Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Pavla Novotného, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem, se sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2024, č. j. 20 Cdo 2318/2024-63, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2024, č. j. 68 Co 69/2024-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 17 C 387/2023-25, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal dne 7. 11. 2023 žalobu proti subjektu, který označil jako "Pojišťovna Patricie, a. s.". Obecné soudy však dospěly k závěru, že žalovaná není způsobilá být účastníkem řízení, protože ještě před podáním žaloby - konkrétně 2. 7. 2021 - zanikla výmazem z obchodního rejstříku. Obvodní soud proto řízení o stěžovatelově žalobě zastavil, městský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Stěžovatel nyní podává proti všem třem rozhodnutím ústavní stížnost.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces. Tento závěr opírá o následující argumenty:
* Nejvyšší soud chybně "zamítl dovolání pro nepřípustnost". Dovolání totiž jasně a zřetelně obsahovalo dovolací důvod a z jeho obsahu bylo zřejmé, čeho se stěžovatel dovolává a že má být podle něj Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. * Obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatele a rozhodly v rozporu s nálezy sp. zn. III. ÚS 127/96 a
, které se týkají poučování při nesprávném označení žalovaného. * Tím, že obvodní soud zastavil řízení a nevyzval stěžovatele k odstranění nesprávnosti podání, mu znemožnil uplatnit svá práva a vyjádřit se k věci.
* Označení "Pojišťovna Patricie, a. s." namísto "Generali Česká pojišťovna, a. s." uváděl již exekuční titul, na jehož základě stěžovatel podal svou žalobu, a o zániku společnosti jej neinformoval ani exekutor.
* Obecné soudy postupují vůči stěžovateli nejednotně. V jiném řízení, v němž vystupují stejní účastníci (stěžovatel a chybně označená "Pojišťovna Patricie, a. s."), v němž jde také o vyloučení vozidla ze soupisu movitých věcí a které je vedeno u stejného soudu (Obvodní soud pro Prahu 5), totiž odvolací soud rozhodl, že řízení nemá být zastaveno a stěžovatel má být vyzván k opravě podání.
III. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
3. Napadená rozhodnutí se zakládají na odlišných rozhodovacích důvodech - zatímco Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z formálních důvodů, městský a obvodní soud se jeho podáními zabývaly věcně.
4. Ústavní soud proto nejprve posuzoval ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz část III.1) a až v návaznosti na to se zabýval ústavní stížností ve vztahu k rozhodnutím městského a obvodního soudu (viz část III.2). III.1 Ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu
5. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud musel při posouzení ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nejprve vyhodnotit, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako vadné nebo "pouze" jako nepřípustné. Toto posouzení má totiž vliv na to, podle jakých kritérií bude ústavnost tohoto rozhodnutí posuzovat a zda jsou splněny procesní podmínky k přezkumu rozhodnutí městského a obvodního soudu.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako vadné. Ačkoli Nejvyšší soud v úvodu svého rozhodnutí uvedl, že dospěl "k závěru, že dovolání není přípustné", ze zbytku jeho odůvodnění je zřejmé, že jej odmítl kvůli jeho vadám. V rozhodnutí tvrdí, že stěžovatel v dovolání nevymezil důvod dovolání (viz § 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), žádný z předpokladů jeho přípustnosti (viz § 237 občanského soudního řádu) ani žádnou zřetelně formulovanou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit (viz § 237 občanského soudního řádu). O tom, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu vad, svědčí i to, že se v rozhodnutí zabýval pouze formálními náležitostmi dovolání a nevyjadřoval se k věci samé (viz body 3 až 7 jeho rozhodnutí).
8. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako vadné, Ústavní soud se nezabývá podstatou věci, ale tím, zda dovolání bylo či nebylo vadné. Pokud Ústavní soud zjistí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání jako vadné, ačkoli dovolání žádnou vadu nemělo, porušil tím dovolatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3151/17 , bod 15; III. ÚS 4045/16, bod 20, II. ÚS 3876/13 , bod 13). V tomto případě však Nejvyšší soud protiústavně nepostupoval.
9. Jednou z povinností dovolatele je, aby v dovolání uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 občanského soudního řádu je podle něj v dané věci naplněn. Jinými slovy: dovolatel musí jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, v čem je tato praxe rozporná, v čem je třeba ji změnit nebo zda jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 56/15 , bod 10).
10. Stěžovatel tuto povinnost nesplnil. V dovolání neodkázal na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, neargumentoval závěry jeho ustálené rozhodovací praxe (viz dovolání na stranách 42 až 44 soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeného pod sp. zn. 17 C 387/2023). Stěžovatelovo tvrzení, že "v dovolání jasně a zřetelně uvedl důvod dovolání, a to na základě § 237 o.s.ř. ve smyslu 'má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak'" je tedy v rozporu se skutečností.
11. Přípustnost dovolání nezakládá ani fakt, že stěžovatel v dovolání cituje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/03 nebo že v něm uvádí, že rozhodnutí městského soudu porušuje jeho právo na spravedlivý proces (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ani v takovém případě totiž není dovolání projednatelné, pokud neobsahuje náležitosti stanovené mj. v § 241či v § 237 občanského soudního řádu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 , bod 22; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2685/23 , body 12 až 15; III. ÚS 987/23; body 9 až 10; III. ÚS 2294/20, body 9 až 10). V posuzovaném případě přitom dovolání chybí zejména právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud řešit (viz § 237 občanského soudního řádu a nálezy sp. zn. III. ÚS 3127/17 , bod 34; I. ÚS 2657/18, bod 17; III. ÚS 1089/23, bod 26).
12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že rozhodnutí nižších soudů jeho ustálené judikatuře neodporují a že stěžovatelem citovaná rozhodnutí nejsou přiléhavá. Ústavní soud opakovaně uvedl, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení před zahájením řízení "nelze odstranit, což nutně vyvolává důsledky v podobě zastavení řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř." (viz nález sp. zn. II. ÚS 475/13 , bod 15; obdobně také viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3018/17 , bod 12; IV. ÚS 963/15; II. ÚS 36/01; I. ÚS 205/98). Pokud tedy žalobce označí žalovaného správně a úplně, "není vadou žaloby skutečnost, že nemá způsobilost být účastníkem řízení; ta naopak způsobuje nedostatek podmínky řízení. Tak je tomu například jestliže [...] žalovaná uvedená právnická osoba coby subjekt práva dříve zanikla [...] (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2690/08 , bod 22). Nálezy, na které stěžovatel odkazuje, přitom vychází z odlišných situací (což srozumitelně popisuje např. nález sp. zn. II. ÚS 560/15 , body 20 až 23).
13. Ústavní soud již dříve uvedl, že "[s] ohledem na to, že odmítnutí dovolání pro vady i pro nepřípustnost je v občanském soudním řádu uvedeno ve stejném paragrafu, stejném odstavci a stejné větě (§ 243c odst. 1), [...] je [...] nezbytné, aby Nejvyšší soud v rozhodnutích vždy jasně uvedl, [...] zda jím bylo dovolání odmítnuto pro vady, nebo pro nepřípustnost" (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 47). Nejvyšší soud tak v tomto případě neučinil, což je nutno označit za nedostatek, který však nezpůsobuje protiústavnost jeho rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu jeho vad. Toto posouzení přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavní.
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. III.2. Ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím městského a obvodního soudu III.2.1 Nepřípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům o věci samé
15. Stěžovatel je povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a výjimky uvedené v následujícím bodě). K tomu podle judikatury Ústavního soudu dochází pouze tehdy, pokud je stěžovatel uplatní řádně a včas. Podání vadného dovolání, kterým se Nejvyšší soud nemůže zabývat věcně, proto nelze považovat za řádné vyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Bylo by ostatně nesmyslné, aby stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti museli podat opravné prostředky, ale nemuseli tak učinit bezvadně a včas (podrobněji viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60, či např. usnesení IV. ÚS 1729/21, bod 11; I. ÚS 3113/20, bod 14).
16. Pokud stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpá všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, může se Ústavní soud jeho ústavní stížností zabývat věcně pouze tehdy, pokud je splněna některá ze dvou podmínek v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Žádná z nich však nyní splněna není. Ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy [písm. a) ustanovení] a proti napadenému rozhodnutí neběží žádné řízení o opravném prostředku, v němž by mohlo docházet ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [písm. b) ustanovení]. To, že by byla některá z těchto podmínek splněna, ostatně netvrdí ani stěžovatel.
17. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k výrokům rozhodnutí městského a obvodního soudu o věci samé nepřípustná [viz § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. III.2.2 Opožděnost ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům o nákladech řízení
18. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výrokům rozhodnutí městského a obvodního soudu o nákladech řízení (tedy výrokům II těchto rozhodnutí), je ústavní stížnost opožděná, protože ji stěžovatel podal až po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
19. Pokud je dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé vadné - což stěžovatelovo dovolání je - počíná běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu ode dne jeho doručení. Ústavní soud staví naroveň situace, kdy procesní prostředek k ochraně práva nebyl podán, a situace, kdy byl podán vadně (podrobněji viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2604/22 , bod 15; IV. ÚS 1729/21, bod 14; II. ÚS 846/20, body 6 až 7).
20. Stěžovatel v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Rozhodnutí městského soudu mu bylo doručeno dne 14. 3. 2023 (viz doručenka na straně 40 soudního spisu). Poslední den dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozhodnutí městského a obvodního soudu tedy připadl na pondělí 15. 5. 2023. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až 9. 12. 2024, tedy více než rok a půl po uplynutí lhůty.
21. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k výrokům rozhodnutí městského a obvodního soudu o nákladech řízení opožděná [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. IV. Závěr
22. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1], zčásti jako nepřípustnou [viz § 43 odst. 1 písm. e) zákona a část III.2.1] a zčásti jako opožděnou [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona a část III.2.2].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu