Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 6 Tdo 641/2019-2671, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 2 To 20/2018, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2017 č. j. 5 T 2/2017-1789, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 9. 2017 č. j. 5 T 2/2017-1789 byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokusu zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1, § 173 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 6. 2018 č. j. 2 To 20/2018 byl rozsudek vrchního soudu ve vztahu ke stěžovateli (a dalším odsouzeným) zrušen ve výroku o vině, trestu i náhradě škody a stěžovatel byl nově uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokusu zločinu loupeže podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1 a § 173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, přičemž podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. 6 Tdo 641/2019-2671 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v pomoci hlavním pachatelům k přepadení vozidla převážejícího finanční prostředky, kdy odsouzený P. Š. oslovil stěžovatele, aby zajistil k realizaci plánované loupeže další osoby, stěžovatel za tímto účelem kontaktoval odsouzeného A. L., který s provedením loupeže souhlasil a k přímé realizaci loupežného přepadení získal odsouzené P. Š. a J. K., a dále stěžovatel na základě žádosti P. Š. přislíbil opatřit k provedení loupeže dva automobily, byť fakticky tak neučinil, a po realizaci loupeže se stěžovatel přihlásil o svůj finanční podíl, ačkoliv žádný finanční obnos nakonec neobdržel.
6. Stěžovatel má za to, že jeho vina není dostatečně důkazně podložena. Informace o slibu poskytnout vozidla pro spáchání předmětné loupeže je pouze tvrzena odsouzeným Š. Není prokázáno, že by stěžovatel jakékoliv auto pro tuto akci vůbec sháněl, a žádná auta ostatně ani nebyla stěžovatelem dodána. Stejně tak pouze na tvrzení P. Š. je založen závěr, že stěžovatel měl na základě oslovení P. Š., aby zajistil k realizaci plánované loupeže další osoby, kontaktovat odsouzeného L. Soud sice v této souvislosti odkázal i na výpověď odsouzeného L. z přípravného řízení, nicméně učinil tak bez pečlivějšího hodnocení. Odůvodnění závěrů nalézacího soudu je nedostatečné, což nebylo zhojeno ani rozhodnutím soudu druhého stupně.
7. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Co se týče rozsudku krajského soudu, ten byl ve vztahu ke stěžovateli již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za nepřípustnou.
9. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatel předkládá argumentaci směřující proti hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Soud vyslovil vinu stěžovatele s odůvodněním, že, stručně shrnuto, ho usvědčuje výpověď obžalovaného Š., která odpovídá výpovědi obžalovaného L. v přípravném řízení. Podpůrnou v tomto směru shledal i výpověď obžalovaného V. Soud zároveň neshledal existenci okolností, jež by nasvědčovaly motivaci obžalovaného Š. nepravdivou výpovědí stěžovatele poškodit. V podrobnostech lze odkázat zejména na str. 27-28 rozsudku krajského soudu. Za této situace nezbývá než konstatovat, že závěr o stěžovatelově vině byl založen na konkrétních důkazech, které soudy následně hodnotily, a své úvahy v tomto směru vysvětlily. Stěžovatelova polemika s jejich závěry se pohybuje jen v rovině běžného zákona, k čemuž nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r. předseda senátu