Ústavní soud Usnesení ústavní

III.ÚS 330/04

ze dne 2004-10-14
ECLI:CZ:US:2004:3.US.330.04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 330/04

Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelky J. F., zastoupené JUDr. A. P. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2004 sp. zn. 21 Co 71/2004 a Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. října 2003 sp. zn. 8 C 784/2000, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka, která se cestou ústavní stížnosti domáhá zrušení výše označených rozhodnutí, tuto odůvodnila tím, že se rozsudky soudů cítí dotčena v právu, jež je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že v řízení o určení neplatnosti závěti, sepsané M. H. dne 13. listopadu 1998 v její prospěch, si soudy učinily své závěry zejména z nepřesvědčivého důkazu - z posudku MUDr. P. V. znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jejíž hodnocení zdravotního stavu zůstavitelky v době pořízení závěti je subjektivní, velice sugestivní ve vztahu k předmětu sporu, přičemž jmenovaná pro své závěry nevyužila možnosti konzultovat věc s odbornými lékaři, kteří až do smrti zůstavitelku ošetřovali. Proto proti závěrům znalkyně stojí lékařské zprávy těchto lékařů, z nichž žádný nepotvrdil jakékoliv psychické či duševní poruchy nebo chorobu v době sepisu závěti, o čemž svědčí i lékařské zprávy, na základě kterých by měl být vypracován revizní znalecký posudek.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozsudků soudů obou stupňů zásah do práva, kterého se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Krajský soud Praze přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v souladu s § 212 a § 212a odst. 1, 5 obč. soudního řádu a opodstatněně shledal, že Okresní soud v Nymburce, který svým výrokem určil neplatnost závěti M. H. ze dne 13. listopadu 1998, z provedených důkazů učinil pro své rozhodnutí správná skutková zjištění. Jak vyplývá z rozsudku soudu I. stupně, ten zajistil obsáhlé dokazování a jeho odůvodnění vyčerpávajícím způsobem objasňuje, jak byly důkazy hodnoceny.

V tomto hodnocení nebyl zjištěn rozpor s ustanovením § 132 obč. soudního řádu a nebyla také zjištěna opodstatněnost tvrzení stěžovatelky, dle něhož do rozhodovací pravomoci soudu zasáhl zásadním způsobem znalecký posudek MUDr. V. .Soudy obou stupňů s poukazem na obsah § 38 odst. 2 občanského zákoníku přiléhavým způsobem vyložily, proč zůstavitelka nebyla v době sepisu závěti osobou způsobilou ji pořídit, přičemž tyto závěry opíraly nejen o důkazy týkající se zdravotního stavu zůstavitelky, ale také o zjištěné okolnosti, za nichž byla závěť pořízena, když právě její stav umožňoval snadnou manipulovatelnost a ovlivnitelnost.

K předložené zprávě ředitele Ústřední vojenské nemocnice Praha ze dne 21. května 2004, odvolávající se na provedená vyšetření M. H. ve dnech 20.-23. listopadu 1998 a 14.-16. prosince 1998 je třeba dodat, že posudek znalkyně MUDr. Votýpkové vycházel mj. ze zdravotní dokumentace Ústřední vojenské nemocnice, na kterou se uvedené vyjádření jejího ředitele odvolává s tím, že v době vyšetření byla jmenovaná orientována místem, časem i osobou. Nutno konstatovat, že zůstavitelka prošla vyšetřeními i ve dnech 9.

listopadu 1998 a 11. listopadu 1998 - s výsledky vyšetření se soud při hodnocení důkazů a v závěrech o skutkovém stavu vypořádal.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ve věci podala stěžovatelka také dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2004 sp. zn. 30 Cdo 1453/2004 pro nepřípustnost odmítnuto, proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost však nesměřovala.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. října 2004