Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, se sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 7 Tdo 437/2023-823, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 44 To 174/2022-659 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2022 č. j. 9 T 76/2021-368, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 2 odst. 2 Ústavy, článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 39 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 4. 2022 č. j. 9 T 76/2021-368 uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Trestného činu se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku, které, stručně řečeno, spočívalo v tom, že stejně jako odsouzený R. B. opakovaně nutil poškozeného J. P. k odevzdání finančních prostředků pro odsouzeného J. J. pod pohrůžkou ztráty zaměstnání v rámci jeho pracovního poměru na Hygienické stanici hlavního města Prahy. Soudem prvního stupně byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen a byla mu stanovena čtyřletá zkušební doba. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč, jakož i povinnost nahradit společně a nerozdílně s obviněnými J. a B. poškozenému částku 95 000 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu a náhradě škody a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč.
4. Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
5. Obecné soudy založily závěr o věrohodnosti poškozeného na znaleckém posudku, kterým neprovedly důkaz, přesto ve svých rozhodnutích odkazovaly na jeho závěry. Když tuto skutečnost stěžovatel namítal, soudy se s jeho námitkou nevypořádaly. Soudy odmítly provést důkaz obhajobou předloženým posudkem zpochybňující způsob, kterým původně přibraná znalkyně došla ke svým závěrům. V řízení stěžovatel opakovaně dokládal, proč je podle něj poškozený nevěrohodný.
6. Obecné soudy deformovaly důkazy, dotvářely obsah výpovědí spoluobžalovaných. Jejich skutková zjištění jsou zčásti ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zčásti založena na procesně nepoužitelných důkazech.
7. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy dospěly k závěru o autenticitě a použitelnosti nahrávek pořízených poškozeným, které jej usvědčují z trestné činnosti. Za pochybení dosahující ústavněprávní roviny stěžovatel považuje opomenutí provedení jím navržených důkazů (konkrétně důkaz pokynem policejního prezidenta ze dne 21. 6. 2018 č. 100/2018 o kriminalistické činnosti a pokynem ředitele Kriminalistického ústavu ze dne 13. 8. 2019 č. 34/2019 k vybraným kriminalistickým činnostem, důkaz "všemi důkazy, které navrhli jeho spoluobvinění ve společné věci").
8. Obecné soudy učinily závěr o naplnění znaku skutkové podstaty toliko na základě důkazu vytvořeného policejním orgánem (č. l. 425). Soud sám nevyhodnotil obsah zajištěných souborů z nejbližšího pramene, což je nosič na č. l. 422, čímž porušil zásadu bezprostřednosti trestního řízení. Stěžovatel poukazuje na rozdíly mezi nosičem na č. l. 422 a na č. l. 425 a má za to, že se obecné soudy těmito rozdíly nedostatečně zabývaly. Neústavnost tkví i v provedení důkazu nosičem na č. l. 505, který byl v rámci hlavního líčení předložen stranám k nahlédnutí. Přestože stěžovatel navrhl přehrání tohoto nosiče, namísto přehrání byla přečtena odborná vyjádření a úřední záznamy.
9. Skutkový stav věci, k němuž tímto způsobem soud dospěl, nemohl být založen na praktické jistotě a prost důvodných pochybností. Není tedy možné dospět ani k závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu. Rozhodnutí soudu je z těchto důvodů nepřesvědčivé a vyvolává pochybnosti o jeho správnosti a spravedlivosti.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že se dostatečně nezabýval jeho rozsáhlou argumentací ve vztahu k nesprávnému obsazení senátu.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
14. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ne každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva představuje současně zásah do ústavně zaručených práv a svobod a nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. K porušení základních práv by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem a závěry obecných soudů, přičemž opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem se totiž zajišťuje právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 108/21 ).
16. Ústavní soud je přesvědčen, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá pochybení obecných soudů ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro vytvoření potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele a řádně se vypořádaly s námitkami, které v průběhu trestního řízení na svou obhajobu vznášel. Své závěry o vině stěžovatele soudy založily na dostatečně důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i na adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
17. Ke konkrétním námitkám stěžovatele lze uvést následující. Ústavní soud neshledal, že by postup, jakým obecné soudy hodnotily věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, jakkoliv vybočoval z rámce stanoveného ústavněprávními předpisy. Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč považuje výpověď poškozeného za věrohodnou. S ohledem na to, že nalézací soud neměl žádné pochybnosti o obecné či specifické věrohodnosti poškozeného a současně z již vypracovaných znaleckých posudků nevyplývaly v tomto smyslu žádné negativní skutečnosti, nepovažoval za nutné provést důkaz znaleckým posudkem k posouzení věrohodnosti poškozeného. Nalézací soud také vyložil, proč neprovedl znalecký posudek předložený obhajobou (bod 87-89 rozsudku). Ústavní soud tento postup považuje za dostatečně odůvodněný a neshledává v něm prvek svévole, jenž by mohl být důvodem pro jeho kasační zásah. Námitkám stěžovatele v tomto ohledu se ostatně již dostatečně věnoval soud druhého stupně i soud dovolací.
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně neúplného dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, jehož úkolem je individuálně posoudit, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Podle tzv. doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění odmítne provést, eventuálně jej zcela opomene. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, která neodpovídala významu důkazu ve vztahu ke konkrétní důkazní situaci a k přesvědčivosti důkazních zjištění. V takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného (viz např. usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3538/14 ). O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat jen ve výjimečných případech, kdy důkazní návrh má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. usnesení ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3170/16 ).
19. V projednávané věci se otázkou opomenutých důkazů pečlivě zabýval Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vyložil, proč neshledal důvody ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí (body 28-43 usnesení). Nejvyšší soud sice upozornil na formální pochybení nalézacího soudu spočívající v nedostatečném odůvodnění některých důkazních návrhů v rámci hlavního líčení, avšak přesvědčivě vyložil, že toto pochybení (částečně napravené v odůvodnění prvostupňového rozsudku) nemohlo mít vliv na postavení obviněného, a to především s ohledem na uzavřený řetězec řádně provedených důkazů a z nich vyplývajících přiléhavých skutkových zjištění. Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje. Jak vyplývá z obsahu prvostupňového rozsudku, obvodní soud odmítl některé důkazní návrhy stěžovatele pro nadbytečnost, neboť měl za to, že ve věci bylo provedeno dostatečně rozsáhlé dokazování a navrhované důkazy by nepřispěly k objasnění skutečností nezbytných pro výrok o vině (bod 82 rozsudku). Přestože obvodní soud odmítnutí důkazních návrhů odůvodnil pouze stručně a souhrnně (aniž by specifikoval konkrétní výpovědní hodnotu jednotlivých navrhovaných důkazů), podle Ústavního soudu jeho postup obstojí s ohledem na obsáhlost provedeného dokazování, komplexnost skutkového i právního posouzení ze strany obecných soudů, jakož i přesvědčivost jejich argumentace.
20. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nemůže být ani stěžovatelův nesouhlas s vyhodnocením provedených nosičů obsahujících nahrávky, které potvrzují stěžovatelovu vinu. Také s těmito námitkami obhajoby se obecné soudy velmi zevrubně vypořádaly (viz např. body 38-39 usnesení Nejvyššího soudu) a Ústavní soud v jejich úvahách neshledává žádná pochybení.
21. S námitkou stěžovatele, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho tvrzením stran nesprávného obsazení senátu nalézacího soudu a porušil tím práva stěžovatele, se Ústavní soud neztotožnil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, otázkou obsazení senátu (určení přísedících) obvodního soudu Nejvyšší soud náležitě vysvětlil, proč neshledal stěžovatelem namítané pochybení (bod 23 a 24 usnesení). Ke stejné námitce stěžovatele se ostatně obsáhle vyjadřoval již odvolací soud (bod 65 rozsudku). Nejvyšší soud také zevrubně reagoval na výhrady stěžovatele vůči předsedovi senátu a vysvětlil, proč stěžovatelem vznášené námitky nejsou důvodem podjatosti ve smyslu § 30 trestního řádu (bod 26 usnesení).
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a nevykazují znaky svévole. Pokud stěžovatel tvrdí, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Obecné soudy se musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek [srov. např. nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379)]. Tato povinnost však neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14 (N 52/76 SbNU 717)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), usnesení ze dne 26. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1473/22 ]. Tento přístup odpovídá i ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105; a další).
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu