Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016 č. j. Nao 91/2016-81, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti Krajského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Žalobkyně se spolu s dalšími dvěma žalobci domáhala u Krajského soudu v Brně (dále jen "správní soud") ochrany před nezákonným zásahem, kterého se měl dopustit Nejvyšší správní soud (dále jen "žalovaný") zveřejněním rozsudku ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30, včetně osobních a citlivých údajů žalobců. Správní soud žalobu zamítl. Proti rozsudku správního soudu žalobci nyní brojí kasační stížností. Věc byla přidělena v souladu s rozvrhem práce k projednání čtvrtému senátu kasačního soudu, jehož soudci oznámili svoji podjatost ve věci. Poté byla věc přidělena třetímu senátu, ale žalobci vznesli námitku podjatosti vůči všem soudcům Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že tento soud má v projednávané věci postavení žalovaného.
Dne 11. 5. 2016 usnesením č. j. Nao 91/2016-81 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") rozhodl, že soudci třetího senátu jmenovaného soudu nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování v řízení o kasační stížnosti vedeném u kasačního soudu pod sp. zn. 4 As 46/2016, a své rozhodnutí podrobně odůvodnil, včetně upozornění na možnost obrátit se následně s ústavní stížností na Ústavní soud v případě, že by žalobci měli pocit, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je plodem podjatého rozhodování.
Další obsah ústavní stížnosti rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V daném případě bylo ústavní stížností napadeno negativní rozhodnutí o námitce podjatosti soudců třetího senátu kasačního soudu za situace, kdy doposud nebylo rozhodnuto o samotné kasační stížnosti stěžovatelky a dalších žalobců, směřující proti rozsudku správního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 4 Ads 194/2014-30.
Vydáním napadeného usnesení tak řízení v dané věci nekončilo, a tudíž k nápravě stěžovatelkou tvrzeného zásahu do základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny nebyl Ústavní soud příslušný.
Stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky soudního řádu správního a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu, což ostatně konstatoval již Nejvyšší správní soud v bodu 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která má, resp. bude mít k dispozici další zákonné procesní prostředky, jak své právo hájit.
Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 27. 3. 2014
sp. zn. III. ÚS 305/13
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj