky (výrok III.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu i
řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti žalovaného k zaplacení úroků z
prodlení za posuzované období žalobci, z jehož účtu žalovaný neoprávněně vybral
1,500.000,- Kč a tyto prostředky i po výzvě k jejich vrácení, učiněné správkyní
podniku ustanovené žalobcem namísto žalovaného, zadržoval. Za tuto dobu pak
žalobce požadoval úrok z prodlení v přiléhavé výši. Odvolací soud nepřistoupil
na argumentaci žalovaného, který odkazoval na § 338k odst. 1 o. s. ř., podle
kterého správce při výkonu své funkce postupuje podle zákona a dalších
předpisů, přičemž dbá po nařízení výkonu rozhodnutí, aby nedošlo bezdůvodně ke
zmenšení majetku, a vyžadují-li to okolnosti případu, může vyzvat dlužníky
povinného, aby plnění svých peněžitých dluhů skládaly na účet, který za tímto
účelem zřídil. V tomto případě ovšem daný účet nezřídil žalovaný jako správce
podniku, nýbrž žalobce jako exekutor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvádí, že nenalezl
rozhodnutí dovolacího soudu, které by se podobnou záležitostí zabývalo a řešilo
ji. Má tedy za to, že se jedná o otázku zásadního právního významu vzhledem k
tomu, že i do budoucna lze důvodně předpokládat spory mezi exekutory a správci
podniku a řešení vztahu jejich nadřízenosti a podřízenosti. Dovolatel přitom
poukazuje na prolínání odlišných institutů, na základě kterých měla být
finanční částka vrácena. Prvotní žaloba byla totiž vedena z titulu náhrady
škody, přičemž následně začal žalobce uvádět, že se jedná o nárok plynoucí z
bezdůvodného obohacení. Z důvodu nesprávného právního posouzení pak bylo vydáno
i vadné rozhodnutí. Důvodnost dovolání tedy žalovaný dovozuje z § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí ani se soudem prvního stupně, který podle něj svůj
rozsudek vystavěl na argumentu, že žalovaný jako správce podniku a žalobce jako
exekutor jsou ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, avšak správce podniku je
zcela samostatnou osobou vykonávající svoji funkci dle § 338k o. s. ř., jenž je
povinen řídit se výhradně ustanoveními občanského soudního řádu, nikoliv pak
výzvami či nařízeními exekutora. Vybráním peněz z účtu určeného pro exekuce
prodejem podniku se pak žalovaný nedopustil žádného protiprávního jednání, tím
méně pak s úmyslem způsobit žalobci škodu, neboť byl povinen postupovat ve
vztahu k podniku, jeho aktivům i pasivům s odbornou péčí a spravovat peníze a
majetek povinného tak, aby nedocházelo k jeho zmenšení či škodě na tomto
majetku. Dovolatel tedy svým postupem pouze napravoval v mezích svých možností
stav exekuce prodejem podniku, když režim finančních toků byl podle něj
nastaven nestandardně, navíc v rozporu se zákonnými ustanoveními, přičemž jej §
338k odst. 1 o. s. ř. opravňoval ke zřízení účtu za účelem skládání peněžitých
dluhů dlužníky povinného.
Dovolatel se dále domnívá, že žalobce nebyl aktivně věcně legitimován k podání
žaloby, tato měla být vedena ze strany nové správkyně podniku, neboť konflikty
v rámci předání správy podniku mají být řešeny v rámci vztahu nový správce
versus správce odvolaný.
Žalobce přitom teprve v rámci odvolání začal tvrdit, že žalovaný nevybral
peníze z účtu určeného pro exekuci prodejem podniku, ale z účtu exekutora, kde
byly jeho pohledávky na nákladech exekuce a prostředky pro oprávněné. Na tato
tvrzení neměl brát odvolací soud s ohledem na § 119a o. s. ř. zřetel, a pokud k
nim přihlédl, pak zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a o. s. ř.
Žaloba měla být zamítnuta i z toho důvodu, že byla podána před splatností
tvrzené pohledávky, když k vrácení prostředků nebyl žalovaný vyzván žalobcem,
ale novou správkyní, tedy subjektem odlišným od žalobce.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí a, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
důvody ke zrušení se týkají i rozsudku soudu prvého stupně, nechť zruší i tento.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný
dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení,
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání lze tak v posuzované věci zvažovat pouze za užití
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut
možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za
předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s
posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí
NS, sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je
příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné
aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů
29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor
civilních rozhodnutí NS, sv. 2/2001, C 103 a 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání
reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor
civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne
20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29, č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze
žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí
případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v § 242 o. s.
ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního
rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená
právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a
to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 4, č. 19).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního
posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích
důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (v tomto
případě námitka dovolatele, podle kterého žalobce teprve v rámci odvolání začal
tvrdit, že žalovaný nevybral peníze z účtu určeného pro exekuci prodejem
podniku, ale z účtu exekutora, kde byly jeho pohledávky na nákladech exekuce a
prostředky pro oprávněné, přičemž na toto tvrzení neměl brát odvolací soud s
ohledem na § 119a o. s. ř. zřetel) a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při
posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005). Nadto
Nejvyšší soud zmíněné vady v posuzované věci ani neshledal. Případné pochybení
odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku nesprávně uvedl, že
žalovaný vybral finanční prostředky z účtu žalobce v době, kdy již nevykonával
funkci správce, nemá přitom žádný vliv na rozhodnutí v této věci.
Dovolání žalovaného navíc postrádá přiléhavé obsahové vymezení otázky zásadního
právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum
podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání,
relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní
revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení
konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu
na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury. Pokud
totiž dovolatel tuto otázku vymezuje tak, že jde o řešení vztahu nadřízenosti a
podřízenosti mezi exekutorem a správcem podniku, pak se tato otázka nevztahuje
k meritu věci, kterým je povinnost zaplacení úroků z prodlení žalovaným, jenž
neoprávněně vybral z účtu žalobce 1,500.000,- Kč a tyto prostředky po výzvě k
jejich vrácení správkyní podniku, ustanovené žalobcem namísto žalovaného,
zadržoval. Obdobně postrádají přiléhavé obsahové vymezení i námitky ohledně
nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce či nesprávného určení osoby
oprávněné k výzvě k vrácení zadržované finanční částky.
Dovolatel přitom přehlíží, že právní kvalifikace provedená žalobcem není pro
rozhodnutí soudu o věci samé rozhodná a že pro dovození závěru o vzniku
bezdůvodného obohacení na jeho straně je jedině podstatná skutečnost, že z účtu
zřízeného žalobcem vybral neoprávněně určitou finanční částku, kterou taktéž
bez právního důvodu po zproštění své funkce zadržoval. Na jeho straně tak došlo
k obohacení na úkor žalobce bez právem uznaného důvodu. Byla tak naplněna jedna
ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení obsažená v § 451 odst. 2 obč. zák.
a žaloba byla podána důvodně osobou aktivně věcně legitimovanou.
Námitka dovolatele, že „žalobce teprve v rámci odvolání začal tvrdit, že
žalovaný nevybral peníze z účtu určeného pro exekuci prodejem podniku, ale z
účtu exekutora, kde byly jeho pohledávky na nákladech exekuce a prostředky pro
oprávněné, a že na toto tvrzení neměl brát odvolací soud s ohledem na § 119a o.
s. ř. zřetel“, není přiléhavá, neboť dovolatel skutečnost, že „peníze byly
určeny k rozdělení dle Příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým je určována
část finančních prostředků na úhradu pohledávek oprávněného, náhrady případných
nákladů řízení a nákladů exekutora“, tvrdil sám ve svém vyjádření k žalobě ze
dne 20. 2. 2007 (č. l. 49).
Pokud dovolatel namítá, že žalobce jej nevyzval k plnění dluhu, a žaloba tak
měla být jako předčasná zamítnuta, pak Nejvyšší soud konstatuje, že otázka,
zda-li a kdy byl žalovaný žalobcem vyzván k plnění dluhu je otázkou skutkovou,
která nemůže být za daných procesních okolností předmětem přezkumu v rámci
dovolacího řízení (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.) s tím, že závěr soudu prvního
stupně v tomto směru, jemuž soud odvolací přitakal, byl založen na konkrétním –
jedinečném vztahu mezi žalobcem jako exekutorem a „novou“ správkyní podniku a
posuzování tohoto vztahu, jeho obsahu i příslušných zmocnění výrazně přesahuje
rámec naznačeného dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř..
Žalobci vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D, v. r.
předseda senátu