Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2021 č. j. 7 To 163/2021-529, usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. dubna 2021 č. j. 2 T 148/2018-521, rozsudku téhož soudu ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 2 T 148/2018-574 a jinému zásahu téhož soudu a Krajského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2021 stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") a rozsudek okresního soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci, a to dalším vedením řízení Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou, včetně řízení odvolacího krajským soudem dosud bez přidělení spisové značky, bez materiálního odstranění pochybností o podjatosti policejního orgánu, byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a pokračování v porušování základních práv stěžovatele tímto jiným zásahem orgánu "veřejné moci se zakazuje".
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením okresního soudu bylo v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") rozhodnuto podle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodů § 30 odst. 1 tr. řádu, že předseda senátu 2 T okresního soudu JUDr. Jiří Večeřa není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Bylo tak rozhodnuto o námitce podjatosti uvedeného soudce, vznesené stěžovatelem u hlavního líčení dne 29. 4. 2021.
3. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že z postupu předsedy senátu nelze vyvozovat žádné pochybnosti o nepodjatosti v trestní věci stěžovatele. Odkázal přitom na předchozí rozhodování krajského soudu o námitce podjatosti v jiných trestních věcech stěžovatele, z něhož jednoznačně vyplynulo, že JUDr. Jiří Večeřa není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, a poukázal na to, že výtka stěžovatele je zcela subjektivní, kdy prakticky opakuje svoje námitky z minulých řízení.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci panují zásadní pochyby o nepodjatosti soudce prvního stupně, přičemž napadená usnesení označuje za nepřezkoumatelná. Závěr o nepodjatosti soudce je dle jeho názoru v extrémním rozporu se skutečným stavem. Stěžovatel tak přichází o záruku nezávislosti a nestrannosti soudu a o rovnost zbraní. Ztráta uvedených záruk a zásahy do práva na spravedlivý proces se promítají do odsuzujícího rozsudku vydaného dne 2. 11. 2021, kdy se nalézací soud nevypořádal s řadou argumentů obhajoby a kdy je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet běžný pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy).
7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, U 23/38 SbNU 587).
8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
9. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, neboť proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu podal odvolání. Není tudíž vyloučena ani ta varianta, že bude nakonec rozhodnuto pro stěžovatele příznivě. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro něho nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí brojil novou ústavní stížností.
10. Je tak třeba uzavřít, že napadená usnesení, jakkoliv přímo proti nim nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu dalšího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2005/21 ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1558/19 ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Za konečné rozhodnutí ve věci nelze považovat ani napadený rozsudek okresního soudu, neboť jak uvedl sám stěžovatel, podal proti němu v zákonné lhůtě odvolání, o němž krajský soud doposud meritorně nerozhodl. Stěžovatel pak bude mít možnost napadnout rozhodnutí krajského soudu dovoláním přípustným podle § 265a tr. řádu a uplatnit v něm mimo jiné dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Z uvedeného stanoviska vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné, přičemž je v něm vysloven názor, že "každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání". Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání.
12. Navrhuje-li stěžovatel, aby Ústavní soud vyslovil, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci, a to dalším vedením řízení okresním soudem, včetně řízení odvolacího krajským soudem dosud bez přidělení spisové značky, bez materiálního odstranění pochybností o podjatosti policejního orgánu, byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a pokračování v porušování základních práv stěžovatele tímto jiným zásahem orgánu veřejné moci se zakazuje", k takovému konstatování není Ústavní soud příslušný.
13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jiným zásahem orgánu veřejné moci než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se stěžovateli nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky (viz usnesení ze dne 14. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 804/14 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). V posuzovaném případě stěžovatel měl a stále má k dispozici procesní prostředky způsobilé napravit tvrzený zásah do jeho ústavních práv.
14. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2022
Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj