ní věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, proti žalované Pojišťovna Patricie a. s., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 61859869, o vyloučení movité věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 387/2023, odovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2024, č. j. 68 Co 69/2024-39, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 2. 2024, č. j. 68 Co 69/2024-39, k odvolání žalobce potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 30. 11. 2023, č. j. 17 C 387/2023-25, jímž soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I usnesení soudu prvního stupně) o žalobě, kterou se žalobce domáhal vyloučení osobního automobilu BMW 320D 390L registrační značky XY z exekuce (vedené soudním exekutorem Mgr. Janem Peroutkou, Exekutorský úřad Chomutov, pod sp. zn. 135 EX 32846/19), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2/ Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že zanikla-li žalobcem označená žalovaná společnost bez likvidace před zahájení řízením (výmazem z obchodního rejstříku k datu 2. 7. 2021, „fakticky již o dva a čtvrt roku dříve“) a nemohla se tak stát účastníkem řízení, jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 3/ Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o.
s. ř.) rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení (viz § 90 ve spojení s § 267 o.
s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatel nevystihl ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 4/ Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5/ Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
6/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31.
října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 7/ Shora uvedené požadavky ohledně obsahu dovolání žalobce - ač zastoupen advokátem - v posuzované věci nerespektoval, neboť na vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání ze čtyř taxativně určených zákonných možností zcela rezignoval.
Chybějící předpoklad přípustnosti dovolání nelze prosadit prostřednictvím námitky, že soud prvního stupně nevyzval žalobce k odstranění vad podání a zatížil tak řízení vadou, jakož i v této souvislosti dovolatelem zmiňovaným a podle jeho názoru odepřeným právem na spravedlivý proces. Z celého textu dovolání se rovněž nelze dobrat dovolatelem zřetelně formulované právní otázky, která by byla v dané věci ve smyslu § 237 o. s. ř. rozhodná. 8/ Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. 9/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.